Dvě země a jeden národ v bitvě o Karabach. Zajde Turecko kvůli „bratrům“ až do krajnosti?

Erik Siegl

06. 10. 2020 • 07:00
Současné boje o Náhorní Karabach potvrzují, že tento krvavý konflikt z počátku 90. let nikdy skutečně „nezamrzl“. Obě strany se obviňují z rozpoutání jeho další eskalace, útok ale velmi pravděpodobně vzešel z ázerbájdžánské strany, silně podporované Tureckem. Arménie ho obvinila z přímého zapojení své armády a ve vzduchu visí otázka, jak daleko je Ankara ochotna zajít v podpoře odhodlaného Baku.

Míra militarizace a těžkého ostřelování i civilních oblastí na obou stranách je nejvážnější eskalací od příměří roku 1994. Turecko zatím veřejně odmítlo výzvy Ruska, Francie a USA (jako předsedů tzv. Minské kontaktní skupiny) na zastavení bojů a mluví o právu vojensky dosáhnout „spravedlivého řešení“ poté, co diplomacie dlouhodobě selhává. Doposud se nikdy tak přímo, dle všeho i vojensky, do konfliktu nezapojilo.

Je ale Turecko skutečně připravené zajít ve své podpoře Baku až do krajnosti a přímo bojovat, podobně jak už nyní činí v Libyi, Sýrii a pravidelně i v Iráku, kde napadá pozice kurdské PKK? 

Proti tomu mluví několik „logických“ argumentů, jejichž váhu však současně relativizuje míra eskalace a odhodlání Ázerbájdžánu vojensky zvrátit svou čtvrtstoletí trvající prohru. Geopoliticky Turecko už nyní „boxuje“ na hranici své váhové kategorie a ekonomicky si další nákladné vojenské angažmá v současné situaci stěží může dovolit. Na rozdíl od dalších zmíněných bojišť je jižní Kavkaz Ruskem považován za jeho skutečně „blízké zahraničí“, kde nedovolí zásadní změnu statu quo ze strany „juniorního rivala“. A Moskva disponuje mnoha způsoby, jak ho zatlačit a ohrozit právě ve zmíněných konfliktech, kde otevřeně podporuje protistranu. Turecko si také nemůže zcela dovolit ignorovat tlak Evropské unie. Francie, Řecko, Kypr a také Rakousko vytrvale prosazují sankce za jeho postup ve východním Středomoří a Libyi a jeho zapojení do karabašského konfliktu vnímají jen jako další projev expanzivnosti. Německo se sice staví proti sankcím a preferuje trpělivý dialog, nemůže však tyto hlasy ignorovat. Jakékoliv symbolické sankce či formální ukončení již dlouho zastavených přístupových jednání by byly špatnou zprávou na investičních trzích pro slábnoucí tureckou liru.   

Navzdory silné rétorice tureckého prezidenta jde v Náhorním Karabachu více o „spravedlnost“ a „solidaritu s bratrským národem“ než o přímé ohrožení vlastních bezpečnostních zájmů, jak Ankara argumentuje vůči Sýrii. Na druhou stranu asi zaznívá následující silný argument Baku vůči Ankaře: když jste ochotni nasazovat své vojáky, letectvo a drony za arabské chráněnce v Libyi a Sýrii, proč nečiníte to samé i pro vaše etnické bratry?

Oficiální turecká rétorika razí heslo „dva státy, jeden národ“ a součástí vládní moci je strana tureckých nacionalistů se silným sentimentem pro Ázerbájdžán jako „kus turecké země“. Ve skutečnosti si obě země nejsou až tak blízké, jako řekněme Česko a Slovensko a jak vládní propaganda na obou stranách prohlašuje. Po celou dobu studené války je oddělovala železná opona a různé politické a ekonomické systémy; i předtím byl navíc současný Ázerbájdžán pod vlivem Ruska a Persie. 

Obě země dnes kromě jazyka a nacionálního sentimentu pojí zejména blízké vazby obou vládnoucích elit (dalo by se říct i rodin), postavené na principu vzájemné solidarity. Pro diplomaticky v posledních letech stále častěji izolované Turecko je Ázerbájdžán spolehlivým spojencem, který vždy následuje a kopíruje turecké pozice výměnou za bezvýhradnou solidaritu a podporu ve vztahu k Arménii. Oficiálně propagovaná vřelost je balzámem na pocit odmítání, jemuž oficiální turecká politika z mnoha stran v současnosti čelí.

Ankara vůči Arménii už téměř třicet let uplatňuje blokádu včetně uzavření vzájemných hranic a vyzbrojuje Ázerbájdžán svými nejnovějšími zbraněmi (podobně jako v Sýrii a Libyi zde hrají nyní novou roli bojové drony). Neméně významný je i faktor SOCAR – státní ropné společnosti Ázerbájdžánu, která je díky vlastnictví předních rafinerií i společným investičním projektům v Turecku (tranzitní ropovod a plynovod) největším investorem a sponzorem všeho druhu. Ázerbájdžán jako papírově mnohem slabší partner a „menší bratr“ dokázal úspěšně po čtvrtstoletí udržet veto ve vztazích Turecka vůči Arménii. Obě země sice navzdory sporům o tragickou minulost podepsaly v Curychu v roce 2009 průlomový protokol o navázání diplomatických vztahů a otevření hranic, kvůli odporu Baku ho však Turecko nakonec neratifikovalo. 

Současná ofenzíva Ázerbájdžánu se aspoň zatím nestala úspěšným blitzkriegem a velmoci se jednotně, včetně Ruska, snaží o jeho deeskalaci. Dynamika konfliktu se tím však s ohledem na nálady veřejnosti v obou zemích jen tak nevyčerpá, boj o Karabach je možná tím nejsilnějším pojítkem pro obě vnitřně rozdělené země a jejich sociálně-ekonomicky stále více deprivované a nespokojené obyvatelstvo. Jakýkoliv úspěch Ázerbájdžánu ve smyslu znovuzískání části území (včetně dalších oblastí obsazených Armény) by měl v současné „koronavirové“ či spíše ropné recesi velkou politickou a symbolickou váhu. I malé vojenské „vítězství“ však bude při vysoké míře vzájemné militarizace a odhodlání bojovat zaplaceno mnoha oběťmi.

Autor je historik a publicista. V nakladatelství Lidové noviny mu nyní vychází kniha „Vzdorující demokracie – proměny a rozcestí současného Turecka“.

SDÍLET