Staví solární elektrárny v Latinské Americe, spolupracuje s jedním z nejvýznamnějších světových fondů BlackRock a chce dál růst. Zdeněk Sobotka, majitel a ředitel energetické společnosti Solek, míří se svými elektrárnami na nové trhy. Například do Kolumbie, kde kvůli změně klimatu ubývá vody a tradičně silné vodní elektrárny ztrácejí svou výkonnost. Evropská Zelená dohoda, říká Sobotka v rozhovoru, není jen záležitostí Evropské unie, ale její vliv je znát i na latinskoamerických trzích – a bude stále důležitější.
Jak jste vlastně dostal těžiště svého byznysu právě do Latinské Ameriky?
Začínali jsme v Česku, ale tím, co se zde na trhu se soláry událo, jsme přišli příliš pozdě. Do solárního byznysu jsme naskočili až v roce 2010, kdy jsme zde postavili jen jednu malou elektrárnu. S tou jsme si vyzkoušeli, že tento byznys umíme dělat a vyrazili jsme na nové trhy. Nejdřív na Slovensko, pak do Rumunska.
Všechny tyto země ale postupně prodělávaly podobný vývoj jako Česko – retroaktivní politické zásahy, které se podepisovaly na výkupních cenách. Udělali to Češi i Rumuni, Španělé i Italové, kromě Němců prakticky celá Evropa. Okolo roku 2014 jsme se tak rozhodovali, kudy a jak dál; Evropa pro nás byla co se týče regulací poměrně pesimistická, takže jsem si spočítal, že se nám vyplatí buď Chile, nebo Japonsko. A nakonec jsme si vybrali Chile, které je nám přeci jen o něco kulturně bližší.
Jen tak jste tam přišli a začali obsazovat trh?
Ono to bylo podobné, jako když jsme přišli do Rumunska – znovu jsme se dostali na nový trh, na území, kde si solární energetiku řeší hlavně místní. Výhoda však byla v tom, že Chile je poměrně nezkorumpovaná země, takže jsme nebyli vystaveni potenciálním problémům a mohli jsme dělat seriózní byznys, stavět elektrárny a růst.
A postupně jste si v Chile udělali druhou centrálu firmy a místo, odkud chcete expandovat do zbytku Latinské Ameriky.
Přesně tak, postupem času se Chile stalo naším latinsko-americkým hubem. Máme tam asi 150 lidí a řídíme odtud naši expanzi do dalších zemí, aktuálně do Kolumbie, což je pro nás velmi slibný trh. Vidím v Kolumbii velký potenciál, jde sice o zemi s levnou elektřinou, ta je ale ve velké míře vyráběna z vodních elektráren – a tím, jak kvůli klimatické změně ubývá vody, roste cena tamní elektřiny i poptávka po jiných zdrojích.
A protože v Kolumbii poměrně hodně svítí slunce, solární elektrárny jsou nasnadě. Vláda tam vytvořila solární energetice slušnou regulatoriku, podporu, pořádají tam aukce a je to trh, který je na jedné straně už poměrně sofistikovaný, na straně druhé ale stále velmi perspektivní.
Když srovnáte Latinskou Ameriku s Evropou, jak moc tam je patrné téma Green Dealu a dekarbonizace?
Green Deal řeší úplně všichni. Důvod je jednoduchý – banky totiž přestávají být ochotné financovat konvenční zdroje, a je celkem jedno, jestli jste v Evropě, nebo v Latinské Americe. Takže v momentě, kdy se finanční systém rozhodl, že bude preferovat ESG a cokoliv, co bude mít tuto nálepku, dostane lepší úrok, lepší podmínky a přístup k financím, tak to tak bude. Problém je už i s financováním jaderných zdrojů, které mají ještě poměrně minimální dopad na životní prostředí.
Kolumbie a Chile mají podobný přístup k Zelené dohodě jako Evropa, například v Chile se majitelé uhelných elektráren nedávno dohodli se státem na tom, kdy je uzavřou. A žádné nové nestaví – už by se jim to nevyplatilo.
