KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Volič rozdal karty… Toto klišé se opakuje u každého hlasování. Ne, že by bylo zcela nepravdivé, nicméně nepostihuje zásadní faktor, jímž je schopnost politiků dohodnout se na vládnutí. Každý dobrý karbaník ví, že nezáleží tolik na tom, jaký list dostanete do ruky, ale co s ním dokážete udělat. Dlouhodobě vítězí ten, kdo má lepší strategii, byť štěstí hraje svou roli. Otázka zní: máme hráče?
Mnozí povrchní komentátoři mají sklon dívat se na demokratické volby čistě mechanicky. Někdo prostě dostane trumfy, někdo plívy a výsledek je dán v okamžiku, kdy se uzavřou místnosti s urnami. V poměrném systému to však není docela pravda.
Jistě, někdy vše dopadne jednoznačně a není co řešit. Často však teprve v té chvíli začíná skutečná hra. Kdo ji neumí, dopadne zle. Dokonce i v případě, že se dostane k moci, avšak na základě špatné dohody.
Skutečná hra začíná až po volbách
Málo se o tom mluví, ale při sestavování koalice, či jakéhokoli mocenského uspořádání, jsou důležité osobní vztahy mezi politiky. Na komunální úrovni to platí takřka absolutně. Proto se často dají na radnici dohromady partaje, od nichž by to třeba nikdo nečekal, avšak jde o to, že jejich lídři spolu mluví, zatímco zástupci nominálně bližších stran se vzájemně nesnášejí. Na celostátní úrovni je to sice trochu jiné, avšak ne úplně.
Dobré kontakty pomáhají vždy. Nebo alespoň schopnost nějakým způsobem vyjednávat i s „nepřítelem“. Bez lidí, kteří to takzvaně upečou, musíte opravdu vyhrát způsobem, aby vás nešlo obejít. Protože pokud vás všichni ostatní nenávidí tak, že si ani nejste schopni s nimi sednout za společný stůl, tak udělají vše, aby vás vyautovali ze hry.
Pojďme se nyní podívat na minulé vlády prizmatem „technologie moci“ – a z toho vyvoďme poučení pro tu příští.
Poučení z třiceti let české politiky
Už po prvních volbách v samostatné České republice v roce 1996 bylo třeba zásahu prezidenta Václava Havla, aby mohla vzniknout menšinová vláda Václava Klause. Že by sociální demokraté sestavili koalici se Sládkovými republikány a komunisty, nepřicházelo tenkrát vůbec v úvahu. Karty rozdané voliči zkrátka musel někdo zvednout a sehrát s nimi vlastní partii. V níž i hlava státu měla důležité místo.
Následoval rok 1998. Někdo by mohl říci, že hlasování rozhodlo
jasně: u moci bude spojení ODS, lidovců a Unie svobody disponující 102 mandáty.
Popřípadě dvě menší partaje doplní vítěznou ČSSD v sestavě s pohodlnými 113
křesly ve dvousetčlenné Sněmovně. Jenomže nakonec šlo právě o onu osobní
„chemii“ a místo dvou možných většinových demokratických vlád jsme dostali
opoziční smlouvu, již uzavřeli Václav Klaus a Miloš Zeman.
Další kabinet naopak vznikl z odporu k „oposmlouvě“. Nový lídr ČSSD Vladimír Špidla slíbil, že ji nebude opakovat – a co řekl, to udělal. Přestože koalice jeho strany, KDU-ČSL a US-DEU disponovala hubenou většinou jednoho poslance, což ji činilo velmi křehkou. Avšak i když se střídali její předsedové, dokončila svůj mandát. Ovšem s tím, že v závěru premiér Jiří Paroubek prosazoval zákony s KSČM proti vůli svých partnerů.
Pak přišel pat, kdy ODS sice vyhrála, jenže s lidovci a Zelenými disponovala pouze sto křesly, druhou půlku ovládli sociální demokraté s komunisty. Jak hrát s takovými kartami? Po řadě neúspěšných pokusů, včetně menšinového kabinetu ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů (což mnohé šokovalo) to skončilo u přeběhlíků. A to proto, že Mirek Topolánek musel obětovat hotovou dohodu s Jiřím Paroubkem, aby to nevypadlo jako „opoziční smlouva č. 2“.
V roce 2010 těsně zvítězila ČSSD a teoreticky mohla mít vládu s podporou Věcí veřejných a KSČM. Tohle spojenectví by mělo 106 mandátů. Ale byť „veverky“ svou brutální protikorupční rétorikou oslovily převážně levicové voliče, hnaly se do koalice s ODS a TOP 09. Ta formálně disponovala 111 křesly, ale nový podnikatelský projekt VV představoval od počátku problém. Hra na durcha s falešnými trumfy se premiéru Petru Nečasovi vymstila.
