Vzpurný Horní Maršov: „Investorům říkám, že tu o ně nikdo nestojí. Nechceme být turistické ghetto“

Vratislav Dostál

24. 09. 2020 • 06:00
Jak se žije lidem v malých obcích? Jak to tam je s dostupností služeb, bydlení a práce? A co politika? Udělají si na ni místní alespoň někdy čas? Zajímá je vůbec, anebo si život organizují, aniž by se nějak spoléhali na stát? Odpovědi hledám přímo v regionech. V rámci seriálu INFO.CZ jsem se tentokrát vypravil do Krkonoš, do obce Horní Maršov.

„Problém Krkonoš obecně – na rozdíl třeba od Německa nebo Rakouska – je, že je tady obrovská vykořeněnost lidí. Původním lidem to tu vzali, nebo je zlikvidovali. Koupily to fabriky a daly sem nějakého provozního. Často alkoholika, který tady k tomu neměl vztah. A taky nic nedělal, podělal to, případně po revoluci koupil a pak zjistil, že je to velké sousto. Starousedlík by se o svoje staral, nestavěl po kopcích ROH monstra, která nejde komerčně udržet bez dotace komunistické fabriky.“ Pokud čelí na první pohled vzkvétající obec Horní Maršov – jež leží na východním okraji Krkonoš a kterou protíná dopravní tepna spojující Trutnov a Pec pod Sněžkou – nějakému problému, výše uvedená citace ho vystihuje.

Jejím autorem je Michal Kolb, který se sem nastěhoval před dvaceti lety a dodnes tu podniká. Horní Maršov, kde trvale žije necelá tisícovka lidí a ke kterému jsou připojeny Dolní a Horní Albeřice, Dolní a Horní Lysečiny a Temný Důl, byl do II. světové války osídlen z devadesáti procent Němci. Většina z nich, ale zdaleka ne všichni, skončila po válce v odsunu. Tehdy začala dlouhá desetiletí těžkostí, s jejichž dopady se oblast potýká svým způsobem dodnes.

Česká jízda

Politický reportér INFO.CZ Vratislav Dostál a jeho letní roadtrip po českých vesnicích a malých městech. Jak se lidem mimo centrum skutečně žije? Co jim chybí a co je těší? A zajímá je vůbec velká politika?

Přesvědčený je o tom také místní rodák Milan Drahník. Na otázku, jak se v obci žilo před listopadem 1989, říká, že těžce. „Ale práce tady byla. Byl tady Textlen, textilka. Běželo to ještě chvilku po listopadu a pak konec. Nevydělalo si to na sebe. Byla tady pila. Před válkou tady byly Němci. Teď jsou tady v okolí třeba čtyři mrtvé vesnice, už se to neobsadilo. Plno baráků, jenom základy. Ale pozor: plno Němců tady taky po válce zůstalo, nebyli v odsunu.“ Podle Michala Kolba to byli ti, kteří během války nekolaborovali s nacisty. „A kteří také evidentně něco uměli. Kdyby je odsunuli, tak by to tady krachlo, byli to lesníci, dřevaři. Byli šikovní. Museli uvažovat prakticky, aby jim neselhala infrastruktura.“ 

Drahník vzpomíná, jak se do Horního Maršova dostal jeho otec: „Po válce se tady nějaké chalupy obsadily, pak nastoupili komunisti, tady Lesy ČR. Můj táta s mámou sem přišli okolo roku 1970. Táta sem přišel tahat dřevo. Řekl jim, že tady chce dělat. A oni, zda chce taky bydlet. Odpověděl, že jo. Tak mu řekli, ať jde do údolí a ať si vybere nějakou chalupu. Prý šel, první chalupa byla obsazená, tak bral tu druhou, na kterou narazil. Takže ještě 25 roků po válce tady byly prázdný chalupy po Němcích.“ Podle jeho ženy Petry Poláškové dokonce ještě ve druhé polovině 70. let minulého století do Krkonoš posílali komunisti nepohodlné lidi. „Po Chartě 77. Uklidili je do hor.“ 

