Egyptologická výstava začíná. Desítky let tu nic takového nebylo a nebude, říká Michal Stehlík

Jan Januš

29. 08. 2020 • 06:00
V Národním muzeu začne v pondělí zcela mimořádná egyptologická výstava Sluneční králové. „V Praze se ocitají materiály staré téměř pět tisíc let, navíc spojené s českou egyptologií. Slovo exkluzivní je v tomto případě na místě,“ říká ve velkém rozhovoru pro INFO.CZ historik Michal Stehlík, náměstek generálního ředitele Národního muzea pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost. Jako bývalý děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy rovněž popisuje nynější atmosféru ve škole a vyjadřuje se taktéž ke sporům ohledně údajného historického revizionismu a podstatě komunistického režimu. Debata je ale podle něj vedena mimoběžně a řeší se v ní mnohdy spíše aktuální problémy.

V pondělí začíná v Národním muzeu výstava Sluneční králové. Jak byste na ni pozval?

V Praze nebylo desítky let nic podobného a troufám si říct, že v oblasti archeologických nálezů a egyptologie desítky let ani nebude. V Praze se ocitají materiály staré téměř pět tisíc let, navíc spojené s českou egyptologií. Slovo exkluzivní je v tomto případě na místě. Snahy sem tu výstavu dostat trvaly rovněž desetiletí, ještě jako děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy jsem možnosti této výstavy projednával v Káhiře. Dalo by se říct, že teď mě to dohnalo v Národním muzeu. Je to mimořádný projekt, konfrontace návštěvníka s jedinečnými nálezy ze Staré říše a páté dynastie… špatně se k tomu něco dodává. 

Dlouholetý ředitel Českého egyptologického ústavu Miroslav Bárta mi říkal, že je to projekt, který teď na světě nemá obdoby. Vidíte to stejně, s vaším rozhledem po muzejním světě?

Mezinárodní výstavní projekty korona silně zasáhla. Dostat v době takovéto krize z Káhiry do Prahy předměty včetně doprovodu egyptských kurátorů, postavit tu výstavu za zavřenými dveřmi během jarní krize – a na konci srpna ji otevřít – neznám teď podobný velký případ, který by byl spojen s tak náročnou mezinárodní zápůjčkou. Už samotný výstavní projekt byl naprosto mimořádný a složitý, ať už jde o finance, pojištění, logistiku či organizaci, pracovaly na něm desítky lidí. V čase koronakrize to ale všechno bylo ještě složitější. Jde vlastně o mimořádný projekt na druhou. Že se to povedlo, je na hranici zázraku.

Dá se říci, jaký artefakt je na výstavě nejcennější?

Těžko se mi vybírá, i když mediálně je známý například panovník Raneferef a předměty spojené s ním nebo předměty související s hrobkou princezny Šeretnebtej. To jsou věci personifikovatelné s konkrétními členy panovnického rodu. Ale každý z těch předmětů má svůj vlastní příběh a ten je zároveň hodně spojený s námi, ve smyslu České republiky, někdejšího Československa a velkých jmen egyptologie od profesora Vernera po dnešní egyptology. Nesmím zapomenout také na kolegu Pavla Onderku, který je kurátorem této výstavy. 

Předpokládám, že bezpečnostní opatření, která teď v Národním muzeu panují, nebudete moci příliš konkretizovat…

Bezpečnost se nedá moc komentovat, netýká se to jen samotného vystavení, které má vysoké mezinárodní standardy, ale rovněž transport probíhal za zvýšených bezpečnostních opatření. Sály v rekonstruované historické budově Národního muzea, kde se bude vystavovat, jsou speciálně připraveny pro tento typ mezinárodních zápůjček. Všechno je to ve speciálním režimu.

Jde primárně o to, aby se ty věci nezničily, nebo aby je nemohl i v dnešní době někdo ukrást?

Riziko krádeže nemůžete nikdy podceňovat, na světě se to průběžně děje, zmiňme jen drážďanskou galerii, kde došlo k loupeži relativně nedávno, i když to bylo naprosto nepředstavitelné. Ale musíme zajistit rovněž restauračně-konzervátorskou bezpečnost exponátů. Když převážíte 4500 let staré nálezy, které jsou třeba ze dřeva, jde o naprosto mimořádný režim, aby nedošlo k jejich poškození. Řeší se citlivost materiálu, ohrožení světlem, ohrožení teplem, vlhkostí a tak podobně. 

