Stejně jako v posledních dvou dílech našeho seriálu se budeme i dnes věnovat polskému politikovi a státníkovi – po Karolu Józefovi Wojtyłovi, tj. Janu Pavlovi II., a Lechu Wałeşovi je tak říkajíc na řadě katolický intelektuál ze Solidarity a první nekomunistický premiér tzv. východního bloku od sovětizace těchto zemí ve druhé polovině čtyřicátých let minulého století Tadeusz Mazowiecki (1927–2013).
Jeho přínos boji proti „rudému režimu“ v Polsku a jeho role při rekonstrukci vlády práva a demokracie nejen v této zemi byla podobně jako v případě dvou výše zmíněných mužů naprosto zásadní. Pojďme se proto na jeho životní příběh a politickou kariéru podívat podobněji.
Dva paralelní světy
V létě roku 1989 byly dvě sousední středoevropské či východoevropské země (jak chcete, záleží na úhlu pohledu), Československo i Polsko (ČSSR a PLR) stále ještě součástí sovětského bloku. Vnitropolitická situace v nich se ale dramaticky lišila.
Zatímco Ústřední výbor KSČ vedený tupým normalizačním kádrem Milo(u)šem Jakešem a jeho bezskrupulózními bolševickými souputníky si po 21. srpnu 1989 liboval, jak se „v klidu“ podařilo „zvládnout“ pietní shromáždění, jehož přibližně patnáct set účastníků se „spořádaně“ (k opatrnosti před provokacemi a konfrontací vyzýval k nelibosti mladých členů opozice, třeba zakladatele iniciativy České děti Petra Placáka, i Václav Havel) sešlo na pražském Václavském náměstí a v jeho bezprostřední blízkosti…
…u našich severních sousedů, v Polsku, už ale bylo všechno jinak. Ve Varšavě byli sice u moci rovněž stále ještě komunisté, od února do dubna 1989 zde však probíhaly „u kulatého stolu“ mezi komunistickou vládou a opozicí v čele s vůdcem nezávislých odborů Solidarita (Solidarność) Lechem Wałęsou rozhovory, jejichž výsledkem byla mimo jiné dohoda o obnovení o uspořádání polosvobodných voleb, v Sejmu.
Červnové volby v témže roce pak skončily drtivým vítězstvím Solidarity, která získala všechna „dostupná“ křesla v dolní komoře parlamentu (65 % křesel v Sejmu měla na základě výše zmíněných dohod předem zajištěna vládní strana) a s výjimkou jednoho též všechna křesla v nově ustaveném Senátu.
Dne 21. srpna, tj. v den, kdy se v Praze konalo „spořádané pietní shromáždění“ (viz výše), jmenoval prezident, generál Wojciech Jaruzelski, nerad, avšak donucen historickými okolnostmi, ministerským předsedou jednoho z vůdců opoziční Solidarity Tadeusze Mazowieckého. Jak vidno, Praha a Varšava tehdy tvořily bez přehánění dva úplně odlišné světy…
Dětství, mládí a zrání v komunistickém Polsku
Budoucí premiér se narodil v dubnu 1927 v Plocku na řece Visle v centrálním Polsku do šlechtické rodiny – otec pracoval v místní nemocnici jaké lékař, matka v tamní charitativní organizaci.
Za války, jež způsobila přerušení jeho studií, pracoval Tadeusz v nemocnici rovněž a po válce nastoupil na právnickou fakultu varšavské univerzity. Studium ale nedokončil, neboť začal – primárně v důsledku rodinné výchovy – pracovat pro různé katolické organizace.
Jakkoli se to může jevit jen obtížně pochopitelné – otec byl lékař, jenž kladl na vzdělání velký důraz –, v polském poválečném kontextu (polský katolicismus byl jediným skutečně vážným relevantním protivníkem „rudých“) to bylo rozhodnutí, které mělo svoji logiku.
Komunisté ostatní politické strany a organizace vystavili tvrdým represím, případně je rovnou zakázali, Mazowiecki se tedy uchýlil do jediné, již tolerovali, a sice do Asociace/Sdružení PAX
Mazowiecki se zapojil nejprve do práce organizace Caritas Internationalis (Mezinárodní charita), která dnes sdružuje 162 národních charitativních organizací.
Vzhledem k tomu, že komunisté prakticky všechny ostatní politické strany a organizace vystavili tvrdým represím, případně je rovnou zakázali, uchýlil se Tadeusz Mazowiecki do jediné, již tolerovali, a sice do Asociace/Sdružení PAX (polsky Stowarzyszenie PAX), která sice podporovala režim v jeho boji proti „militantnímu katolicismu“, jak říkala, ale v jejímž rámci mohl přesto působit, aniž se musel vzdát své víry nebo za ni být pronásledován.
V roce 1952 byl ale Mazowiecki z organizace vyloučen a nějaký čas pracoval jako editor Vratislavského katolického týdeníku (Wrocławski Tygodnik Katolików), což mu částečně uvolnilo ruce při hledání „manévrovacího prostoru".
To se bohužel neobešlo bez několika bolestivých kompromisů, jež jsou stěží pochopitelné pro někoho, kdo v této době nežil, nebo nemá dostatek historických znalostí, případně představivosti ohledně toho, jak brutální komunistická moc (nejen ve své pozdně stalinské a raně poststalinské fázi, a nejen v Polsku) byla.
Z dalších významnějších aktivit je třeba zmínit členství Tadeusze Mazowieckého v Klubu katolické inteligence (Klub Inteligencji Katolickej) ve druhé polovině padesátých let, který pomáhal zakládat první opravdu katolické organizace nezávislé na komunistickém režimu; zároveň pracoval v katolickém kulturním měsíčníku Więź, který vedl až do počátku osmdesátých let.