Pražáci tu nezbohatnou

Michal Kolb má nicméně za to, že pokud jde o zmíněnou vykořeněnost, zlepšuje se to. Jestliže sem po listopadu 1989 mířili lidé především s vidinou zbohatnutí, dneska se v oblasti usazují také ti, kteří zde chtějí hospodařit a být součástí komunity. „Musíš tady bydlet a starat se. Pokud si někdo z Prahy myslí, že tady zbohatne, je to mimo,“ dodává Drahník. Jejich postřehy skvěle doplňuje starosta Horního Maršova Pavel Mrázek. Ačkoli se nepouští do historického exkursu, i on, pokud se ho zeptáte na problémy, kterým obec čelí, začne mluvit o turismu a potížích s bydlením pro lidi, kteří zde chtějí trvale žít.

Na otázku, kterou kladu v rámci svých výjezdů po českém a moravském venkově všem starostům, tedy co obec dělá pro to, aby nestárla a udržela si především mladé lidí, říká, že Horní Maršov disponuje objekty, ve kterých je sedmdesát nájemních bytů. „Prioritu mají vždycky trvale žijící lidé v Horním Maršově. Nejsou tam komerční nájmy, preferujeme například rodiny s dětmi. Velký problém máme ale s tím, že s ohledem na terén nemáme v podstatě kde stavět. Jsme v údolí, sevřeni stráněmi, které jsou většinou neobyvatelné. Je tady absence rozvojových ploch, a také návaznost na Krkonošský národní park.“

Tím to ale nekončí, problémem je podle starosty Horního Maršova také s tím vším související „nehotelový“ turismus. „Je tady spousta chalup, které se pronajímají turistům, trvale v nich ale nikdo nežije. Třeba jedno údolí je poseto chalupami, ale trvale žijících je tam jen dvacet lidí. Někdo zemře, lidi koupí chalupu a hned ji předělají na apartmány, víkend house, roubenku k pronájmu. V bývalé nemocnici je třeba čtyřiadvacet bytů na pronájem. Je toho čím dál víc.“ Je v tom jistý paradox, turismus zde mnoha lidem poskytuje obživu, je ale zjevné, že se musí držet v únosných mezích. Nakonec totiž nejde o to, jak si svůj týden užije turista, nýbrž jak se tady místním celoročně žije.

„Snažíme se,“ pokračuje v rozhovoru starosta a dodává: „Na férovku každému investorovi říkám, že apartmány jsou pro nás nezajímavá věc. Říkám jim na rovinu: nechceme vás, nic z vás nemáme a nečekejte jakoukoli podporu. Nechceme být turistické ghetto, potřebujeme trvale žijící obyvatele. Už proto, že naše směřování není na kolotoče, atrakce a tzv. tvrdý turismus. Jsme především komunita, která chce dobře, udržitelně žít, a dovedeme se i společně bavit. Přitom je fakt, že tady chce hodně lidí bydlet, je tady klid. Co pro to můžeme udělat, je, že nabízíme startovací byty, nákladové nájemné.“ Jedná se o bytovky – šestibytovky, čtyřbytovky.

„Pak se samozřejmě snažíme, aby tady děti měly dobrou základní školu. I tady se ale potýkáme s úbytkem dětí, takže na ní jako obec doplácíme. U školy máme školku, mateřské centrum a další infrastrukturu. Ještě pořád tady máme dětského doktora. Jedno ale souvisí s druhým, pokud chcete zázemí, musíte ho mít pro koho budovat.“ Zajímám se tedy o volnočasové vyžití těch nejmenších. A ihned, jak to poslouchám, říkám si v duchu, že se věci v Horním Maršově ještě stále daří udržet na velice slušné úrovni. Aspoň na české poměry.

