Výbušné dědictví Sovětského svazu. Boj o Náhorní Karabach pohání historická křivda

Tereza Soušková

05. 10. 2020 • 16:00
Již týden proti sobě stojí armády Arménie a Ázerbájdžánu, které spolu válčí o území Náhorního Karabachu. Jedná se o další z tzv. zamrzlých etnických konfliktů, které za sebou zanechalo dědictví Sovětského svazu. 

Obě etnika po staletí žila vedle sebe na území celého Kavkazu. Kamenem úrazu se za sovětských dob stala oblast Náhorního Karabachu, která byla většinově osídlena Armény, ale náležela pod správu Ázerbájdžánské sovětské republiky. Na konci 80. let místní Arméni vyhlásili připojení Karabachu k Arménské svazové republice, s čímž Ázerbájdžán nesouhlasil a spor vygradoval do války, v níž zemřelo 10 tisíc lidí. Arménie ve válce získala víc: Karabach byl arménský. Karabachští Arméni zde vyhlásili stát, který ovšem nikdo oficiálně neuznal. Arménie však připojila i oblasti, které spojují její území s oblastí Náhorního Karabachu a některé přilehlé regiony. Jejím dlouhodobým cílem je území udržet a získat mezinárodní uznání tohoto stavu. Ázerbájdžán z druhé strany trvá na územní integritě v hranicích z dob SSSR. 

Kromě dlouhodobých příčin k nynějšímu rozmrznutí zamrzlého konfliktu přispěla i aktuální domácí situace. Ázerbájdžán je z dlouhodobého hlediska ten, jehož zájmy v Náhorním Karabachu nejsou naplněny a vyjednávání situaci z jeho hlediska nikam neposouvají. Při eskalaci násilí v červenci letošního roku část ázerbájdžánského obyvatelstva dala najevo, že je připravena jít do otevřené války za znovudobytí Náhorního Karabachu a území okupovaných Arménií. V době, kdy se svět dívá jinam, kdy rezonují blížící se prezidentské volby v USA, Bělorusové se bouří proti vládě Alexandra Lukašenka a Evropu zaplavila druhá vlna koronaviru a zároveň domácí popularita nestojí již tak pevně na straně dlouholetého vůdce Ilhama Alijeva, nastal ideální čas pro uplatnění svých zájmů silou. 

Jedním z důvodů může být i výslovná turecká podpora Ázerbájdžánu, svému spojenci a bratrskému národu, jak často říká turecký prezident Erdogan. Ankara přislíbila Ázerbájdžánu jakoukoliv pomoc, i vojenskou, pokud o ni požádá. Silná rétorika však může mít k činům daleko. Objevují se zprávy o technické a materiální podpoře, avšak Turecko se zatím otevřeně vojensky do konfliktu nezapojilo. Vztahy Turecka a Arménie jsou na bodu mrazu, země spolu nemají diplomatické vztahy a mají uzavřené hranice kvůli tureckému popírání arménské genocidy spáchané Osmanskou říší a zlehčování rozsahu této arménské národní tragédie. Druhým velkým hráčem v regionu je Rusko, které si dělá nárok na řešení jakéhokoliv konfliktu v oblasti, který považuje za svou sféru vlivu. S Arménií je svázáno smlouvou o kolektivní bezpečnosti, kterou zaštiťuje stejnojmenná organizace, kam patří ještě několik postsovětských zemí. V případě nutnosti by Arménie mohla povolat spojence na svoji ochranu. Rusko se však doposud vyjadřovalo ke konfliktu zdrženlivě. Kromě Arménie má totiž přátelské styky i s Ázerbájdžánem a od počátku v konfliktu vyvažuje mezi oběma stranami. Eskalace násilí pro něj představuje nebezpečí v tom, že by si zaprvé muselo vybrat jednu stranu, čímž si logicky znepřátelí tu druhou, a za druhé aktivní vojenskou účast, což jde proti jeho zájmům. 

Kromě zapojení mezinárodních hráčů má konflikt ještě jeden zajímavý mezinárodní rozměr: diaspory obou národů, které jsou rozeseté po světě. Slovo diaspora se však spíše vztahuje k Arménům, kterých žije mimo Arménskou republiku zhruba 10 milionů. V samotné Arménii jich je reálně zhruba 2,5 milionu, i když oficiální čísla uvádějí počet vyšší. Ázerbájdžánská republika má asi 10 milionů obyvatel, mimo žije asi 1-2 milionů Ázerbájdžánců. Pokaždé, když se rozhoří konflikt o Náhorní Karabach, začnou na sebe obě skupiny ve svých nových domovinách útočit. Sejdou-li se takto radikálně naladěné skupiny na ulici, pak slovní potyčky často přerostou v pěstní souboje. S rozvojem sociálních sítí se vzájemná interakce přesunula do online sféry, kdy prakticky „každý, jemuž je osud vlasti drahý“ sedí u počítače nebo mobilu a zveřejňuje příspěvky na škále od skutečných zpráv až po vyložené lži. 

Někde mezi tím se nachází svět národních mýtů a polopravd, kdy se jasně ukazuje, že jeden národ vůbec neví, co dělá a čím žije v době míru ten druhý. Oba národy se od konce války v 1994 vyvíjely zcela bez kontaktů s tím druhým a v obou tím pádem vznikl prostor pro konstituování vlastního výkladu historie a pojetí národních křivd. Neexistence dialogu s druhou stranu zapříčinila zakonzervování pozic ohledně toho, jak se chovali Ázerbájdžánci k Arménům a naopak. Kolektivní vina se přenesla na jednotlivce a i v době míru je těžké, ne-li nemožné, aby Armén a Ázerbájdžánec našli společnou řeč, potkají-li se například na půdě třetího státu, kde oba našli svůj nový domov. 

Tomuto chápání vlastního výlučného práva na pravdu o Náhorním Karabachu nepomohly ani politické elity obou zemí, které karabašský konflikt využívaly jako zástěrku pro své nedemokratické praktiky. Místo toho, aby se vydali na trnitější cestu ke konstruktivnímu dialogu a překonávání mezietnických bariér, vytahovali lídři obou zemí populistickou kartu posilování vzájemné nevraživosti a zamrzlý válečný stav brali jako záminku proč nereformovat své země. 

Od uzavření příměří z roku 1994 situace vyeskalovala již několikrát. Rok 2016 a tzv. čtyřdenní válka byly doposud považovány za nejhorší střet. Události z podzimu 2020 však bohužel zaujaly smutné prvenství. Střely z obou stran hranice je slyšet již přes týden a nevypadá to, že by jen tak utichly. Oproti minulým eskalacím jsou obě strany rozhodnuty tentokrát neustoupit a palba míří i na civilní cíle. Aktuálně jsou pravděpodobné dvě možnosti vývoje. První varianta je, že skutečně dojde k zapojení mezinárodních partnerů obou stran a lokální konflikt vyeskaluje v regionální válku. Avšak Turecko ani Rusko zatím nevypadají, že by se chystaly v konfliktu otevřeně angažovat. Pravděpodobnější scénář tedy bude, že Ázerbájdžán se spokojí s dobytím určitého území, které pak bude prezentovat jako vítězství směrem ke svým občanům a bude doufat, že když ne vyjednávání, tak alespoň salámová taktika ukrajování částí Náhorního Karabachu v budoucnu povede k narovnání historické křivdy.

Autorka je analytičkou Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Odborně se specializuje na region východní Evropy, Ruska, Kavkazu a Střední Asie.

SDÍLET