Právě startující mistrovství světa v Kataru přitahuje pozornost a kritiku z mnoha dobrých důvodů. Patří mezi ně špatná situace námezdních pracovníků i nedostupnost šampionátu pro zahraniční fanoušky v jedné z nejbohatších zemí světa. Na druhou stranu některé „satirické“ karikatury také vyjadřují pocit západní nadřazenosti či protiarabské nálady, kterých je lepší se vyvarovat.
Letošní šampionát by se nekonal bez námezdních dělníků z Bangladéše, Nepálu nebo Indie, či pokojských a uklízeček z Filipín. Katar, jako celý bohatý region Zálivu, je téměř stoprocentně závislý na jejich práci. Malý emirát s vlastní populací čítající tři sta tisíc lidí během pár let vystavěl nejen sedm velkých fotbalových stadionů, ale i novou infrastrukturu jako letištní terminál, dálnice, hotely či metro za těžko uvěřitelných dvě stě dvacet miliard dolarů. Tato suma přitom nekalkuluje náklady, které budou potřebné ke konverzi nevyužívaných fotbalových stadionů po šampionátu k novému účelu, či údržbu evidentně naddimenzované infrastruktury. Katar z hlediska investičních nákladů překonal nejen všechna předchozí fotbalová mistrovství, ale i olympijské hry.
Šampionát drží i prvenství finančně nejméně dostupného turnaje pro fanoušky i z bohaté Evropy, nemluvě o afrických zemích či Argentincích, kteří mají hlouběji do kapsy. Bohužel při jeho přípravě také zřejmě nejvíce dělníků zahynulo na staveništích, či nedostalo řádně za svou práci zaplaceno. Právě pořádání mistrovství světa přitáhlo pozornost k problému, který je v celém regionu a sami jej běžně přehlížíme v mnoha jiných zemích, včetně podmínek v asijských textilkách, které zásobují český trh.
