Anna Zavadilová z Českých Budějovic se už roky stará o ty, se kterými si sociální systém v Česku nedokáže poradit. Dobrovolně u sebe ubytovává lidi, kteří se ocitli na ulici, jsou nemocní, fyzicky i psychicky postižení a v naprosté většině těžce závislí na alkoholu. Zatímco nemocným alkoholikům bez domova je vstup do azylových domů prakticky zapovězen, u Anny Zavadilové často najdou přístřeší a základní pomoc i alkoholici. A proč to všechno dělá? „Staráme se o každého nemocného pejska, ale mnozí lidé nám před očima umírají na ulici. Já je alespoň nechám zemřít v peřinách,“ říká Anna Zavadilová.
Problém bezdomovectví v Česku znovu otevřel tragický požár v Brně, při kterém ve stavebních buňkách, obývaných bezdomovci, uhořelo osm lidí. I primátorka Brna Markéta Vaňková přitom v reakci na tuto tragédii uvedla, že Brno má v azylových zařízeních dostatek lůžek pro bezdomovce, mnozí z nich ale nemají o takovou formu pomoci zájem. A raději přespávají venku a na podobných místech, jakým byly opuštěné stavební buňky, v nichž snadno může dojít k tragédiím, třeba právě kvůli neopatrné manipulaci s ohněm.
Jenže fakt, že bezdomovci odmítají pomoc úřadů, není žádným brněnským fenoménem. A v mnoha případech to není ani tak, že by do azylových domů nechtěli. Jen se nevejdou do „škatulky“, kterou stát pro tento azyl nabízí. Pokud někdo bude na alkoholu závislý invalida (což je velmi častý případ), navíc i psychicky nemocný, nemá prakticky šanci se do oficiálních azylových zařízení dostat. A právě o takové „neumístitelné“ lidi se stará Anna Zavadilová.
„Skoro všichni by potřebovali psychiatra, protože když budete pár let na ulici, poznamená to každého. Jenže nemocní a šílení alkoholici se nikam nevejdou,“ říká osmašedesátiletá blondýnka, které bydlí v rodinném domě v Dobré Vodě u Českých Budějovic. Už před deseti lety se na základě svých dřívějších zkušeností s některými bezdomovci rozhodla nabídnout takovým lidem přístřeší.
Žádný luxus
Lidé u ní přespávají v zahradním domku nebo v garáži, mohou se umýt, dojít si na záchod, uvařit kávu. Nic víc většinou ani nechtějí a nepotřebují. Stačí jakákoliv střecha na hlavou. Zahradou Anny Zavadilové tak za posledních deset let prošly desítky lidí s tak různými osudy, že by to vydalo na román. Jedno ale mají takřka všichni společné. Závislost na alkoholu, nemoc a skoro ve všech případech také předčasnou smrt.
Jedním z klientů Anny Zavadilové byl například známý budějovický bezdomovec Rostislav Dittrich. Invalida bez nohou, které mu přejel vlak. Zároveň ale básník, kterému za socialismu vycházely básně v časopise Mladý svět. Žil i spal na invalidním vozíku u budějovické pošty, u nohou psa. Pořvával (někdy velmi agresivně) na kolemjdoucí, žebral o cigarety. Jako věčně opilý do azylového domu nemohl a ani nechtěl.
Našli se přitom lidé, kteří chtěli Dittricha z ulice dostat, pomoci mu, zjistili ale, že těžce postiženého invalidu, který se neobejde bez alkoholu, nikdo nechce. Azylové domy nejsou na takové lidi zařízené. Až přijela v dodávce Anna Zavadilová, básníka Dittricha naložila bez velkých řečí i s vozíkem do auta a odvezla k sobě do zahradního domku.
Měl postel, dostával léky, mohl, to je opět specifikum azylu u Anny Zavadilové, mírně popíjet i alkohol. Protože, jak Anna Zavadilová říká, stejně by bez toho nevydržel. U svých klientů několikrát zažila těžká deliria, musela volat záchranku, přiznává se, že se najdou chvíle, kdy raději dojede na benzinovou pumpu pro krabicové víno. Alkoholové excesy netoleruje, klienti to vědí a většinou i dodržují, stejně jako se (opět většinou) z pragmatických důvodů zdrží agresivity. Jinak by museli dům opustit. Mírné pití alkoholu je ale na rozdíl od azylových domů povoleno.