O rostoucím významu katolického intelektuála Mazowieckého svědčilo mimo jiné to, že byl v letech 1961–1972 jedním z dvanácti poslanců za hnutí Znak, jejichž kandidaturu umožnila dílčí volební reforma v časech „Gomułkova tání“.
Význam poslanců Znaku byl spíše symbolický, na podstatě a charakteru režimu nemohli nic změnit, poslanecký mandát však poskytoval „Mazowieckému a spol.“ určitou ochranu a možnost působit i v oblastech (kromě charity například ve vzdělání), do nichž by jinak zasahovat v žádném případě nemohli.
Disident, členství v Solidaritě a převzetí moci
V sedmdesátých letech, poté co mu vládnoucí komunisté nedovolili kandidovat znovu do parlamentu, se stal Tadeusz Mazowiecki, zcela v logice věci, členem polského disentu.
Intenzivně spolupracoval s nezávislými odbory, o nichž jsem podrobně psal v minulém dílu našeho seriálu a v roce 1980 se významně podílel na založení již zmíněné Solidarity.
Zcela příznačně to byl právě on, kdo vedl jako šéfredaktor Týdeník Solidarity (Tygodnik Solidarność), založený v dubnu 1981.
Mazowiecki byl bytostně přesvědčen o tom, že cesta k moci nevede přes ozbrojenou konfrontaci, nýbrž trpělivým manévrováním a vyjednáváním
Po vyhlášení výjimečného stavu Jaruzelského vládou v prosinci 1981 byl Mazowiecki jako „jeden z nejnebezpečnějších odpůrců režimu“ uvězněn.
Po propuštění v opoziční činnosti pokračoval, aniž si jakkoli zadal s vládou, a jeho respekt v Polsku rychle rostl. Rok 1987 dokonce mohl strávit v zahraničí, kde jednal jak se západními politiky, tak s předáky odborových centrál, což měl jako člen Solidarity tak říkajíc „v popisu práce“.
Mazowiecki byl bytostně přesvědčen o tom, že cesta k moci nevede přes ozbrojenou konfrontaci s komunistickou mocí, nýbrž trpělivým manévrováním a vyjednáváním, což podporovala situace v zemi (rostoucí popularita a s tím i vliv Solidarity) i v zahraničí (zejména tlak Reaganových Spojených států na Sovětský svaz a země tzv. východního bloku jako celek).
Mazowiecki proto logicky patřil k předním vyjednavačům Solidarity na politických rozhovorech „u kulatého stolu“, zmíněných na začátku článku.
Po vítězství Solidarity v červnových volbách a poté, co síla opozice donutila vládní moc akceptovat skutečnost, že premiéra bude navrhovat právě ona, zvolil Lech Wałęsa právě Mazowieckého.
Dne 21. srpna, kdy komunisté v Praze „dobře zvládli“ pietní shromáždění na Václavském náměstí, prezident Jaruzelski Tadeusze Mazowieckého jmenoval předsedou vlády a 24. srpna získal jeho kabinet důvěru v Sejmu.
Nová éra začala nejen v Polsku, ale i v celém východním bloku. Na první pohled nenápadný katolický intelektuál Tadeusz Mazowiecki stanul v čele „země v bodě nula“. Jeho jméno znal rázem, bez nejmenšího přehánění, celý svět.
Ministerským předsedou a postpremiérské časy
Polsko se na přelomu let 1989 a 1990, podobně jako, vzápětí, další země střední a jihovýchodní Evropy, ocitlo „na rozhraní dvou epoch“.
Mazowieckého vláda prováděla ve „zběsilém tempu“ politické, ústavní i ekonomické reformy, jejichž hlavním symbolem se stal vicepremiér a ministr financí Leszek Henryk Balcerowicz (* 1947). Přechod z centrálně řízené ekonomiky na tržní nebyl přirozeně snadný ani bezbolestný a polská veřejnost jej také tak vnímala.
Vedení vlády bylo o to složitější, že uvnitř vládnoucí Solidarity probíhal skrytý i otevřený boj o moc, do něhož zasahoval i její bývalý šéf a budoucí prezident republiky Lech Wałęsa (ve funkci v letech 1990–1995).
Odlišné představy o budoucnosti svobodného Polska, než jaké měl „starý odborář“ Wałęsa, vedly Tadeusze Mazowieckého v prosinci k rezignaci na premiérský úřad a k boji o ten prezidentský.
Robustní a populárnější Wałęsa, jenž nebyl přímo spojen s nepopulárními reformami, ale nakonec ve druhé kole porazil podnikatele žijícího v USA Stanisława Tymińského, Mazowiecki skončil v prvním kole třetí s osmnáctiprocentní podporou.
Politická kariéra Mazowieckého tak sice ještě formálně neskončila (až do roku 2001 byl poslancem Sejmu), skutečnou moc už ale drželi v rukou jiní.
Mazowiecki přesto zůstával i nadále „politicky“ aktivní, působil například jako zvláštní vyslanec OSN v Bosně, cestoval po světě, přednášel a stále měl na srdci osud rodné země.
Když v roce 2013 v osmdesáti šesti letech zemřel, ztratilo nejen Polsko (i celý bývalý východní blok a celá Evropa) jednoho z největších politiků a státníků svých moderních dějin, a navíc člověka, jehož morální integrita i pochopení pro druhé byly tak nezpochybnitelné jako v případě málokoho.
