KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Poprvé po více než 2 letech vzrostly v Česku reálné mzdy, myšleno z ryze statistického pohledu, a tedy v průměru, nikoliv jednomu každému. I tak je to veskrze pozitivní zpráva. Ale ani v ekonomice jedna vlaštovka ještě nemusí „dělat“ jaro, respektive změnu trendu a jistotu příchodu lepších časů. Hrozí totiž, že dnešní relativně dobrý mzdový vývoj může být přesměrován ke špatným koncům v podobě udržování či povzbuzování inflačních trendů.
Průměrná mzda v Česku vzrostla v prvním letošním čtvrtletí reálně o 4,8 % na téměř 44 tisíc korun hrubého. Zajímavý je také růst tzv. mediánu, tedy střední mzdy, o více než 5 procent na zhruba 36 600 Kč.
Jak bylo zmíněno, k tomuto téměř „nevídanému“ jevu, kdy v zemi reálně narostly mzdy, došlo po dlouhém období dvou a čtvrt roku, kdy u nás výplaty v průměru setrvale klesaly. Uvedený nárůst je proto potěšitelnou zprávou. Důvod k bezmeznému veselí však rozhodně nezavdává.
Nárůst mezd je totiž primárně zdaleka nejvíce důkazem nikoliv toho, že by se dařilo tuzemské ekonomice či firmám, ostatně na letošní rok je prognózován růst HDP o 1,5 %, což je (podle odhadů trojnásobně) lepší číslo, než věští prognózy eurozóně, ale i tak to potvrzuje dlouhodobou ekonomickou stagnaci.
Zvýšení reálných mezd je ale především důkazem toho, že v Česku klesla a po nějakou dobu se dokonce i zastabilizovala inflace. Ta ještě v září 2022 dosahovala rekordních 18 procent, aby postupně klesla na dnešní necelá 3 procenta – letos v únoru se poprvé po letech dostala i na 2 procenta, která už spadají do centrální bankou tolerovaného pásma.
Jedná se o meziroční údaje a nelze z nich vyvozovat, že by ceny v Česku klesaly, či zjednodušeně řečeno, že by byly dokonce nižší než dříve. Ve skutečnosti to znamená jen to, že ceny nyní už nerostou o tolik, jako rostly dříve.
Úroveň mezd se sice zvedá, ale ještě stále nedohnala předcovidové období.
Realita je tedy taková, že teprve letos v prvním čtvrtletí přestala být inflace „ničivá“, tj. přestala znehodnocovat výplaty ekonomicky aktivních obyvatel. Je proto stále nutno mít na paměti, jaké negativní dopady inflace za uplynulé období měla.
Od konce roku 2021 lidé kvůli neustálému růstu cenové hladiny přišli zhruba o 30 procent hodnoty svých platů/mezd a o patřičnou část hodnoty svých úspor. A je férové doplnit, že inflace stále existuje a stále znehodnocuje jak výplaty, tak úspory obyvatel. Jen už ne tak bolestivě jako v uplynulých více než 2 letech.
Také je potřeba doplnit, že – jak poukázal Český statistický úřad – v řadě odvětví tuzemského hospodářství mzdy reálně nevzrostly ani nyní. Ostatně, úroveň mezd se sice zvedá, jak ukázala nejnovější data, ale ještě stále nedohnala předcovidové období. Což platí i o výkonnosti tuzemské ekonomiky jako takové.
Pokud se tedy někdo opájí nadějí, že mu jeho výplata bude přinášet stejně hodnotný užitek jako například v roce 2020, nebo že se mu vrátí to, o co během let (cca od listopadu 2021 do konce roku 2023) kvůli dříve nevídané inflaci přišel, bude si muset ještě řadu „nízkoinflačních“ let počkat.
Jinými slovy, je naprosto evidentní, že v době vysoké inflace nemá většina lidí šanci si hodnotu svých výplat a úspor udržet. A tedy, že pro „narovnání“ poničené hodnoty výplat a úspor je bezpodmínečně nutné, aby inflace, tedy růst hladiny spotřebitelských cen, byla co nejnižší. Úplně nejlepší by byla inflace nulová, kterou však kupodivu žádný politik nepreferuje.
