Jak na provoz našeho školství nahlíží ředitelé a učitelé? Jak se připravují na vzdělávání dětí a co dělají pro jejich kvalitní výuku? A mají vůbec sílu a chuť aplikovat progresivní nebo obecně nové metody výuky? Zveřejňujeme první reportáž z rozsáhlého cyklu, jehož ambicí je zprostředkovat svědectví těch, kteří české školství tvoří a každý den žijí.
„Náš model spočívá v tom, že si učitelé nemají konkurovat, ale mají spolupracovat, pomáhat si a inspirovat se navzájem. Myslím si, že si spolupráci všichni užíváme. Přináší nám to příjemný pocit. Je to jako v kolektivním sportu: pokud něco děláte jako tým, povzbuzujete se, uctíváte se, respektujete se navzájem. A nezávidíte si, nikdo nestahuje ostatní ke dnu.“
Tak zní zcela klíčová myšlenka ředitelky ostravské základní školy Krestova Věry Rymiecové. Strávil jsem s ní, a nejen s ní, několik hodin, a právě k principu kooperace jakožto k základnímu prvku školy se soustavně vracela. Byla vyloženě radost s ní mluvit, sledovat její zápal, energii a nadšení do práce, která je pro ni zjevně vášní.
Když jsem se jí třeba zeptal, jak pracuje se svými kolegy, jak udržuje dobrou atmosféru a nadšení pro práci, zdůraznila mi, že chce své kolegy inspirovat, než aby jim něco direktivně nařizovala.
„Snažíme se je motivovat a aktivizovat. Na škole je 104 zaměstnanců. Pokud každý udělá maličkost, může z toho vzniknout veliká věc. A to hlavní je, že táhneme všichni za jeden provaz. Já nejsem ten typ, který by ostatní vedl direktivně. Jsem zapojený člověk, který spolupracuje s ostatními,“ zdůrazňuje s tím, že jí na tom opravdu hodně záleží.
A působí dojmem, že ví, o čem mluví, může totiž srovnávat – než před několika lety obstála v konkurzu na ředitelku, učila jinde.
„Předtím jsem byla v pozici učitelky na dvou školách, kde jsem ze strany některých učitelů pociťovala rivalitu.“ Jenomže soupeření podle ní vede pouze ke zbytečným konfliktům a nepřináší žádné pozitivní výsledky. A opět: „Pracujeme tady na základě týmové spolupráce. Máme nastavena kritéria hodnocení, se kterými je seznámen každý člen týmu. Nejvyšší hodnotou při stanovování odměn je pro nás kreativita a právě týmová spolupráce.“
Když chcete ostatní okolo sebe pro něco zapálit, musíte hořet.
Když se jí zeptám, v čem konkrétně ona týmovost spočívá, rozpovídá se. „Setkáváme se pravidelně na metodických jednáních, kde opravdu sdílíme své zkušenosti. Říkáme si vzájemně, co se komu osvědčilo a co by bylo dobré na škole implementovat. Vzděláváme se nejen v rámci České republiky, ale také na zahraničních seminářích v rámci programu Erasmus+. Navštěvujeme zahraniční školy, kde se seznamujeme s kurikulem škol a jejich firemní kulturou, je to tedy sdílení v různých rovinách.“
Co mne obzvlášť zaujalo, jsou vzájemné hospitace učitelů, umím si totiž představit, že to pro některé z nich nemusí být zrovna příjemné chvíle. „Někteří se jim zpočátku bránili,“ potvrzuje mi ředitelka, avšak dodává: „Vysvětlila jsem jim, že mezi sebou mají kvalitní kolegy, že se mohou od sebe učit vzájemně a inspirovat se. Ujistila jsem je, že nikdo nebude sdělovat nadřízenému ani jiným kolegům, co se mu nelíbilo a co by měl změnit. Vzájemné hospitace představují další způsob, jak dojít vzájemnému respektu.“
A ještě jednu věc zdůrazní. „Každý zaměstnanec si stanovuje každoročně dva menší cíle s otázkou, co přinesu škole mimo rámec svých povinností. I to je způsob, jak posilovat kvalitu školy.“
Tážu se na věkovou strukturu sborovny a na vztahy mezi mladšími a staršími kolegy. Ani v tomto Věra Rymiecová nespatřuje problém. „V naší sborovně máme pestrou věkovou strukturu. Náš tým zahrnuje jak mladší, kteří jsou plní nových nápadů a energie, tak i paní učitelky před odchodem do důchodu, které přinášejí bohaté zkušenosti a moudrost.“
Tudíž ani náznak nějakého pnutí v rámci kolektivu, které by mohlo vyvěrat z rozdílných názorů na vývoj společnosti a roli dětí v ní. Naopak, podle ní je skvělé vidět, jak starší kolegové spolupracují s těmi mladšími.
