Na italskou ambasádu se StB plížila tajnou chodbou přes kostel, velvyslanec měl odposlech i v kolíbce na inkoust

Radek Schovánek

16. 11. 2020 • 06:00
SERIÁL NEPŘÁTELSKÉ ÚZEMÍ PRAHA | Jedním z dalších zastupitelských úřadů, do kterých se podařilo Státní bezpečnosti proniknout, je velvyslanectví Italské republiky sídlící v Kolovratském paláci na adrese Nerudova 20. Bývalý příslušník komunistické rozvědky Josef Frolík ve svých pamětech vydaných v exilovém nakladatelství Index uvádí právě italskou ambasádu jako jednu z ukázkových příkladů průniku Státní bezpečnosti na území cizího státu v Praze. Na INFO.CZ druhým dílem pokračuje seriál o zásazích Státní bezpečnosti na zahraničních ambasádách. Vycházíme přitom z opomíjených spisů Archivu bezpečnostních složek.

„V roce 1955 přišel plukovník (tehdy ještě podplukovník, pozn. aut.) Vladimír Matoušek, bývalý náčelník 2. správy StB za Rudolfem Barákem s návrhem, který svou riskantností vzal Barákovi dech. (...) Barák prohlásil, že nechce o návrhu nic slyšet. V případě, že dojde ke skandálu, může Matouškovi slíbit jen vězení. Když se dílo podaří, bude patřičně ohodnoceno. Podařilo se. Matoušek se stal z podplukovníka plukovníkem.“ Dle evidenční karty byl pplk. Matoušek mimořádně povýšen do hodnosti plukovníka v květnu 1956. 

„Byla to jedna z největších akcí StB proti západním ZÚ podniknutá v tomto desetiletí. Nemohlo by k ní však dojít, kdyby StB neměla ony domovníky, vrátné a hlídače. Ti otevřeli brány Italského vyslanectví Neradovi a skupině techniků.“ K uvedenému je třeba doplnit, že nešlo o první průnik na území cizích států v Praze. Již předtím technici StB pronikli na půdu ambasády USA a instalovali mikrofony na ambasádě Japonska.

V registračním protokolu objektových svazků je pod číslem 34 evidován dne 4. října 1954 svazek s názvem Italské vyslanectví v Praze, registrovala jej 2. správa 5. odbor 3. oddělení. Je jasné, že šlo pouze o formální registraci a k rozpracování ambasády docházelo již dříve. Ale teprve v roce 1954 se postupně do evidenčního systému Státní bezpečnosti na žádost sovětských poradců zaváděly registrační protokoly svazků, které se v průběhu 35 let své existence různě proměňovaly, ale to podstatné zůstalo nezměněno. Byly v nich evidovány (až na nepatrné výjimky) všechny operativní svazky Státní bezpečnosti.

V první fázi bylo vedeno devět paralelních řad registračních protokolů, pro každý druh evidovaného svazku zvlášť. To se později ukázalo jako nepraktické, protože docházelo k značným číselným diferencím mezi svazky tajných spolupracovníků a sledovaných osob. Tím bylo možné z pouhého data registrace a čísla svazku poznat, zda se jedná o tajného spolupracovníka nebo sledovanou osobu. Evidenční oddělení Státní bezpečnosti se snažilo tento problém vyřešit vynecháváním některých řad registračních čísel. To však bylo dlouhodobě neúnosné, a proto na začátku 60. let všechny registrační protokoly sloučilo do jedné číselné řady pro každou krajskou správu i centrálu.

Ve svazcích vedených centrálními útvary došlo na jaře 1969 k přečíslování a od dubna vznikl nový registr, který používala tajná policie až do prosince 1989. Šlo nepochybně o opatření ke zvýšení konspirace, neboť stovky propuštěných estébáků znaly registrační čísla svazků a jejich přečíslováním se snažila StB zvýšit konspiraci. Objektový svazek italské ambasády měl nejprve krycí jméno Fík, které bylo v roce 1956 změněno na Blín a v roce 1969 definitivně na krycí označení Bratislava a svazek dostal nové registrační číslo 1016.

