Devět let od pádu Kaddáfího: Jeho krutá vláda i svržení dodnes tragicky ovlivňují Libyi

HalfPageAd-1

Erik Siegl

12. 07. 2020 • 09:00

Před devíti lety letecké síly Británie, Francie a USA rozhodly válku povstaleckých milic proti mnohem lépe vyzbrojeným a vycvičeným bezpečnostním silám Muammara Kaddáfího a ukončily 42 let jeho vlády. V posledním dějství rozstřílely jeho autokolonu, když po osmi měsících bombardování a bojů s povstalci hledal své poslední útočiště. Našel jej v úzké odpadní rouře pod silnicí, odkud ho povstalci společně s jeho synem vytáhli a zlynčovali. Jednoho z katů, který se holedbal zlatou pistolí jako trofejí, stihl v odplatě brzy podobný osud. Libyjský konflikt místo domnělého konce stál teprve na začátku. Během osmi měsíců bojů v roce 2011 zde mohlo zemřít až 25 tisíc lidí, což bylo více než v začínající syrské válce.

Mobile-rectangle-3

Poslední bašta odporu Kaddáfího – rodné město Syrta – byla těžce poškozena dělostřeleckým a leteckým bombardováním jako svého času čečenský Groznyj. Stovky loajalistů byly podle Amnesty International zabity v bojích či popraveny milicemi z povstaleckého města Misuráta. Když takzvaný Islámský stát (ISIL) o pár let později expandoval díky návratu jeho libyjských členů ze Sýrie a Iráku do vlasti, někteří místní proto říkali, že je „lepší peklo s Islámským státem než být v ráji s Misurátou“.

Pokud měla intervence západních zemí před devíti lety uchránit životy libyjských civilistů, jak se prezentovala, skončila katastrofickým neúspěchem, ačkoliv nedošlo ke ztrátám snad jediného jejich vojáka. 

Přitom USA a tým prezidenta Baracka Obamy možný zásah původně opatrně zvažovaly, aby neopakovaly chyby z nekončící invaze do Iráku a Afghánistánu, které podnítily růst ozbrojeného džihádismu. Na intervenci naléhaly na základě alarmujících zpráv z povstaleckých kruhů o hrozících masakrech spíše Francie a Británie, kterým podobně čerstvá zkušenost i vojenské kapacity částečně chyběly. Nikdo z nich neměl vlastní a spolehlivé informační zdroje přímo v Libyi. Velmoci rozhodly pro časově omezenou leteckou intervenci s mandátem Rady bezpečnosti OSN, kterou v další fázi primárně převezmou Evropané a oficiálně zaštítí NATO.

Prostor pro příměří a smír v Libyi se po vypuknutí povstání snažil hledat málokdo z místních, nejméně samotný Kaddáfí, který mluvil o „vymýcení všech krys a švábů, kamkoliv zalezlých“. Letecká intervence a dodávky zbraní posloužily k jeho svržení, i když žádný ze zasahujících států NATO a EU neměl jasnou politickou strategii ani dostatek vůle pro podporu Libye „den poté“.

Vojensky efektivní, ale politicky v důsledcích nenaplánovaná a nedomyšlená intervence Západu měla jistě lepší alternativy a scénáře. Na druhou stranu, kolik obětí má dlouholetá občanská válka v Sýrii či Jemenu, do níž v posledních letech na obou stranách zasahují především regionální velmoci a Rusko? Tak jako tak rozdrobení a militarizace moci v Libyi dále zdiskreditovaly koncept „humanitární intervence“. Ta předznamenala také Obamovu opatrnost a neochotu zasáhnout například i v reakci na překročení jasně vyhlášené linie o nepřípustnosti použití chemických zbraní v Sýrii. Rusko a Čína po zkušenostech s Kaddáfího svržením vetovaly jakýkoliv, i omezený zásah proti Bašáru Assadovi.

