KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | V poslední době a zejména v kontextu diskusí před evropskými volbami se ve vyostřené podobě opět vynořilo téma odlivu kapitálu, respektive větší části zisků zahraničních firem z Česka do ciziny. Podle věrozvěstů „odlivového Armagedonu“ tečou prý peníze také do daňových rájů, jež jsou v jistých politických kruzích považovány za učiněné zlo. Vyvádění zisků z tuzemských firem k jejich zahraničním matkám či ještě kamsi dál až do již zmiňovaných „rájů“ je proto popisováno jako cosi, co poškozuje naši ekonomiku, brání jejímu růstu a samozřejmě brání růstu mezd tuzemských zaměstnanců.
Kdyby v tuzemsku – absolutně hypoteticky – všechny zisky zůstaly a promítly se do mezd, životní úroveň by se jistě hnula vzhůru. A pomohlo by to řešit i mnoho chronických bolístek, jako jsou nižší (než potřebné) odvody na penze, do zdravotního systému a do státní kasy.
Podle odhadů a veřejných vyjádření autorit či politiků může ročně z tuzemských firem vlastněných cizinci odtékat do zahraničí celkem řádově 400 až 500 miliard korun.
Při zahrnutí i peněz hrazených zahraničním matkám za (většinou nehmotné a většinou předražené) služby odtéká prý z Česka do zahraničí v takto sofistikované podobě nadto dalších až 400 miliard korun.
Svádí to k tvrzení, že tyto ohromující sumy proudí bez užitku z tuzemska pryč; a to je trnem v oku všem, kdo vidí problém v údajně nezodpovědném chování zahraničních vlastníků.
Kdysi populární předák sociální demokracie Lubomír Zaorálek se před eurovolbami dokonce rozohňoval tak, že Fialovu vládu za její údajně tolerantní přístup k odlivu kapitálu označil za „chcípáckou a kolaborantskou“ s těmi, kdo v tuzemsku vygenerovaný kapitál vysávají do jiných zemí.
A nejde jen o tohoto uvadajícího sociálně-demokratického předáka. Nekompromisním kritikem odlivu kapitálu ze země jsou například i (vše)mocné tuzemské odbory.
‼️Odliv dividend do ciziny letos zrychlil o desítky miliard. Ano, řeknemě si @odbory o ještě větší nárůsty mezd v subjektech, kterých se tyto odlivy týkají. Není důvod se chovat jinak. #KonecLevnéPráce https://t.co/CzqLALHKCs
— Josef Středula (@JStredula) November 5, 2023
Kritici vyvádění zisků se – v nadsázce řečeno – stavějí do role blanických rytířů, kteří v době, kdy je ekonomice nejhůř, vyjedou v čele armády „fiskálních vojsk“ do boje s odlivem zisků zahraničních firem, v důsledku čehož pak dojde k záchraně národa, jeho veřejných financí, ekonomiky, zaměstnanců, důchodů a všeho dalšího.
Je tedy na místě se ptát, zda dělá Fialova vláda chybu, když s těmito „zlými“ zahraničními firmami a jejich – pochopitelně zcela legálně – odkláněnými zisky nezatočí? Poměrně sžíravou je však také otázka, proč vlastně zahraniční vlastníci lifrují svoje zisky pryč z Česka a proč je tu neponechají ať už ve mzdách, v investicích do modernizace, potažmo rozšiřování provozů či vytváření zcela nových firem?
Začněme tím, jakou mají zahraniční firmy s vysokými zisky alternativu. Mohou samozřejmě provádět to, po čem volají odboráři a mnozí politici – své zisky si snížit a část z nich dát zaměstnancům na přilepšení ke mzdám. To by se pozitivně odrazilo ve vyšším výběru daně z příjmů i vyšších odvodech na sociální (tj. i důchodové) a zdravotní zabezpečení.
Je nesporný fakt, že velkorysejší odměňování zvyšuje spokojenost zaměstnanců i jejich motivaci odvádět kvalitní práci. Firmám by se to do jisté – byť obtížně kvantifikovatelné – míry vrátilo. K tomu ale budiž podotknuto, že jedněmi z nejziskovějších firem v zemi jsou zdejší největší banky a telekomunikační giganti, a ty mají nezřídka zahraniční vlastníky.
Jejich zaměstnanci v Česku rozhodně nepatří k těm hůře placeným, právě naopak. Další zvyšování mezd (na úkor zisků zahraničních vlastníků) by sice jistě potěšilo zaměstnance, ale v takovýchto firmách není zřejmě téma mezd tím problémem, na který poukazují kritici odlivu peněz do zahraničí.
Nadstandardně vysoké zisky firem nejsou u nás progresivně daněny, což je trnem v oku všech socialistů. Podle nich by si státní kasa mohla vypomoci tím, že by si ze zisků těch nejprofitabilnějších pro sebe přivlastnila mnohem více – myšleno více než v kauze tzv. „windfall tax“, tedy krizové daně z mimořádných zisků, která z jistého pohledu dopadla neslavně a nenaplnila optimistická očekávání.