Tím se dostáváme k roli těch, kdo hrají hlavní roli při udržování přijatelné inflace, potažmo při udržování hodnoty mezd obyvatel. Soudný člověk již pochopil, že není v silách vládních politiků zvyšovat mzdy v tržním sektoru (pomineme-li tedy přímé státní či evropské dotace soukromým firmám), ale je „v jejich silách“ tyto mzdy znehodnocovat podněcováním či udržováním vysoké inflace.
O to více je vzhledem k výše uvedenému zneklidňující, že se opět otevírají pomyslná vládní stavidla lití neexistujících, tj. vypůjčených a logicky i „drahých“ peněz do ekonomiky, kterýžto proces musí nezbytně vést ke zvyšování inflace, nebo alespoň k jejímu udržování na vyšší než nezbytně nutné úrovni.
Zprávy statistiků o rostoucích mzdách v ekonomice zcela logicky zvyšují apetit těch, jimž výplaty stagnují. I chystá se proto zvyšování platů státním zaměstnancům, když někteří vládní činitelé jsou ochotni vyjít vstříc požadavkům odborů.
Lidovecký ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka chce, aby se výplaty zvýšily od září – poukazuje na to, že platová situace mnoha státních zaměstnanců není dobrá a že u řady z nich došlo k propadu reálných příjmů.
Odbory přitom žádají, aby se tarifní platy zvýšily od září o patnáct procent plošně. Argumentují tím, že v lednu se 131 tisíc zaměstnanců státní správy se svými platy pohybovalo pod minimální mzdou a tarify.
Bez okras řečeno, stát fakticky nemá peníze na zvyšování platů.
Ne že by nebylo férové dopřát státním zaměstnancům vyšší platy. Lze absolutně věřit tomu, že mají finanční problémy, jež zavinila inflace. A nejsou v tom sami. Podobným nesnázím čelí po více než dvouletém inflačním tornádu v peněženkách i další skupiny obyvatel.
Problém je v tom, že – v parafrázi na Jurečkova slova – dobrá není ani finanční situace státu, tedy zaměstnavatele pojednávané skupiny zaměstnanců. Bez okras řečeno, stát fakticky nemá peníze na zvyšování platů.
Stát (a to už velmi dlouho) nevytváří rozpočtové přebytky, jež by pak mohl ministr financí velkoryse sypat na platové přilepšení těm či oněm. Vláda má „k dispozici“ jen stále se kumulující deficity, které se promítly do poměrně rychlého překročení hranice 3 bilionů korun státního dluhu.
A „rozhazovací náladu“ nezlepší ani pohled na aktuální vývoj letošního státního rozpočtu, jehož deficit v květnu překročil 210 miliard korun, což je už docela blízko schválené maximální hranici ve výši 252 miliard platné pro celý rok 2024.
Pokud by vláda i tak chtěla státním zaměstnancům zvyšovat platy, pak by logiku mělo činit tak formou snižování počtu zaměstnanců státu (potažmo veřejného sektoru). Jenže to je čirá utopie, o níž v politické realitě ani nemá smysl uvažovat.
Mluví se o tom, že by vláda mohla v letošním roce vybrat více peněz, než si naplánovala – pak by se na scéně zjevily určité dodatečné finanční prostředky. Což může, ale nemusí nastat.
Jisté však zůstává to, že na scéně zcela jistě nadále zůstává a zůstane obrovský rozpočtový deficit. A pokud by vláda „přidávala“ na platech, pak jde o fakticky dluhové peníze, které nejsou podloženy ekonomickým výkonem.
Přihlédneme-li k inflačnímu průšvihu z let 2021 až 2023, pak se další přelévání vypůjčených peněz jeví jako potenciální inflační hrozba pro všechny, včetně těch, kterým by nyní stát – za vypůjčené peníze – případně zvedl platy.