Výstava probíhá v době koronavirové pandemie. Nikdo neví, zda během podzimu nedojde k dalším zdravotním a hygienickým omezením. Jak se na to připravujete?

Nejhorší je, že nevíme dne ani hodiny a věci se mohou změnit. Velmi akčně jsme si to vyzkoušeli už na jaře, od úplného zavření, částečného otevírání až po volnější otevření. Všechny módy jsme zažili, očekáváme tedy, že se nařízením, která by platila pro nás, budeme aktuálně přizpůsobovat. 

Spekulujete už i se scénářem, že kdyby se Národní muzeum muselo na podzim na nějakou dobu zavřít, tak by se výstava Sluneční králové prodloužila?

Oproti původním předpokladům už prodloužená je, měla trvat tři měsíce, budeme ji tu ale mít pět a půl měsíce. Jak by to bylo s prodlužováním při uzavření, teď neodhadneme. Smlouva počítá s vystavením do 7. února 2021 a máme informace, že egyptští kolegové by rádi část předmětů následně vystavili v Káhiře v nově otevíraném Grand Museu. Tím je to dost limitováno, ale zároveň je tím vidět exkluzivita předmětů, které teď máme v Národním muzeu.

Dá se předpokládat, že na výstavu budou proudit davy lidí. Můžete doporučit nějaký čas, kdy by si ji bylo možné prohlédnout více v klidu?

Spíše bych to řekl naopak. Víme, že víkendové návštěvy jsou hodně frekventované, počet návštěvníků tam výrazně roste. Všední dny bývají o něco lepší, zvláště dopoledne. Ale tak jako tak, ta výstava bude mít zjevně vysokou návštěvnost. V rámci propagace se přitom nesoustředíme jen na Českou republiku, výstava má evropský charakter, promujeme ji i v Německu, Rakousku, Polsku a na Slovensku. 

Už jste zmínil, jak pandemie dopadá na muzejní svět, ale co si ten podle vás z ní vezme? Stanou se trendem třeba různé online výstavy?

Je to tak. Zároveň je to pro muzea možnost zastavit se a zamyslet se nad jiným fungováním než doposud. My jsme vedle online výstav rozjeli také speciální videa a materiály pro školy, abychom se zapojili do výukových platforem. Na druhou stranu ale systém českých muzeí a vstupného je postavený na tom, že třeba příspěvkové organizace ministerstva kultury z něj musí částečně vyžít. Všichni tak teď sčítají škody a řeší, kolik peněz jim do systému nepřijde. Zásadní je však určitá nejistota do budoucna, jak uzpůsobovat program a mezinárodní zápůjčky tomu, co bude, nebo nebude. Na rok 2021 chystáme projekt s Ruskem v rámci výstavního projektu Země mamutů a mnohé je neodhadnutelné.

Země mamutů a vystavení jejich tkání z permafrostu tedy zatím platí?

Zatím platí, komunikujeme s partnery v Jakutsku, dále s akademií, univerzitou. Bavíme se o konci roku 2021. Ve chvíli, kdy si oddechneme s egyptologickou instalací, tak budeme intenzivně pokračovat a dokončovat parametry této, zase jinak zásadní, výstavy.

Letos vás čeká také ještě velká výstava věnovaná 400. výročí bitvy na Bílé hoře. Jak bude vypadat?

Rozhodli jsme se pro dvojí přístup. Výstava proběhne ve dvou velkých, třistametrových, sálech Nové budovy Národního muzea. První sál by měl návštěvníka dostat do samotné doby, to znamená především do let 1618 až 1621 s jistým pokračováním třicetileté války. Chceme ukázat konec rudolfinské doby a cestu ke krizi. Pracujeme hodně s emocí, i u samotné bitvy, jejíž průběh bude vůbec poprvé podrobněji vizualizován. S Římem vyjednáváme rovněž velmi speciální muzejní exponát, který v České republice ještě nebyl nikdy vystavený, to je prapor jedné habsburské jednotky přímo z Bílé hory. Před 400 lety vlál přímo na bojišti. 

