Pokud v historii existuje nějaká „dokonalá bouře“, kdy se několik negativních jevů spojilo v ničivou krizi, je to právě dění v 17. století. Stačí jen stručně projít události, které se odehrály zejména v Evropě, ale nevyhnuly se ani zbytku světa – třicetiletá válka, občanská válka v Anglii, převraty ve Španělsku, Portugalsku a v neposlední řadě i pád dynastie Ming v Číně. Planeta navíc čelila i takzvané malé době ledové, kterou doprovázelo prudké ochlazení. Byl by div, kdyby podobné události nedopadly drtivě na ekonomiku.
Historik Eric Hobsbawm v roce 1954 vydal několik článků, v nichž prakticky celé období označil jako „krizi 17. století“. O pár let později jeho teorii podpořil i další historik Hugh Trevor-Roper.
Hobsbawm mimo jiné tvrdí, že právě obrovská ekonomická deprese vedla k definitivní porážce feudalismu a nástupu kapitalismu. „Existují určité náznaky chutí ‚buržoazní‘ a ‚průmyslové‘ revoluce ve 14. století v Toskánsku a ve Vlámsku a v 16. století v Německu. Od poloviny 17. století ovšem tyto chutě přestávají být obyčejným kořením, ale stávají se plnohodnotným středověkým nebo feudálním jídlem,“ píše Hobsbawm v jednom ze svých článků.
On i Trevor-Roper ovšem patří ke generaci marxistických historiků, na jejichž závěry někteří jejich kolegové nahlíží poměrně skepticky. Shodují se s nimi nicméně v tom, že zejména střední a západní Evropu celé 17. století skutečně sužovala hospodářská a politická krize.