Bylo by lepší o zahraniční vlastníky přijít? Vypudit je do méně zregulovaného a méně zdaňovaného světa? A přitom k nám současně lákat jiné zahraniční investory pomocí velkorysých investičních pobídek, tedy postupem, který je neférový vůči tuzemským podnikatelům?
Což platí i při vědomí toho, že současná vláda, která se kdysi k dotacím pro zahraniční investory stavěla chladně, změnila přístup a začíná kout podivné „investičně-pobídkové pikle“, jejichž mantrou jsou baterky do elektroaut či mýtické čipy. To už zavání Kocourkovem.
Peníze v rukou státu představují méně účinný nástroj než v rukou toho, kdo je svou prací skutečně vydělal.
Jenže – takový postup, tj. mimořádné zdaňování těch mimořádně úspěšných, čelí námitce, že vyšší zdaňování nenapomáhá k ekonomické motivaci, potažmo ani k rozvoji firem. Úvaha o tom, že čím více peněz z podniků a podnikatelů „vytáhne“ stát na daních, tím to bude pro všechny lepší, není věrohodná a není potvrzována praxí.
Připomeňme roky solidního ekonomického růstu za nedávné Babišovy vlády (a odmítněme přitom důrazně ideu, že strůjcem ekonomického růstu jsou vlády) a více než solidního přírůstku příjmů státní kasy. Výsledkem však byly rozpočtové deficity a rozházení peněz všude možně – jenom ne tam, kde by přinesly efekt pro ekonomický rozvoj. Což vidíme v realitě, jejímž hlavním rysem je ekonomická stagnace, s neoddělitelným průvodním jevem nerůstu či dokonce poklesu vládních příjmů.
Peníze v rukách státu jsou prostě méně účinný nástroj, než v rukou toho, kdo si v potu tváře vydělal. Čím více peněz si stát z ekonomiky, tedy od poplatníků odejme, tím méně peněz zbyde poplatníkům, včetně firem, na mnohem užitečnější, respektive efektivnější záměry.
Nemluvě o tom, že firmy nestojí o to, aby je někdo daňově trestal za to, že úspěšně podnikají. Myslet si, že represe (a ta daňová mezi ně patří) dokáže v globálním a stále ještě otevřeném světě nahradit ekonomickou motivaci, je iluzorní. Ba co víc. Čím dál silněji se rozmáhá demotivace: tuzemské podniky už odcházejí mimo EU nebo o tom začínají uvažovat. Lze se pak divit, že zahraniční firmy si část zisků přeposílají jinam?
Pokud bychom zahraničním „vyvaděčům“ zisků do ciziny chtěli vyčítat, že u nás více neinvestují, měli bychom to posuzovat v širším rámci podmínek pro úspěšné podnikání v zemi. K čemuž je primárně nutno říci, že pro nové továrny u nás „nejsou lidi“ – nezaměstnanost je v Česku už zase nejnižší v celé EU a není odkud brát.
A – nejen proto – ani mzdy u nás už dávno nepatří k těm nejnižším, i když ve srovnání se západní Evropou stále pokulhávají. Zahraniční vlastníci prostě mají řadu přirozených (tedy tržních) důvodů, proč své zisky z významné části přečerpávají jinam. A ohýbat tržní důvody se nevyplácí.
Ekonomika je deformovaná: přežívají i neživotaschopné firmy, navíc nemalou část lidí z trhu odsává veřejný sektor.
Připomeňme jen, že podnikatelské prostředí je už dnes silně regulováno, a to se ještě ani pořádně nerozběhl Green Deal či ESG (progresivistické euroregulace firem v oblasti ekologie, sociální zodpovědnosti a způsobu řízení).
Ceny energií jsou u nás jedny z nejvyšších vůbec. Ekonomika je deformovaná, když v ní přežívají i firmy, které by přežít neměly. A nemalou část lidí z trhu odsává veřejný sektor.
Mzdy u nás sice ještě nejsou tak vysoké, jako v západní Evropě, ale ani nejsou tak nízké, aby tu někdo podnikal jen a pouze kvůli jejich výši.
Zásadní otázka tedy zní – jak by stát odliv zisků do ciziny mohl řešit? Zakázat firmám vyplácet si dividendy? Zakázat jim zisk? To už by rovnou mohl zrušit soukromé podnikání v zemi a tím vyřknout definitivní ortel nad ekonomikou.
Jediným skutečným řešením je citelně zlepšit podnikatelské prostředí v Česku tak, aby bylo přirozeně (tj. tržně) atraktivní. A to úplně pro všechny, nikoliv jen pro vybrané investory, kteří „jdou s dobou“ a jejími nejkřiklavějšími politicko-ekonomickými výstřelky.
Jenomže to je protimluv – na obzoru je totiž legislativa, která za aktivní pomoci tuzemských regulátorů a sociálních inženýrů zavádí pravý opak.