Další sál věnujeme druhému životu Bílé hory, ukážeme, jak se bitva zobrazovala v literatuře, v písních, když to přeženu od Kryla k Landovi, půjde také o pohled na všechny zásadní filmy od Temna až po Svědka umírajícího času. Chceme ukázat, jak se toto téma dostalo do paměti a proč jej vnímáme tak negativně. My na výstavě nemluvíme o porážce, hrajeme i s názvem „1620. Cesta na Horu“ a ukazujeme spíše dobovou a náboženskou realitu i tehdejší mocenské ambice ve střední Evropě. Výstavu chceme otevřít v listopadu pár dní předtím, než se bude připomínat samotný 8. listopad, kdy k bitvě došlo.

Dostali jsme se k druhým životům v historii. Během léta se dosti radikálně debatovalo o dějinách Československa v druhé polovině 20. století, o totalitě a vládě KSČ. Předpokládám, že hodnotově patrně stojíte někde mezi Michalem Pullmannem a Michalem Klímou. Jak se na celou věc díváte?

V něčem se bojuje spíše s představami než s realitou. Tento týden vyšla docela zajímavá úvaha historika Vítězslava Sommera – píše o tom, že tady vznikla představa revizionistického spiknutí, které chce zvrátit dosavadní historiografii, a on v nadsázce „prozrazuje“, že žádná takováto skupina neexistuje. Míjí se tu přístupy a představy. 

Generace lidí, jež velmi ostře vnímá komunismus jako zlo, které je postihlo, spatřuje v tom, že bychom se měli tázat i na něco jiného než na represe, nebezpečí. Na druhou stranu, ne vždy je to tázání se Michala Pullmanna nebo i dalších dobře vysvětlitelné v mediálním prostoru a mediální zkratce. Už vysvětlení pojmů, které Michal používá, by možná vyžadovalo samostatnou akademickou debatu. Vstupujeme tak do mimoběžné komunikace, je to výměna postojů, ne názorů. Postrádám reálný dialog, který musí být kritičtější, ne jen v mediálních heslech.

Když tedy Michal Pullmannn mluví o demokratizačních prvcích totality, myslí tím něco jiného, než si my prvoplánově představíme?

Ano. Museli bychom se ho zeptat, co myslí pojmem demokracie, co pojmem demokratizační a rozhodně si myslím, že on nespojuje pojem demokracie s liberální demokracií tak, jak jej vnímáme my. Demokracie ve smyslu athénského démosu a Platóna nemusí být bez právního státu vůbec pozitivní. Když to zkusím hodně zjednodušit: právní stát potřebujete proto, aby vás případně zachránil před většinou. 

Když se ale vezme odstavec z rozhovoru, tak třeba i pro mě je velmi radikální teze, že hlasování dělníků vůči inženýrům je demokratizační prvek. To, že představují většinu a že to můžeme nazývat demokratizační, je jedna věc, ale nesmíme ztratit kontext, jak je ta společnost řízena, jak jsou lidé v rámci změny sociální struktury štváni proti sobě a obecně, o jakou sociální situaci vlastně jde. A tohle představit v mediální zkratce je velmi složité, možná nemožné. 

Vždy se u těchto debat také ptám, vůči čemu ti lidé bojují, když už jsou ve fázi bojovné nálady. Občas mi spíše připadá, že je to substituce, náhražka za něco aktuálního a docela jiného. Části lidí, které vadí toto takzvaně „revizionistické“ pojetí, může vadit Andrej Babiš a situace, kdy normalizace mentálně „přelezla“ do 90. let a my jsme s ní v rámci ekonomických elit konfrontováni dodnes. Možná nám tak spíše vadí realita. Některým naopak může vadit liberální demokracie ve spojení s kapitalismem, což je dnes naprosto relevantní debata. Tu otázku po funkčnosti kapitalismu si přece můžu klást i jako historik, aniž bych třímal rudý prapor. 

Pak se často diskutuje otázka násilí či nenásilí normalizace. Pro své některé publikace o normalizaci jsem dělal rozhovory s undergroundem či lidmi ze zkušeností s exilem. Násilí je v rámci jejich životní zkušenosti jednoznačně přítomno, byť pro většinu společnosti to byla spíše implicitní součást režimu než explicitní denní násilí na ulici… Represivního charakteru režimu se nemůžu jen tak zbavit tím, že to dám jaksi před závorku a pak se budu bavit o uklízečce ze Žďáru a o dovolené na Slapech. To „předzávorkování“ mi jako historikovi vadí, ztrácím tak něco z dobového kontextu. Nemůžu tedy říct, že se cítím někde mezi. Snažím se zůstávat na pozici kritického myšlení. Zkoumání dějin pro mě není ani prapor hypertrofované represe, ani nástroj k revoluční změně ve společnosti.