„V naší obci funguje oddíl TJ Jiskra Horní Maršov. Máme přípravku pro mladé fotbalisty, dospělí hrají i soutěž. Na našem fotbalovém hřišti trénují i vrcholoví fotbalisté, například z Mladé Boleslavi. I Slavie tu trénovala. Funguje oddíl mladých hasičů, kteří soutěží v požárním sportu. Pod obcí provozujeme tělocvičnu, pořádáme tady běh do vrchu, v rámci svazku obcí Východní Krkonoše taky cyklomaraton. Letos startoval i Roman Kreuziger. Obecně myslím, že na hobby úrovni je tady sportovní vyžití velmi slušné,“ říká starosta Mrázek. V obci už sice nemají vlastního zubaře, je tady ale ještě pořád zmíněná dětská doktorka a dva praktičtí lékaři. A nemocnici, tu mají autem patnáct minut. 

O tom se třeba lidem z Krásné Lípy, kde jsem byl v létě, ani nesní. Solidní je tu i veřejná doprava. „Není to ideální, to říkat nebudu,“ přiznává sice Mrázek s tím, že základní škola musí kvůli autobusům z Trutnova začínat o půl hodiny dřív. „Na druhou stranu jsme na ose spojení Trutnov – Pec pod Sněžkou, což znamená, že ty spoje tady jsou a není jich málo. V zimních měsících tady navíc fungují skibusy, v létě cyklobusy.“ K tomu není moc co dodat, obzvlášť pokud máte potuchy, čemu čelí jinde. „Já tady mám všechno. Jsem svým pánem. Obchod tady máš, co nemáš, zajedeš do Trutnova,“ dokresluje místní poměry Michal Kolb.

Také s ním jsem zapředl řeč na téma vyžití dětí. Prakticky potvrdil, co mi už předtím řekl starosta a dodává: „Jsme taky napojení na oddíl v Jánských Lázních. Děti tam lyžují, já dělám trenéra.“ Pokud jde o kolektivní sporty, typicky třeba fotbal, je to jako jinde, mluvili o tom se mnou například taky v jihomoravských Němčičkách. „Obecně je problém, že na kolektivní sporty je tady málo dětí. Občas musíš dojíždět…“ Pokud jde o kulturu, zmiňuje Kolb rozličné společenské akce, besídky, promítání, otevřenou ulici, kterou místní aktivisté pořádali jen několik dnů poté, co jsem Horní Maršov navštívil. De facto se jedná o sousedské slavnosti. „Oproti okolním obcím to tady není tak komerční,“ doplňuje Kolba místní rodák Milan Drahník 

„Dělají to tady víc lidi, kteří tu bydlí. Všichni se známe. Maximálně tady jsou chalupáři. Ski resort nás trochu štve. Dělají to hodně komerčně, konkurenci chtějí zlikvidovat, ale přesto jsme tady všichni na ně navázaný, služby, ubytování a tak,“ přiznává Kolb. Na otázku, zda se i tady kvůli nedostatku sněhu začínají přeorientovávat na letní sezónu, odpovídá, že to hlavní se tu sice ještě pořád děje v zimě, ale ani letní prázdniny už dávno nejsou zanedbatelné. S tím souvisí další klasické téma venkova, nezaměstnanost a dostupnost práce.

Díky turismu je to ale v Horním Maršově přece jenom trochu jiná píseň. „Kdo chce, práci najde. A uživí se. Můžeš pracovat v lese, když není práce v lese, děláš sádrokartony, umíš zrekonstruovat chalupu. Lidi, kteří jsou šikovní, mají práce dost,“ má za to Kolb. Opáčím ale, že to znamená, že se lidi neuživí, pokud toho nedělají víc. „Musíš toho mít víc,“ přitakává, „anebo se můžeš specializovat na jednu sezónní práci, ale jde to hůř. Musíš být šikovný. Podnikám ve stavebnictví a pronajímáme a stavíme chalupy. Člověk se prostě nesmí bát. Takže lidi, kteří něco umí, práci mají. Je tady ale taky spousta mladých, kterým se dělat nechce. Pokud jde o mě, nemůžu si stěžovat.“

