Není to tak dávno, co vrchní propagandistka režimu Vladimira Putina, Margarita Simonjan, „prozřela“. Namísto bezvýhradného obdivu vůči čemukoli, co Rusko udělá, začala kritizovat. Ztrhala mobilizaci a dávala do oběhu jednu historku z jejího průběhu za druhou. Pro některé pozorovatele se to mohlo zdát jako další příznak rozkolu v kremelských kruzích, když si takový člověk začne stěžovat na poměry. Kritika následovala i z dalších řad. Ve skutečnosti se nabízí o něco reálnější vysvětlení toho, co za „obratem“ ruské propagandistky stálo.
Nejjednodušší je vycházet z prostého faktu, že je snazší naučit krokodýla na vegetariánskou stravu, než Margaritu Simonjan psát proti současnému režimu. Navíc, pro Kreml by nebylo vůbec žádným problémem se vzpurné Simonjan zbavit. Je výborně placená v řádech desítek až stovek milionů rublů ročně, obrátit se proti režimu by ji tedy přišlo velmi draho.
Rozhodně ale není placená za to, aby šířila svoje názory či dokonce pravdu. Její role spočívá v plnění příkazů jdoucích z prezidentské administrace. V té za propagandu zodpovídá Alexej Gromov, první místopředseda této instituce, shodou okolností mluvící také plynule česky. Právě od něj nejspíše pocházejí instrukce (částečně se překrývá se Sergejem Kirijenkem, který má na starosti internetová média), jak v současné době mluvit. Je to vcelku obvyklá praxe. Ostatně, i proto stále panuje nedůvěra k činu Marii Ovsjannikové, která vystoupila s protiválečným protestem přímo ve vysílání. Je skutečně těžké věřit, že tito lidé nejednají na základě pokynu „shora“.
Pokud tedy u Simonjan označíme možnost probuzeného svědomí za málo reálnou, lze hledat logiku přímo v prezidentské administraci. Ta stojí před problémem nepříliš úspěšně vedené války, a hlavně nepopulární mobilizace, o které se ruští představitelé dušovali, že nenastane.
Zatímco první problém se propagandistům ještě daří přebíjet obrázky „osvobozovaných“ měst a zdůrazňováním často miniaturních úspěchů, druhý už představuje velkou komplikaci. Ruské zprávy vytvářejí obraz nadšeně mobilizovaných, stejně jako podobně pozitivní obraz o jejich výborném vybavení či ubytování a o vděčnosti obyvatel „osvobozených území“.
V reálu, a to i podle publikovaných průzkumů veřejného mínění, k jejichž číslům je nutné přistupovat s obrovskou dávkou skepse, mobilizace vzbuzuje velký odpor. Rusové sice válku podporují, ale bojovat v ní nechtějí. A postupně i první část věty může odejít do nenávratna a hněv se obrátit proti tomu, kdo tuto válku začal, tedy Vladimiru Putinovi.
