Na sklonku normalizace byli komunisté ze všeho nejvíc pro smích, což je to nejhorší, co může politiky potkat. I proto se po listopadu 89 čekalo, že zmizí. KSČM ale vydržela 30 let. Teprve Andrej Babiš ji zbavil politické relevance. Analýza Vratislava Dostála vyšla v lednovém čísle magazínu I, zveřejňujeme ji v souvislosti s probíhající ruskou kauzou.
Letos to je 100 let, co vznikla strana, která ovlivnila naše novodobé dějiny jako žádná jiná. Zprvu šlo o antisystémový prvek, před druhou světovou válkou jí byla pozastavena činnost, následovalo poválečné intermezzo a pak 40 dlouhých let v pozici státostrany. Násilnou totalitní periodu a vykonstruované procesy vystřídal obrodný proces, který vyvolal naděje v socialismus s lidskou tváří. Namísto něj přišla normalizace, která po 20 letech končila ztrátou legitimity. KSČ byla na sklonku 80. let minulého století právem zesměšňovaná partaj gerontů, která měla v nových poměrech pohořet. Přesto tady je, a vlivnější než kdykoli za posledních 30 let. Zároveň se ale blíží její konec.
„My jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“
Z taktického manévru do strategické pasti
Příčiny to má v základu dvě: vnitřní a vnější. Obojí zevrubně popíšeme. Na úvod je třeba připomenout, že tradiční levice drží u moci svého úhlavního konkurenta – nejpozději od voleb v roce 2017 je zřejmé, že Andrej Babiš komunistům a sociálním demokratům přetahuje voliče doslova zničujícím způsobem. Přesto se Vojtěch Filip (a Jan Hamáček) rozhodl pro manévr, který budou historici možná považovat za poslední určující tah komunistů v české politice. Platí ale i toto: KSČM mazaně využívá svůj vyděračský potenciál a Babiše školí z reálpolitiky. A premiér se na nikoho jiného než na ni spolehnout nemůže. Naposledy se to ukázalo loni v prosinci během schvalování státního rozpočtu: premiér byl donucen kývnout na přesun 10 miliard z rozpočtu ministerstva obrany do státních rezerv.
Bez toho KSČM odmítla pro rozpočet hlasovat a Babiš před ní už zase kapituloval. Navzdory situační převaze komunistů jde z jejich pozice o krátkozrakou strategii. Před svými voliči prostě neobhájí, proč drží u moci figuru, kterou – nazřeno jejich optikou – nelze označit jinak než jako třídního nepřítele. Bývalý místopředseda KSČM Jiří Dolejš mi to po volbách v roce 2017 vysvětlil takto: „To je samozřejmě velký problém a my jsme na něj upozorňovali po celé čtyři roky minulé vlády. Avšak vymyslel někdo, jak ho reálně vyřešit? Ano, Agrofert převedli do svěřeneckého fondu. Dobře, ale je to zásadní změna? Myslím, že není.“ Podle jeho slov si komunisté podporou Babiše původně kupovali čas.
„A to v tom smyslu, aby měl fenomén nástupu populistů v době konjunktury příležitost se historicky znemožnit. Zároveň si tím kupujeme čas, abychom mohli dát i sebe do latě, protože – upřímně řečeno – stagnační projevy v KSČM jsou značné. Což souvisí i s nedostatečnou generační obměnou.“ Jenomže generační obměna se uvnitř KSČM nekoná a z taktického manévru, který měl být dočasný, se stala strategická past, ze které se komunisté do voleb už nevymaní. A může to pro ně být fatální. Tím spíš, že na obrat zbývá nástupci Vojtěcha Filipa v čele strany málo času, zrovna tak komunisté do podzimu nevyřeší ony stagnační projevy. Ono to nejspíš ani nejde. Předběžný závěr tedy zní: 100 let od svého vzniku jim poprvé hrozí, že vypadnou z Poslanecké sněmovny.
Teď nám neustále ukazují plná únorová náměstí a nadšené progottwaldovské manifestanty. Řekněte mi ale, kolik z těch lidí si tehdy představovalo, že ten nastupující režim bude své oponenty zavírat po vykonstruovaných procesech do koncentráků? Možná takoví byli, ale byla jich hrstka.
A i kdyby ne, budou okrajovým proudem české politiky. Stane se tak poté, co ostrakizovanou formaci polistopadové politiky pustil Babiš k podílu na moci. Dotáhl tak, co před ním započali jiní, a současně přispěl k jejímu úpadku. Když nic jiného, aspoň toto mu půjde přičíst k dobru. K prvnímu závěru: přestože celkem dlouho platila nepsaná dohoda všech politických formací o vyloučení KSČM z podílů na moci, vývoj po minulých volbách nebyl nic, co by se tu zjevilo z ničeho nic. Naopak, předseda hnutí ANO aliancí s KSČM pouze navázal tam, kde jeho předchůdci skončili. Ostatně dohoda to byla účelová. Primárně nemířila totiž proti KSČM, ale proti ČSSD, které tak bylo efektivně znemožněno vládnout, aniž by byla nucena uzavírat spojenectví přes politický střed.
Zároveň nebránila ostatním aktérům – pokud to pro ně bylo výhodné – uzavírat s KSČM hlasovací většiny. Příkladem budiž obě volby Václava Klause prezidentem. Za zlomové lze označit volby v roce 2002, levice tehdy ve sněmovně disponovala pohodlnou většinou, ČSSD se pak ocitla pod tlakem, aby preferovala levicovou alianci. Vladimír Špidla to ale odmítl: v opozici vůči ČSSD podle něj tehdy nebyli liberálové, nýbrž konzervativci, mezi které počítal i KSČM. Ta sehrála zásadní roli o něco později: v dubnu 2005 čelila vláda Stanislava Grosse hlasování o nedůvěře a komunisté ji podrželi. Nakonec k proměně pozice KSČM přispěl Jiří Paroubek, který v roce 2006 jistou chvíli pracoval s variantou menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL s tichou podporou KSČM. Sice to neklaplo, na podstatě věci to ale nic nemění.
