Cinknutá výjimečnost internetových gigantů před zákonem končí

Leoš Rousek

Z NEWSLETTERU LEOŠE ROUSKA | Soutěživost, ostré lokty a neustálý boj o místo na slunci v mezích pravidel stejných pro všechny tvoří zdravé základy kapitalismu a volného trhu. Dostanou-li někteří hráči do vínku výhody, které pro jiné neplatí, jejich vítězství budou cinknutá.

Řeč není o daňových rájích či státních zakázkách pro vyvolené, ale o on-line platformách, které většina z nás používá často, ne-li denně. Společnosti Facebook, Google, Twitter, Amazon či Booking.com by neexistovaly, kdyby pro ně ve Spojených státech a do určité míry i v jiných zemích neplatila jedna důležitá výjimka. Nenesou žádnou nebo jen minimální odpovědnost za obsah, který uživatelé jejich prostřednictvím světu sdělují, ať už jde o příspěvky na sociálních sítích, nebo recenze v on-line obchodech či portálech pro rezervaci hotelů.

Jestli o vás například na Twitteru někdo prohlásí, že jste lhář, soud případné žaloby proti této sociální síti za šíření pomluvy zamítne. Žaloby na autora ale nezamítne. Musí tak udělat, protože paragraf 230 v americkém zákoně „O slušném chování v elektronické komunikaci“ (Communications Decency Act) z roku 1996 před žalobami internetové sociální sítě a jiné on-line platformy chrání. Samotný zákon, ke kterému byl paragraf 230 přidán během politických licitací, představuje první pokus o právní regulaci internetové pornografie. Svůj hlavní záměr zákon splnil, i když jen z části. Ačkoli je paragraf 230, který tvoří celkem šestadvacet slov a pornografií se nezabývá, jen zlomkem vlastního zákona, mírou svého dopadu jej předčil.

Šestadvacet slov, která stvořila internet

Cílem paragrafu 230 bylo poskytnout právní ochranu mladým internetovým firmám v době, kdy si jen málokdo uměl digitální odvětví a jeho další rozvoj jasně představit. V polovině 90. let neexistovaly dnešní sociální sítě. Tradičním novinám, časopisům či televizím se dařilo. Zánik naopak ale hrozil on-line nováčkům typu Prodigy či CompuServe, kteří provozovali internetová diskuzní fóra. Otázkou bylo, zda jsou tyto internetové firmy vydavateli odpovědnými za obsah jejich webových stránek, nebo jen zprostředkovateli jeho zveřejnění. Bez paragrafu 230 by se na ně naplno vztahovala omezení, která historicky platila pro tradiční média. Vydavatelé tiskovin, provozovatelé televizních a rozhlasových stanic vždy nesly a stále nesou zodpovědnost za obsah, který čtenářům, divákům a posluchačům předkládají. On-line platformy se brání, že oni obsah na rozdíl od médií nevytváří. To dělají uživatelé těchto platforem. Paragraf 230 a následné soudní verdikty toto ukotvily jako závaznou praxi, podle které je i dnes činnost Facebooku a ostatních posuzována.

Otrava Navalného zbourala tabu. Takto mění vztahy Evropy s Ruskem

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital