„Předsedkyně Pelosi, vítejte na Tchaj-wanu. Tchaj-wan miluje Spojené státy.“ Přesně těmito vstřícnými slovy, promítanými na stěny mrakodrapu Taipei 101, dávala malá ostrovní demokracie, ležící na dohled od břehů komunistické Číny, najevo svoji radost nad přistáním delegace amerického Kongresu pod vedením předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi. Že se jedná o událost bez nadsázky historického významu dokládá nejenom fakt, že se tato dáma řadí k předním kritikům Pekingu, především je ale třetím nejvyšším představitelem USA hned po váhavém prezidentu Joeu Bidenovi a viceprezidentce Kamale Harris. Čína návštěvu sledovala s maximální nelibostí a výhrůžně mluví o katastrofálních následcích.
Nutno rovněž poznamenat, že takto vysoce postavenou delegaci Tchaj-wan naposledy uvítal roku 1997, kdy jej navštívil předchůdce Pelosiové a hvězda Republikánské strany 90. let Newt Gingrich. Byl to ostatně právě on, kdo ji na rozdíl od Bidena v médiích hlasitě podpořil a zdůraznil, že zrušení cesty z důvodu hrozeb pevninské Číny by znamenalo ukázku slabosti Ameriky. Tlak to přitom nebyl vůbec malý.
Stručně
- Tchaj-wan k nelibosti Číny navštívila třetí nejvýše postavená politička USA
- Návštěva Nancy Pelosi zapadá do širších strategických souvislostí
- Ostrov má nejen symbolický, ale ryze praktický význam pro Západ a jeho ekonomické i obranné kapacity
- Status quo zřejmě zůstane zachován
Peking, jenž považuje Tchaj-wan za vzbouřeneckou provincii a tudíž integrální součást svého území, vyvinul hlasitý diplomatický protest, podpořený i drobnými vojenskými akcemi. Navzdory této bezprecedentní ofenzivě americká strana necouvla a na ostrov dorazila, čímž jasně demonstrovala význam, který tamní asijská liberální demokracie pro Washington představuje.
Tento význam lze sledovat v několika rovinách, od čistě ideových až po velmi praktické. Jinak řečeno, Tchaj-wan zdaleka není malým bezvýznamným ostrůvkem, jak by se snad někomu na první pohled mohlo zdát.
Na šachovnici velmocí
Pro začátek je důležité si uvědomit, že daná cesta se odehrává na pozadí zostřeného mocenského zápasu vskutku globálního rozsahu mezi Spojenými státy, jakožto etablovanou supervelmocí číslo jedna, a pevninskou Čínou, jejich donedávna rychle posilujícím vyzyvatelem, který dle mnohých touží nejenom nahradit současného hegemona, ale i pozměnit (i když rozhodně ne zničit) současný mezinárodní řád. Jeho základní kontury přitom byly nastaveny po druhé světové válce a modifikovány po konci té studené, tedy v době, kdy Čína dle vlastního mínění stále zažívala období relativní slabosti v porovnání s USA a Sovětským svazem a nemohla tak plně prosazovat své zájmy.
Mnohé se však od té doby změnilo. Země se zařadila do kategorie těžkých vah světové ekonomiky a v posledních letech masivně investovala mimo jiné do výzbroje a výcviku svých ozbrojených sil. Zvýšená asertivita čínského chování nejen vůči Tchaj-wanu, ale celému regionu, jíž lze v menší míře pozorovat již od nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga, přitom v posledních měsících nabírá na síle.