Kaddáfí ležel západním tajným služebám v žaludku, protože dlouhá desetiletí podporoval terorismus, někdy i za přispění československé státní bezpečnosti a semtexu. Šlo například o podporu irské IRA, palestinských radikálů, nebo o bombový útok na letadlo společnosti Pan Am nad skotským Lockerbie v roce 1988, který byl do 11. září 2001 nejvážnějším útokem na americké civilisty.

Situace se poněkud změnila, když excentrický a současně pragmaticky jednající diktátor přistoupil na odškodnění obětí a vydání podezřelého příslušníka své zpravodajské služby. Po svržení Saddáma Husajna zlikvidoval svůj jaderný program a arzenál chemických zbraní a začal se Západem spolupracovat proti Al-Kájdě a dalším džihádistickým skupinám. Libyjské tajné služby odvedly špinavou práci při výsleších podezřelých afghánských mudžahedínů, kteří mohli, ale také vůbec nemuseli, spolupracovat s Al-Kájdou. Režim je všechny bez rozdílu právem vnímal jako své velké ohrožení a nikdy s nimi nejednal v rukavičkách. Při masakru v reakci na revoltu ve věznici Abú Salím v roce 1996 – připomínka této události mimochodem také stála na počátku pádu jeho režimu – nechal zabít odhadem až 1200 vězňů.

Objetí a vřelé potřásání rukou s Berlusconim, Blairem či Sarkozym po roce 2003 přesto nezabránily tomu, aby evropské velmoci Kaddáfího nakonec neodepsaly. Posledně jmenovaný loni také prohrál soud se zpravodajským serverem, který na základě svědectví bývalého šéfa libyjských zpravodajců tvrdil, že Kaddáfí financoval Sarkozyho prezidentskou kampaň. Kaddáfímu v rozhodujících chvílích také nepomohlo, že navzdory konfliktům s USA nikdy ani náznakem nebyl satelitem Moskvy, choval se často arogantně a v minulosti otevřeně pohrdal sovětskými (a československými) komunisty.

Současně po zkušenostech z Iráku nechtěla žádná z velmocí v zemi ani dočasně působit jako stabilizační či okupační síla. Optimisticky předpokládaly, že Libyjci si pod jejich patronátem s nově nabytou svobodou sami poradí; díky ropnému bohatství nebudou strádat a díky etnické a náboženské homogenitě si země uchová jednotu. Už během povstání proti Kaddáfímu se začalo ukazovat, že opozice nemá jednotné politické, natož vojenské velení a rozdělují ji hluboké osobní animozity a rivalita. Část „vůdců revoluce“ tvořili čerství prominentní přeběhlíci, kteří dlouhá léta věrně sloužili režimu, další perzekuovaná islamistická opozice a dílem úředničtí technokraté a občanští aktivisté z měst na východě země. V průběhu povstání se také ukázalo, že faktický vliv mají ti, kdo přímo řídí ozbrojené milice, nikoliv politické schůze či výbory. 

Nejsilnější milice se po vítězství nechaly platit z rozpočtu ministerstva obrany či vnitra a obsadily významné instituce, vojenské základny či letiště, kde vybíraly clo a poplatky. Pro mladé a nezaměstnané či špatně placené muže se práce „strážců revoluce“ stala solidní, byť někdy riskantní obživou. Kaddáfího režim předtím nedokázal zajistit práci relativně nepočetné domácí populaci, přestože utrácel miliardy dolarů za megalomanské projekty, nákupy zbraní (velmi mnoho i z Československa) nebo podporu různých zahraničních geril a teroristů.

Poměrně nedůsledná a chabá snaha Británie, Francie, Itálie a USA postavit a vyškolit novou centrální armádu a policii naprosto selhala, stejně jako jejich plány na obchodní kontrakty z ropného bohatství země. Jistým předělem jejich angažování byl útok radikálně islamistických milic na americký konzulát v Benghází 11. září 2012, při němž zahynul velvyslanec Christopher Stevens a další tři američtí zaměstnanci konzulátu. Po něm se Američané jako v Bagdádu stáhli na rok za opevněné zdi svého „kampoundu“ v Tripolisu, dokud je odtud, podobně jako ostatní ambasády, nevyhnaly vzájemné boje milic ve městě. V konvoji 60 aut a pod dohledem F-16 nad hlavou nakonec unikli ze země, která se měla ideálně stát reparátem katastrofy v Iráku.