„Mladí kolegové přinášejí svou kreativitu a nové přístupy, zatímco ti starší poskytují svou schopnost zvládnout výzvy, ať už se jedná o řešení konfliktů či práci s dětmi.“ A co únava, nebo dokonce vyhoření učitelů? „Myslím, že se to odvíjí od ředitele: Když chcete ostatní okolo sebe pro něco zapálit, musíte hořet.“
Na případné útrapy, únavu a zkušenosti s vyhořením jsem se ptal také jejích kolegyň. Měl jsem možnost mluvit s Monikou Sekelovou, která učí na druhém stupni český jazyk a dějepis.
„Možná, co mě trošku trápí, je v poslední době způsob, jakým na naši profesi nahlíží veřejnost. Když poslouchám lidi ve svém okolí, tak někteří z nich mají pocit, že padne dvanáctá hodina, já si zabalím věci a jdu domů. Což není pravda – mám tady spoustu aktivit, vedu například parlament, vedu i časopis.“
Práci si navíc bere i domů. „Rodinný život musím odsunout bokem, protože potřebuju zvládnout práci, na kterou nemám čas během pracovní doby.“ A cítí se tedy někdy vyčerpaná? „Někdy ano. Musím říci, že ty dva měsíce prázdnin jsou opravdu zasloužené. My si během roku nemůžeme vybírat dovolenou, a za ty dva měsíce v létě zrelaxuju a naberu zase novou energii. Na druhou stranu musím říct, že když člověk někdy pracuje i pod tlakem, tak podává lepší výkony. Ale neplatí to vždy. Že bych si řekla – a dost – tak to se mi zatím ještě nikdy nestalo.“
Podobně hovoří i zástupkyně ředitelky Lucie Fialová. „Vždy se najde něco, co člověka trápí. Z pohledu naší školy máme ale radost z toho, jakým směrem se škola vyvíjí. Pracujeme na nových projektech, novém nasměrování školy. Všichni zaměstnanci jsou aktivně zapojeni. Je velmi důležité cítit, že je vaše práce smysluplná, že někam vede. A v tomto máme i pozitivní zpětnou vazbu od rodičů a od dětí.“
Pokud jde ale obecnou situaci, je to podle jejích slov složitější. „Řeší se více potíží – třeba s financováním, s prestiží učitelského povolání. Komplikace jsou s financemi pro nepedagogické pracovníky, z toho panuje velké rozčarování.“
Když jsem se na reportážní cyklus, jehož ambicí je zprostředkovat svědectví a sondy do života českého školství, chystal, za základní téma jsem si zvolil princip podpory napříč celým systémem: podpora ředitelů ze strany zřizovatele, podpora kantorů ze strany vedení školy a v neposlední řadě podpora žáků ze strany učitelů.
Jsem hluboce přesvědčený, že právě toto by mělo být osou a těžištěm každého kvalitního školství. A v ostravské základní škole Krestova jsem vcelku záhy zjistil, že tady tomu tak skutečně je.
„My jako zaměstnanci máme důvěru paní ředitelky, žáci mají zase naši plnou podporu. Jsou jasně nastavená pravidla, která každý zná. Každý plní svou roli. Paní ředitelka na to všechno dohlíží, zároveň ale každému předává nesmírné množství pozitivní energie. A každý zaměstnanec ví, že když bude problém, může se na ni obrátit,“ říká Fialová.
