Koronavirus jako divoká karta. Jak může Trumpovo onemocnění zahýbat s kampaní?

Martin Kovář

05. 10. 2020 • 12:10
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Když už to vypadalo, že se před prezidentskými volbami v USA přihodilo úplně všechno, co mohlo, přišel další zásadní okamžik. Zpráva, že se prezident Donald Trump a první dáma Melania nakazili koronavirem v uplynulých dnech pochopitelně dominovala zprávám. Trump hlásí, že se cítí lépe, a už dnes by mohl opustit nemocnici. Přesto: co tohle všechno může pro poslední čtyři týdny kampaně znamenat?

Na prvním místě je třeba nebrat vážně nefalšované zoufalství, jemuž propadli někteří prezidentovi skalní stoupenci, kteří v tom vidí „naprostou katastrofu“ nebo „přízrak volební porážky“, ani poněkud nechutný jásot Trumpových fanatických (primárně ideologických) odpůrců, kteří své příspěvky na sociálních sítích sice většinou začínají větou „Nikomu nepřeji nic zlého…“, načež ale s těžko potlačovanou radostí vysvětlují, že si zbohatlická hlava státu onemocnění vlastně „zaslouží“, protože koronavirus dlouho ignorovala, popírala jeho závažnost a chovala se nezodpovědně. Takže „to má za to!“ 

Skutečnost je, jak už to bývá, násobně složitější. Předně – stav prezidenta (minimálně po určitou dobu) nešlo úplně přejít mávnutím ruky. Trumpovi bylo v červnu čtyřiasedmdesát let, je všechno jenom ne štíhlý, o jeho mizerné životosprávě kolují doslova legendy a o tom, že by se v posledních letech vyhýbal stresovým situacím, nelze mluvit. Proto také skončil „z preventivních důvodů“ na klinice Waltera Reeda v Marylandu, kde se o něj stará tým špičkových lékařů. Podle ošetřujícího lékaře dostal dvakrát kyslík a zazněla i slova o „znepokojivém“ stavu hlavy státu, jakkoli Trump navenek ujišťoval, že se cítí v rámci možnosti dobře, a nechal se autem odvézt, aby pozdravil své příznivce. Lékaři do zveřejnění tohoto textu nekomentovali, zda se u prezidenta kvůli koronaviru objevilo poškození plic. 

Reakce veřejnosti na daný stav je v dlouhodobější perspektivě naprosto nepředvídatelná. Nemyslím teď u Trumpových přesvědčených příznivců či odpůrců, jedny ani druhé, jak jsem již naznačil, nezviklá nic. Dnes se ovšem naplno hraje o onu nevelkou, avšak nesmírně důležitou část elektorátu, která chce volit, ale stále se nerozhodla koho. Ti, kteří dnes jásají a domnívají se, že nastalá situace je pověstným „hřebíčkem do prezidentovy rakve“, se mohou hrubě mýlit. Nemocný prezident, případně prezident v ohrožení života může u části nerozhodnutých voličů vyvolat sympatie; totéž pak může nastat i v situaci, kdy nemoc překoná, uzná, že se, pokud jde o koronavirus, částečně mýlil, ale že nyní – se zkušeností, kterou prodělal – dá „tomu zatracenému koronaviru jaksepatří na frak“. Pokud Vám to přijde příliš jednoduché a prvoplánové, nenechte se mýlit a – dodávám s úsměvem a nemyslím to nijak zle – nepřeceňujte americké voliče. Stačí se ostatně podívat do Velké Británie, kde byl ministerský předseda Boris Johnson k nebezpečnosti koronaviru zpočátku rovněž skeptický, ale vlastní (dosti vážné) onemocnění změnilo jeho názor. Za svoji „statečnost“ a „přiznanou změnu postoje“ získal sympatie i od těch, kteří jej předtím ostře kritizovali.