Svým způsobem to je tedy zneužití historie v současnosti?

Svým způsobem je. Zároveň ale pozor, jde v podstatě o vlastnost historie, ta se neustále aktualizuje a využívá. Pokud jsme 90. léta prožili s jasným razítkem komunismus rovná se represe, tak jsme se patrně potřebovali nějak společensky vymezit. A pokud se s odstupem 30 let ptáme, proč jsme z normalizace tak mentálně snadno „přelezli“ do 90. let, tak nesporně i proto, že tam jistá míra konformity byla. Ale my jsme o ní nemluvili, protože to by bylo trochu sebemrskačské. Ale vždy je to aktuální tázání se, i paměť je aktuální i aktualizovaná. Paměť a komunismus je, teď jsem to napsal ve svém blogu, nejen o tom, jak ji bezpříznakově rozpitváme, ale jak se k nim vztahujeme. Do toho vstupuje aktuální politická situace či náznaky ekonomických krizí a fungujících či kolabujících společenských systémů. Je to tedy více o nás teď a tady než o normalizaci samotné.

Sám jste se svým způsobem stal obětí této zkratkovité debaty, když Michal Klíma zkritizoval údajnou cenzuru jedné z knih vydávané Ústavem pro studium totalitních režimů, z níž měl na základě vašeho posudku vypadnout úvod. Chcete se k tomu ještě vrátit?

Obratem jsem ten recenzní posudek zveřejnil ve veřejném prostoru. A i po debatách s lidmi, kterým to vadilo či naopak nevadilo, na tom posudku a přístupu k věci neměním ani čárku. Šlo o standardní posouzení. Vlastně to je takový čirý důkaz té mimoběžnosti. Michalu Klímovi vadí nějaká věc, kdy se velmi emotivně zaměří na zlý charakter toho režimu, což je z jeho pohledu zcela legitimní, ale přitom vlastně moc neví, na jaké pole vstoupil a přímo popírá pravidla vědecké práce, prostě je nepotřebuje a směšuje debatu mezi publicistikou a vědou. Úvod byl za mě dobrým publicistickým výstupem v rámci možných názorových výměn, ale do jisté míry devalvoval následující historický text. Mojí první reakcí byl takový ten čirý údiv, co všechno lze považovat za cenzuru…

Řeší se také atmosféra na Filozofické fakultě UK. Jak se jako její bývalý děkan těšíte na nadcházející semestr? Bude něčím podle vás unikátní? Je tam cítit změna, nebo je to mediální zkratka?

Z velké části je to mediální zkratka, uměle vymodelovaná situace. Generace studentů historie, která tam teď je – a můžu úplně odhlédnout od toho, jestli se politicky cítí nalevo, napravo nebo ve středu – je velmi kritická a má vlastní kritický rozum. Co se třeba od 90. let, kdy jsem studoval já, v oboru mění k lepšímu, je systematičtější snaha většiny pedagogů po kvalitních metodologických základech. Na studenty se velmi těším. Léta mám přednášky, které se přímo týkají komunistické represe nebo charakteru tohoto režimu a nezažil jsem, že bychom od akademického kritického dialogu přecházeli do ideologických hádek, nic takového. Jsem členem Ústavu českých dějin a pokud jsem v tomto ohledu s něčím konfrontován, pak s kritickou akademickou debatou mezi kolegy. Rozhodně na fakultě žiji jinou realitu, než je mi předkládána jako veřejný obraz.

A úplně na závěr – v našem předešlém rozhovoru jste mluvil o svém chystaném kanálu na Youtube a popularizaci dějin prostřednictvím videí, zatím jste ale tento projekt nespustil. Zdržela vás v tom pandemie?

Upřímně řečeno jde o kapacitu a síly… Větší nutností bylo v minulých měsících zapojit se onlinově do výuky a den má prostě 24 hodin. Natočili jsme první díl, který už je sestříhaný. Doufám, že s podzimem to bude klidnější a kanál spustíme.

SDÍLET