Tento týden začala další, nyní prý už „rozhodující“ fáze vídeňských jednání s Íránem. Obnova původní jaderné dohody z roku 2015, neboli částečné zmražení jeho vojensky využitelného programu, by nebyla „výhrou“ pro nikoho, ale možná přijatelným dočasným (ne)řešením pro všechny. Írán by se zbavil části sankcí a získal finanční zdroje, USA by si uvolnily síly na jiné palčivé priority a Izrael by nemusel na nějakou dobu zvažovat dilema mezi nukleárním rivalem a regionálním střetem, který by jeho případný riskantní letecký útok vyvolal.
Řada expertů s vhledem do situace se shoduje, že „nová“ jaderná dohoda by nejspíše byla velmi podobná té z roku 2015, kterou vypověděl Donald Trump o tři roky později. Tedy úzce zaměřená na vojensky využitelné aspekty jaderného programu, s robustním kontrolním mechanismem Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA) a současně časově omezena a opomíjející další citlivé otázky jako je raketový program či regionální otázky.
Jak jsem psal v jednom z minulých textů k tématu, tato dohoda se složitým názvem (Joint Comprehensive Plan of Action, JCPAO) podrobila hlavní jaderná zařízení nebývale důkladnému dohledu IAEA a limitům, které po tři roky Írán dodržoval, aniž by současně dlouhodobě omezila jeho existující kapacity.