„Chodí za ním jenom děvky“

První tajné proniknutí do objektu vyslanectví se podařilo na podzim 1955 a nedochovaly se k němu žádné podrobnosti. Na jaře následujícího roku se Státní bezpečnost rozhodla nainstalovat prostorový mikrofon z budovy nacházející se vpravo od vyslanectví. To představovalo probourat více než metr a půl tlustou zeď z bytu spolupracovníka, bydlícího v bytě, který sousedil štítovou zdí s kanceláří Aldo Mortena, italského diplomata, jehož estébáci považovali za rozvědčíka a rozhodli se jeho kancelář odposlouchávat a získat jej ke spolupráci. Technici Státní bezpečnosti dvě noci kutali více než metr a půl tlustou zeď z pískovcových kvádrů, aby nakonec rozhodli, že tento postup nelze pro nasazení mikrofonů použít. 

Podle poznatků od agentů se Morten zabýval šmelením s americkými dolary, prodejem zlatých mincí, cigaret a dalšího zboží. Je spíše zákonité než náhodné, že poměrně brzy narazil na estébáckého práskače s krycím jménem Pensista. Jeho šmeliny zadokumentovala sledovací skupina a v září 1956 po předběžném projednání s prokurátorem dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout. Během představení v Národním divadle jej kontaktoval příslušník Státní bezpečnosti: buď trestní stíhání, nebo spolupráce. Aldo Morten si vybral spolupráci. Přestože byl kompromitován trestnou činností a nasazený odposlech v jeho bytě přinesl poznatky o jeho nemanželském milostném životě, nestal se pro StB klíčovým spolupracovníkem a postupně se dokázal od StB odpoutat. V jednom z vyhodnocení prostorového odposlechu jeho řídící důstojník konstatuje, že odposlech nepřináší žádné podstatné informace, „chodí za ním jenom děvky“.

Odposlech v kolíbce na inkoust

Podstatně úspěšnějším úlovkem se stal Giovanni Marchiho, který měl otce Itala a matku Češku a trvale žil v ČSR. Do hledáčku tajné policie se dostal, když nabízel svému známému prodej věcí, které ukradl na velvyslanectví Itálie. Jeho známý byl ve skutečnosti příslušníkem Státní bezpečnosti. Marchi si zvolil krycí jméno Aleš. Jeho výjimečné postavení na vyslanectví pramenilo ze skutečnosti, že šlo o pomocnou sílu, která nebyla vzhledem k jeho italskému občanství zprostředkována Správou služeb diplomatického sboru a tím nebudil příliš podezření. 

V dubnu 1959 navrhl por. Jiří Lukáš velmi odvážnou až drzou operaci proti velvyslanci Itálie rozpracovávaném pod krycím jménem Buksus. Lukáš navrhoval, aby agent Aleš v nepřítomnosti velvyslance odcizil z jeho stolu sací kolíbku na inkoust, kterou měl velvyslanec na stole. Náměstek ministra vnitra Josef Kudrna operaci schválil a Státní bezpečnost vyrobila přesnou kopii sací kolíbky, do které zabudovala vysílačku. Přestože při nasazení existovalo riziko, že si velvyslanec všimne změny hmotnosti, k ničemu takovému nedošlo. Technici tajné policie odvedli perfektní práci, a tak měl velvyslanec mikrofon Státní bezpečnosti přímo na pracovním stole a dokonce několikrát denně v ruce, aniž si čehokoli všiml. 

Ve zdůvodnění této odvážné operace por. Lukáš píše: „Objekt se zabývá špionážní činností proti ČSR. O těchto otázkách rozmlouvá ve své kanceláři s 1. tajemníkem, který osobně získává informace z různých prostředí politického života a obsluhuje dva informátory z řad politické emigrace. (...) Mimo jiné, velvyslanec diktuje písařce politická hlášení, která jsou odesílána kurýrní poštou.“ Zařízení pracovalo na tehdejší poměry na velmi vysoké frekvenci 260 MHz, bylo napájeno z akumulátoru a zapnuto ve dnech 26. a 27. června, dále 1., 3., 20. července a 22. a 24. srpna 1959 aniž došlo k jeho odhalení, následně agent Aleš prostředek odnesl, neboť se do kanceláře velvyslance podařilo nainstalovat trvalý prostorový odposlech.

Tajná chodba přes kostel

V polovině roku 1959 požádala italská ambasáda o opravu fasády budovy vyslanectví, toho samozřejmě využila Státní bezpečnost a do tří kanceláří v prvním patře umístila odposlechové mikrofony. Dva do pracovny velvyslance a do dalších kanceláří po jednom. Z vnější strany budovy byla provrtána zeď a instalovány zvukovody, na které byly připevněny mikrofony svedené do opěrného bodu ve vedlejší budově, kde bydlel spolupracovník StB Stanislav Slavík. Od 24. srpna 1959 byla pracovna velvyslance odposlouchávána denně kromě neděle. 