Mezi resortem a pilou

V Horním Maršově byla před listopadem 1989 textilní fabrika, ještě v 60. letech minulého století taky třeba nemocnice, v zámku dětský domov, dokonce tady byl kdysi i soud. To všechno je už jen historie, v obci z toho zbyla jen pila. „Buď lidi dělají pro ski resort, takže sezónní práce v zimě, někdo naopak v létě. Spousta lidí dělá v lese, pro KRNAP a podobně. Jsou tady dva nebo tři hospodáři, mají nějaké pozemky, louky. No a pak malé penziony, hospody, ubytování. Zbytek musí dojíždět jinam. Třeba moje žena dojížděla, měl perfektní práci, dělala vedoucí obchodu. Přišel koronavirus, a ze dne na den skončila. Teď dělá na sebe,“ říká Michal Kolb.

Je zjevné, že se tady lidé musí dost otáčet. „Ani já toho nemám málo, ale už si to umím zařídit. Na druhou stranu mě začalo bavit pracovat rukama, je za tebou hned něco vidět. Děláme to všechno s místními lidmi, má to pro mě smysl. Jeden nebo dva baráky ročně – nechceme z toho mít fabriku,“ vysvětluje mi Kolb a pokračuje: „Nejsem ale také zvyklý něco od někoho čekat. Jenom chci, aby mi okolí nedělalo problémy, a když je potřeba protáhnout cesta, tak aby mi protáhli cestu. Když jdu na obec, že něco potřebuju, většinou se domluvíme. Možná by tady mohlo být lepší náměstí nebo lepší škola. On sem ale asi nikdo nechce.“

A jak je to v horské obci s nezaměstnaností? „Netuším, nezajímá mě to. Já se snažím práci vytvářet. Práce tady je,“ reaguje Kolb. „Taky pracuju sezónně,“ doplňuje ho Milan Drahník a pokračuje: „V létě jsem v lese, v zimě dělám s lyžemi. Podle mě je tady nezaměstnaných málo, ne víc než deset. Faktem ale je, že holky spíš někam dojíždí. Můžou tady dělat někde za barem, uklízet. Ty studovaný jsou v kanceláři, účetní a tak.“ Podobně hovoří o pracovních příležitostech také starosta Mrázek: „Tady je to hlavně o rodinných nebo menších penzionech. Několik lidí pracuje na úřadě, je tady škola, KRNAP.“

Ptám se ho taky, zda obec něco trápí a jeho reakce je v jistém ohledu sžíravou kritikou státu. Podle něj v podstatě přestává fungovat. „Je to čím dál horší. Člověka to udolává a vyčerpává. Do úrovně kraje se člověk domluví, jakmile jde ale o stát, dře to. Pokud to funguje, jsou to výjimky, díky konkrétním lidem.“ Co tím myslí? Jako příklad zmíní vleklou zkušenost s opravou hlavní silnice. Ta sice patří pod správu kraje, úpravy kolem ní si ale obec dělá sama. Z dotací. „Dneska je rok 2020, čtyři roky mi trvalo, než jsem se domluvil se státní institucí. Rok to tam třeba leželo a nikdo se tím nezabýval. Konkrétně jde o ŘSD (Ředitelství silnic a dálnic ČR, pozn. redakce),“ říká.

„Pokud po nás něco chtějí, máme na to pět dní, pokud něco řešíme a chceme my po nich, rok a půl se nic neděje. Náš stát se stává státem úřednické diktatury,“ nepolevuje v kritice. A jedním dechem dodává jinou otřesnou zkušenost. „Řešíme koronavirovou pandemii. Tady to jsou všechno živnostníci, penziony, hospody. Vše bylo celkem dlouho zavřené. Otevřely, neuběhl ani měsíc a vlítla na ně Česká obchodní inspekce. Vzali holku, které bylo sedmnáct, perfektně ji nastrojili, každý by jí hádal nejmíň pětadvacet. Prošla vesnicí a pět podniků do toho spadlo. Vůbec nikoho z nich nenapadlo, že je to léčka,“ říká, kroutí u toho hlavou a dodává, že je to stát, kdo tady udělal takovou „prasárnu“. 

