S analytikem vzdělávacích politik ze spolku EDUin Janem Zemanem jsme hovořili o tom, jaké úkoly čekají ve čtvrtek jmenovaného ministra školství Mikuláše Beka. Podle Zemana se nový ministr musí zasadit především o více peněz pro školství. Jako druhý úkol zmiňuje podporu vysokých škol. „Jsme v situaci, kdy doktorandi, anebo obecně mladí lidé, kteří nejen že studují na vysokých školách, ale posléze na nich chtějí také učit, jsou špatně placení,“ říká.
Základní otázka: jaké jsou hlavní úkoly nového ministra školství Mikuláše Beka s přihlédnutím k tomu, že nastupuje dva a půl roku před koncem řádného mandátu vlády Petra Fialy?
Jeho největší úkol je určitě vyjednat další finance pro resort školství. A to hlavně ve dvou oblastech. Tou první jsou platy učitelů, protože pokud mají slíbeno objem sto třiceti procent průměrné mzdy, tak problém spočívá v tom, že se v zákoně počítá s tím, že k tomu bude potřeba přibližně třicet miliard korun. Dodržet tento slib bude tedy jeho první velký úkol.
A mimochodem: v tom zákoně není uvedeno, na základě jakého roku se průměrná mzda bude počítat. To znamená, že Mikuláš Bek nebude shánět jen peníze, on se také možná bude hádat o to, na základě jakého roku se bude ta slíbená průměrná mzda počítat – bude to 130 procent ve vztahu k průměrné mzdě v roce 2018, 2019, 2020 nebo 2021? Není v tom stále jasno…
Další věc, jemu blízká, je podpora vysokých škol a jejich financování. Jsme v situaci, kdy doktorandi, anebo obecně mladí lidé, kteří nejen že studují na vysokých školách, ale posléze na nich chtějí také učit, jsou špatně placení. Pokud se hovoří o tom, že potřebujeme podporovat vědu a inovace, toto je způsob, kterým si mladé vědce nevychováme.
Pokud ale mohu vycházet z toho, co mi v posledních týdnech řekli zástupci koalice, mám dojem, že ve vládě nějaká silná vůle přidávat vysokým školám peníze není. Je tedy realistické očekávat, že ty peníze nový ministr vyjedná?
Myslím si, že buď bude realistické, že se do vysokých škol přidá více financí, anebo bude muset být silný v nějakém tlaku na redistribuci stávajících peněz. Stát by v takovém případě musel prolomit stávající relativně velkou nezávislost či autonomii vysokých škol – alespoň v té části, která se týká platů univerzitních pedagogů. Umím si třeba představit, že by ministerstvo stanovilo nějakou minimální hranici mezd.
A pak jsou tady střední a základní školy – nyní se třeba řeší nedostatek míst pro nastupující ročníky na gymnáziích, především pokud jde o ty pražské. Otázku ale položím takto: kde spatřujete největší problémy základního a středního stupně vzdělávací soustavy?
Největší problém spočívá v tom, že za nedostatek kapacit mají zodpovědnost kraje – tedy zřizovatelé středních škol. Ministerstvo školství musí komunikovat a finančně motivovat kraje k tomu, aby vytvářely buď školy nové, anebo aby vytvářely nové kapacity v těch stávajících. Nejvíc se to týká gymnázií a všeobecně vzdělávacích oborů.
Svízel spočívá v tom, že pro politiky je ani ne tak nevýhodné, jako především těžké vytvořit nějaké nové kapacity a zároveň za ně získat politické ocenění. A to prostě kvůli tomu, že vybudovat za čtyři roky, což je volební cyklus, nové gymnázium a sehnat nové kvalitní učitele je zkrátka hodně těžké. Vždy hrozí, že nějaká velká investice bude oceněna až v čase, kdy bude u moci jiná vláda.