Stejné je to podle ní v každé třídě. „Snažíme se být ke všem spravedliví a důslední. Zároveň jsme ale empatičtí a umíme se vcítit do druhého. Takže děti mají na jednu stranu pevný řád, současně ale ví, že se o nás mohou opřít, cítí se v bezpečí.“
Další příklad: předpoklady pro příjem nového učitele nebo učitelky a jejich zapracování do výuky a kolektivu. „Rozhovor a vedení jedné vyučovací hodiny s vedením školy je podmínkou při přijímání nového učitele. I když to může být náročné vést zcela neznámý kolektiv, poskytuje nám to důležitý náhled na to, jakým způsobem se nový učitel vyrovná s výzvami v učebně a jaký je jeho přístup k práci s dětmi. Tento způsob nám umožňuje lépe vyhodnotit, zda nový učitel bude vhodným členem týmu,“ říká ředitelka školy.
Nechceme, aby fungovala skvěle jenom jedna třída, ale všechny.
A jak to prakticky vypadá, když nového učitele nebo učitelku přijmou? „Novému učiteli poskytujeme provázejícího učitele a jsme schopni s ním učit třeba i v tandemu. Máme zájem, aby nový učitel vjel co nejdřív do kolejí, které jsou u nás běžné. Nechceme, aby fungovala skvěle jenom jedna třída, ale všechny. A pokud by to tak nebylo, rodiče vám začnou ihned porovnávat – jak to, že 1. A má lepší učitelku než 1. B. Snažíme se o růst všech členů týmu.“
Pozoruhodné na práci Věry Rymiecové a jejího týmu učitelů je, za jak relativně krátkou dobu se jim podařilo proměnit pověst a obraz školy. Stalo se tak za necelé jedno funkční období ředitelky. Logická otázka zní, čemu to připisuje.
„Když jsem nastupovala na Krestovku jako ředitelka, přišlo do první třídy 34 dětí. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak zvýšit zájem rodičů a dětí o naši školu.“ Na otázku, co tedy musela po svém nástupu nejvíc změnit, má bleskovou a jasnou odpověď. „Zaměření školy. Bylo výtvarné a hudební.“
Zdůrazňuje přitom, že jde o obory, které má ráda. A v čem byl tedy problém? „Když jsem zjistila, jak málo dětí se k nám hlásí na poměrně velkou školu, snažila jsem se vyhodnotit, proč tomu tak je. Zjistila jsem, že tady byly povinné sbory a flétna až do devátého ročníku a že toto předurčení nemusí vyhovovat každému dítěti, zvláště když se pro ně rozhodnou rodiče v jeho šesti letech. Řekli jsme si, že sbory dělat budeme, ale ne jako hlavní náplň.“
Někteří rodiče totiž vedení školy sdělovali, že své děti záměrně nehlásí na jejich školu, protože pro ně chtějí i jiné aktivity, třeba sport nebo jazyky.
„Proto jsme začali více rozvíjet potenciál dětí ve všech směrech. Rozšířili jsme nabídku aktivit o vědecké kluby, kde pořádáme paleontologické expedice a astronomické dny, ale také o multimediální klub, kde žáci natáčejí filmy a upravují je,“ vysvětluje mi paní ředitelka a dodává, že nezapomínají ani na sport, zmiňuje stolní tenis, basketbal, florbal nebo jógu.
„Nechybí ani hudba se dvěma sbory, kroužky výtvarné a keramické.“ Jednoduše řečeno: základní škola Krestova nabízí svým žákům pestrou škálu aktivit, které uspokojí potřeby snad všech dětí. A to jde o kroužky, které navštěvují odpoledne, po výuce.
„Každý rok děláme anketu mezi rodiči, abychom měli přehled o tom, co se jim na naší škole líbí a o co mají zájem. Zajímá nás zpětná vazba i od dětí nebo zaměstnanců. Chováme se k dětem a rodičům jako ke klientům. Zpětnou vazbu od nich pečlivě vyhodnocujeme, a pokud zjistíme konstruktivní negativa, snažíme se je co nejdříve odstranit.“