Má jasno v tom, že šlo o šikanu. „Chvilku potom, co ty podniky otevřely, na ně takto nastoupí!“ Za zmínku stojí také další jeho svědectví, týká se toho, kolik musí jako starosta spolu s kolegy udělat pro to, aby napravil některé nápady. „Teď se hodně mluví o novele stavebního zákona. A první verze, kterou pustilo ministerstvo, byl neuvěřitelný paskvil. Neumíte si představit, kolik úsilí, jednání a připomínek jsme museli dávat, aby se to aspoň trochu narovnalo. Nakonec je přece jen jistá šance, že by to aspoň teoreticky mohlo fungovat. Byl to ale neskutečný boj ze strany Svazu měst a obcí České republiky. A to jenom proto, že tam někdo na ministerstvu nedělal dobře svoji práci.“ 

Osm let bez prezidenta

S tím podle něj souvisí další věc: „Všechno to strašně dlouho trvá. Ty státní mechanismy nejsou efektivní.“ Odtud je už kousek k tomu, abych tak jako všude zapředl debatu na téma vysoké politiky. Starosta přiznává, že ji sleduje hodně málo. Přesto ho tlačím aspoň k nějakému komentáři. „Je to bordel na kolečkách. Je to hra. Je to profese, kterou musí někdo umět.“ A co říká třeba na prezidenta Miloše Zemana? „Tak, musíme to přežít. Osobně to beru tak, že současných osm let nemáme prezidenta. Snažím se ho nesledovat, nemám na to žaludek.“ Pokud se starosta do hovoru o politice nechal trochu nutit, další místní – i když je jejich hodnocení ve výsledku podobné - to mají takřka naopak.

„Já už to nesleduju, já jsem jenom naštvanej. Jakmile si pustím televizi, vidím tam Babiše, vidím tam Zemana a další kreatury, jsem jenom nas*anej! Vůbec si o politice nedělám iluze. Chodím k volbám, volím, to ano. Ale možnost to jakkoli ovlivnit je v pytli. A ta úroveň toho všeho tak klesla, že je ti z toho jenom špatně,“ říká Michal Kolb. „Taky to nesleduju, radši to vypínám. Babiše nikdo nevolil, a on vyhrál. Zajímavý,“ uvažuje Milan Drahník. Takové svědectví už jsem slyšel, třeba při návštěvě v Přívratu mi také říkali, že tam sice Babiš vyhrál, že se ale k jeho volbě nechce nikdo přiznat, že se za ni stydí. Je evidentní, že jde o fenomén, který může stávajícího premiéra časem klidně ohrozit. Stydět se za svoji preferenci nejde donekonečna, to je schizofrenní.

Podobně ostrou kritiku současných poměrů jsem na svých výjezdech ještě neslyšel. Ojedinělá ale není, leda tak ve své přímočarosti. Co je naopak ve shodě s tím, co jsem zaznamenal i jinde, že se i v Horním Maršově lidé do velké míry ve svých životech zařídili, aniž by jim byl k něčemu zásadně dobrý stát a jeho infrastruktura. Skoro se chce říct, že pokud někde něco opraví, zvelebí, vybudují, a čelí přitom nějakým těžkostem, téměř vždycky je to ze strany státu. A pozitivní zkušenosti s dotacemi na tom mnoho nemění. Mizení státu se v Horním Maršově sice neděje tak masivně jako jinde, o tom, že v některých svých funkcích selhává, mají ale i tady vcelku jasno.

SDÍLET