Boris Jelcin: prezident chaotických „devadesátek“, který pro Putina odvedl špinavou práci

HalfPageAd-1

Karel Svoboda

10. 07. 2020 • 12:38

Byl 10. červenec 1991 a Boris Jelcin se stal ruským prezidentem. Dnes, o dvě dekády později, patří mezi nejméně populární postavy novodobých dějin Ruska, byť do určité míry nezaslouženě.

Mobile-rectangle-3

Podle dosud posledního výzkumu Levada centra hodnotilo Jelcina pozitivně jen nějakých patnáct procent dotázaných, zatímco negativní pohled na něj mělo 36 procent. I když se tento průzkum odehrál už relativně dávno, v prosinci 2015, je pravděpodobné, že současné vnímání prvního ruského prezidenta nebude o nic lepší. Téměř každý zákon, který v dnešním Rusku nějakým způsobem přitvrzuje politické poměry, je zdůvodňován potřebou zabránit návratu chaosu devadesátých let.  

Boris Jelcin se 10. července 1991 stal prezidentem poté, co byl zvolen v demokratické volbě o měsíc dříve. Právě skutečnost, že byl zvolen, s oblibou zdůrazňoval v mocenských bojích s dosazeným Michailem Gorbačovem. Jelcin tehdy už byl dominantním hráčem ruské politiky, když si popularitu získal hlavně bojem za radikální reformy a odstranění komunistické moci.

O pár let později, na konci jeho prvního prezidentského období v roce 1996, už ale volby přinesly obrovské množství podvodů, přičemž Západ i ruští demokraté nad nimi raději zavírali oči. Šlo tehdy o volbu menšího zla – na jednu stranu Jelcin obklopený temnými postavami jako Boris Berezovský, na druhou stranu komunisté slibující návrat ke „starým pořádkům“.

Jelcinovi je připisováno velké množství běd, které na Rusko dopadly. Tou první je ekonomická transformace, která nastartovala v roce 1992. Jako ostatně téměř ve všech případech v historii, kdy se někdo pokusil řešit problém, z velké části spadla na Jelcina vina za to, co přineslo brežněvovské období „stability“ následované Gorbačovovou neschopností přijmout a prosadit jeden plán ekonomické reformy a podle něj i fungovat. Jelcin se navíc, na rozdíl od svého nástupce, nemohl spolehnout na vysoké ceny ropy, která se pohybovala kolem dvaceti dolarů po celá devadesátá léta a jen na jejich konci začala růst. Přišel s programem radikálních reforem, které stály na předpokladu, že než postupně ruskou ekonomiku opravovat, bylo lepší ji nechat padnout a následně ji znovu postavit na nohy. Problémem tohoto přístupu ovšem bylo, že první oživení nastalo až v roce 1997, následované hlubokým pádem spojeným s krizí v roce 1998. Na druhou stranu, růst ruské ekonomiky nastal ještě před nástupem Vladimira Putina, do značné míry jej tak bylo možno připisovat Jelcinovi.

Jelcin nebyl bez výhrad ani v jiných oblastech než v ekonomice. Vztahy mezi jednotlivými částmi Ruské federace a centrem nebyly, mírně řečeno, nijak ideální. Jelcin musel zastavit rozpad, který dříve sám pomohl akcelerovat (jeho výrok ze srpna 1990 „Vezměte si suverenity, kolik jen unesete“ je již legendární, byť takto pravděpodobně nikdy nezazněl). Nejhorší moment ale nastal ve chvíli, kdy se rozhodl prostřednictvím „krátké vítězné války“ řešit situaci Čečenska, které odmítlo podepsat tzv. Federální smlouvu a být součástí Ruska.

Čečensko v té době nebylo nijak ideálním místem k životu, rozpadalo se na hájemství jednotlivých ozbrojených skupin, kdy Džochar Dudajev jako jeho prezident kontroloval stěží Groznyj. Vojenský zásah se části Jelcinova okolí zdál jako skvělý nápad. (Zajímavé je, že oponentem útoku na Čečensko byl ministr obrany Pavel Gračov, kterému je zodpovědnost za válku často připisována.) Válka ale nebyla ani krátká, ani vítězná, spíše fušersky vedená. Posílila v ruské společnosti pocit frustrace, který následně využil Vladimir Putin, respektive lidé, kteří stáli za jeho dosazením do postu úřadujícího prezidenta.

Boris Jelcin je v Rusku vnímán jako představitel „slabé“ liberální demokracie. Právě jeho slabost je přitom to, co na něm vadí nejvíce. Přitom to byl Jelcin, kdo se definitivně osamostatnil jako hegemon politické scény, když v srpnu 1991 vystoupil během komunistického puče na tank a odmítl požadavky pučistů. Ostatně, jeho energický postoj byl natolik v příkrém kontrastu s roztřesenými pučisty, že vzniklo dokonce podezření, že puč zosnoval on sám. A mírné tresty pro pučisty i následná amnestie pro všechny účastníky jako by tuto verzi potvrzovaly. Jelcin také neváhal v říjnu 1993 použít tanky v centru Moskvy k rozetnutí ústavní krize. Zároveň nevládl ve spolupráci s parlamentem, který mu byl silně nepřátelský, zvláště po komunistickém vítězství ve volbách roce 1995, ale skrze dekrety. 

Boris Jelcin byl nepochybně rozporuplnou postavou a o jednotlivých kontroverzích z časů jeho vlády by se dalo psát velmi dlouho. Velká část věcí, které se mu připisují, byla ve skutečnosti spíše produktem doby, ve které Rusko vedl, než jeho reálnou chybou. Současný pohled na něj spíše reflektuje období jeho excesů pod vlivem alkoholu a následně i zdravotních potíží, kdy osobně nebyl schopen Rusko řídit, ale spíše byl sám řízen svým okolím. Vladimir Putin na něj v mnoha ohledech paradoxně navazuje, což i sám několikrát přiznal. Jelcin udělal tu první špinavou práci, na které pak Putin mohl stavět.

SDÍLET

Billboard-bottom-1