Odposlechové mikrofony „vydržely“ až do dubna 1963, kdy do Prahy přicestovali obranní technici Orest Martini a Antonio Vinci a odhalili mikrofony u velvyslance i tajemníka, takže zůstal pouze poslední v nepoužívané místnosti. V únoru 1964 přijeli opět a odhalili poslední mikrofon. „V obsazené místnosti začali pracovat 2. 3. 1964 ve 14.30 a poslechem bylo zjištěno bouchání, škrábání a hluk – nemluvili. V 17.15 přinesli do místnosti rádio, pustili hlasitě hudbu, pracovali dále, přičemž pronesli několik nesrozumitelných slov a v 18.10 mikrofon odstřihli.“

Odhalením prostorových mikrofonů, o kterém informoval rakouský tisk, neskončily snahy o průnik do budovy velvyslanectví. V říjnu 1962 navrhl npor. Bouček vytvoření speciálního vstupu do kostela sv. Kajetána, který propojovala spojovací chodba s italským vyslanectvím. Kostel sousedil s dřívějším klášterem proměněným na ubytovnu ministerstva vnitra. Technici státní bezpečnosti pod věžičkou kostela vybudovali místnost a probourali se stropem až k dřevěnému schodišti nad ní. Uvolnili čtyři prkna a vytvořili tak tajný vstup do kostela. Vzhledem ke stále pevné pozici spolupracovníka Aleše, který mohl pobývat na ambasádě po pracovní době, získala Státní bezpečnost pohodlný tajný přístup na velvyslanectví.

V říjnu 1964 začal agent Aleš znovu vnášet do pracovny velvyslance odposlechový vysílač. Šlo o malý dřevěný hranol, který se magneticky přichycoval na spodní desku trezoru. To se však ukázalo jako technicky problematické, protože kovové stěny trezoru pohltily většinu vyzařovaného výkonu a při jeho posílení se technici obávali odhalení. 

Smrt, která nebyla náhodou?

Naprosto klíčovou úlohu při pronikání Státní bezpečnosti na velvyslanectví Itálie sehrál agent Aleš. V memorandu k jeho činnosti se dočteme: „...Spolupracovník fotografoval dokumenty z diplomatické pošty, prováděl mechanické úkony při získávání klíčů od tresorů, předával otisky klíčů od zájmových prostor, osobně zajišťoval legalizaci pracovníků operativní techniky na ZÚ při oficielních pracích jako montérů, opravářů apod. Dále zajišťoval operativní pracovníky při realizaci technických úkonů v objektu ZÚ. V určitém časovém období prováděl sám úkon G-9 (tajná technická prohlídka - pozn. aut.) v tresoru kanceláře a předával materiály k ofotografování. Plnil také speciální úkoly pro úsek nelegálů 1. správy na konsulárním úseku ZÚ.“ 

Zde se pravděpodobně jednalo o různé dokumenty a informace o italských občanech, které mohla rozvědka zneužít k vytvoření falešné identity svého nelegálního pracovníka. Naprostým snem pro Státní bezpečnost se v této akci staly roky 1968 a 1969, kdy agent Aleš vozil kurýrní poštu na letiště a cestou ji poskytoval k ofotografování Státní bezpečnosti. Za celou dobu spolupráce obdržel 3850 amerických dolarů. 

Zamilovanost řídících operativních pracovníků do svého práskače se mu ale nakonec stala osudnou. V roce 1967 podal jeho řídící důstojník návrh, aby ho v případě propuštění z ambasády přijala do stavu kádrových příslušníků Státní bezpečnost, a tím mu zajistila stálý příjem a důchod. S tímto návrhem se seznámily v rámci byrokracie na ministerstvu vnitra desítky úředníků a je pravděpodobné, že to přispělo k jeho dekonspiraci. Pravděpodobnější ale je, že uprchlý příslušník Správy zpravodajské techniky Janota jeho existenci vyzradil Američanům a ti Italy varovali. 

V každém případě v březnu 1970 přijeli na velvyslanectví italští technici a dveře do spojovací chodby s kostelem zazdili. Agent Aleš nečekaně zemřel ve svých 52 letech v srpnu 1972. Šlo o skutečného zrádce, který svoji vlast nesmírně poškodil, a nebylo by vůbec divné, kdyby jeho smrt nebyla náhodná.

SDÍLET