Rozvrat a konflikty zemi (podobně jako rozhodnutí americké okupační správy v Iráku) ještě posílila skutečnost, že radikální křídlo revoluce proti starému režimu přijalo velmi tvrdý lustrační zákon. Ten zakazoval všem, kdo zastávali jakékoliv (byť i technokratické) pozice za starého režimu, působit ve státní správě, policii či armádě. Jeho cílem bylo vedle odplaty odstavit politické soupeře, kteří v rozhodujícím momentě povstání přeběhli na druhou stranu a zásadně přispěli k porážce Kaddáfího. To nicméně vedlo k dalšímu rozpadu státní struktur, jakkoliv problematický byl tento pojem v libyjských poměrech.

Vakuum moci po Kaddáfího režimu tak dodnes vyplňují desítky milic, někdy na lokálním, jindy kmenovém, ale s výjimkou islamistů málokdy na ideovém základě. Libye se fragmentovala na města, čtvrti či oblasti, kde platí jejich moc nad slabou či zcela neexistující policií. V roce 2013 dokonce ozbrojenci v Tripolisu unesli premiéra, nebo ostřelovali parlament, aby si vynutili ústupky. Brzy poté vypukla válka dvou koalic a jejich ozbrojené střety v ulicích Benghází a Tripolisu spolu s chybějící mocí centrální vlády otevřely prostor pro expanzi Islámského státu. Ten zde mezi lety 2015 a 2017 udržoval nejsilnější pozici mimo samotný Irák a Sýrii i vzhledem k tomu, že represivní Kaddáfího režim část z nich podnítil k odchodu ze země a radikálnímu boji. Libyjští džihádisté z východu země ne náhodou tvořili největší kontingent zahraničních bojovníků ISIL v Sýrii v přepočtu na obyvatele.

Přes veškeré chyby cizí vojenské intervence důvody současného rozkladu Libye pramení v zemi samotné. A nemusíme se jen vracet k tomu, že podobně jako některé jiné arabské země i Libye jako stát oficiálně vznikla v roce 1951 sjednocením historicky samostatných regionů – Tripoliska, Fezzánu na jihu a Kyrenaiky na východě. Kaddáfí na tomto základě čtyři dekády budoval klientelistický a represivní systém osobní moci, nikoliv státní struktury v našem běžném chápání. Svým chaotickým řízením kombinovaným s represemi možná produkoval více politických vězňů a džihádistů než inženýrů, lékařů a kvalifikovaných dělníků. S instinkty syna beduína a bývalého armádního pučisty proti králi Idrisovi se opíral pouze o vybrané kmeny. V obavě z puče udržoval vlastní armádu záměrně slabou až skoro v rozkladu, s výjimkou jednotek složených z loajálních kmenů vedených jeho nejmladším synem Chámisem.

Jak popisuje v českém překladu své knihy bývalý francouzský vojenský atašé v Libyi, běžný důstojník za Kaddáfího trávil v práci minimum času, chodil do ní oblečen v civilu a jinak se staral zejména o své drobné podnikání nebo kšeftování. Dnešní rozdělenost země předznamenala také zmíněná brutalita Kaddáfího režimu vůči opozici. Selektivní podpora loajálních kmenů a řízení Revolučními výbory, popsané v jeho kuriózním pamfletu Zelená kniha vytvářelo chaos, křivdy a nerovnosti. I když historie nezná „kauzální automatismus“, toto dědictví se projevilo nejen během povstání a krvavého zlynčování Kaddáfího, ale také následným rozpadem libyjského státu.

SDÍLET

Billboard-bottom-1