Amerika je na tyto věci ještě mnohem citlivější než Británie. Stačí si vzpomenout na to, jak Ronaldu Reaganovi, který stál v čele země v letech 1981–1989, v nejlepším slova smyslu prospěl atentát, jejž na něj na konci března 1981, tedy po pouhých dvou měsících v úřadu, spáchal John Hinckley. Prezident tehdy unikl smrti jen o vlásek, přičemž odvaha, kterou po incidentu projevil, včetně vtipkování během převozu na operační sál, jej činila řadu měsíců prakticky nekritizovatelným. Můžete samozřejmě namítnout, že Donald Trump není ani náhodou Ronald Reagan, třebaže by jím nepochybně rád byl, „reaganovský efekt“ ale nelze ani tak vyloučit.

Jiný šéf Bílého domu, demokrat Franklin Delano Roosevelt, jenž vyhrál prezidentské volby bezprecedentně čtyřikrát v řadě (v letech 1932, 1936, 1940 a 1944), což už americká ústava nedovoluje (počet funkčních období je omezen na dvě), zase uspěl mimo jiné proto, že dával přesvědčivě najevo, že jej nezlomila nepřízeň osudu, tj. následky vážného onemocnění dětskou obrnou a nutnost usednout na invalidní vozík. Američané jeho statečnost oceňovali, podobně jako o půlstoletí později tu Reaganovu; handicapovaný prezident byl pro mnohé z nich skutečným hrdinou. V posledních volbách, jichž se účastnil, na podzim 1944, pak mimo jakoukoli pochybnost získal některé hlasy tak říkajíc „ze soucitu“, z čirých lidsky pochopitelných sympatií ke starému muži, bojujícímu svůj poslední politický boj. Pokud jsem před okamžikem řekl, že Donald Trump není Ronald Reagan, tím méně je Franklinem Delanem Rooseveltem. I v tomto případě lze ale – při troše dobré vůle – jisté podobnosti a analogie najít a zcela tento faktor podcenit by se mohlo demokratům v čele s Joem vymstít.

Nejen Donald Trump, ale i opoziční demokraté se navíc vzhledem k prezidentovu onemocnění ocitli v prekérní situaci. Otázkou totiž je, jak a zda vůbec vést konfrontační a útočnou kampaň proti muži v nemocnici, nakolik je možné na něj nadále útočit a připomínat voličům jeho osobní selhání, když to část z nich může pokládat za „nefér hru“, na což jsou Američané nesmírně hákliví. Trump tak nakonec může ze situace profitovat, zejména pokud se co nejdříve uzdraví a vrátí se „v plné síle“ do boje. Pokud by k tomu přidal, zcela „netrumpovsky“, a podle mě nepříliš pravděpodobně, i něco málo pokání, mohl by být ve finále kampaně ještě nevyzpytatelnější než teď.

Ať už to bude jakkoli, v každém případě vzroste význam viceprezidentských kandidátů – Mikea Pence na straně jedné a Kamaly Harrisové na straně druhé. Čí výhoda to bude, je strašně těžké říci. Konzervativní Pence je na rozdíl od Trumpa kultivovaný muž, schopný diskutovat kompetentně s kýmkoli, s Harrisovou, jež nemá prakticky žádné exekutivní zkušenosti na nejvyšší úrovni tím spíš; pro Harrisovou zase může mluvit to, že je charismatická žena, schopná oslovit zejména (byť nikoli výhradně) menšiny. Někteří komentátoři již teď spekulují, že voliče mohou čekat místo dvou prezidentských a jedné viceprezidentské debaty dvě později zmíněné a jenom jedna prezidentská, až bude, bude-li, Donald Trump v pořádku. To všechno jsou ale předčasné úvahy.

Jedno ovšem jisté je. Zatímco koronavirová krize z jara letošního roku zasadila Trumpovi a republikánům těžký úder a předpokládané jasné vítězství se změnilo v nepředvídatelný výsledek voleb, v nichž již úřadující prezident nebyl favoritem, nyní Trump dostal, třebaže to na první pohled vypadalo jako další „rána do vazu“, nečekanou druhou šanci. Zda ji využije, záleží jednak na tom, jak se jeho unavený organismus s nemocí popere, ale především na tom, jak se bude chovat, až se znovu objeví na veřejnosti. Při vší úctě k Bidenovi a jeho demokratům, finále kampaně je teď především na Trumpovi.

SDÍLET