Poslední velký střet Tuska a Kaczyńského. Tři scénáře, jak můžou skončit volby v Polsku

Vít Dostál

Vít Dostál je výkonným ředitelem Asociace pro mezinárodní otázky, odborně se zaměřuje na českou zahraniční a evropskou politiku, středoevropskou spolupráci a polskou zahraniční a vnitřní politiku.

Mají tyto volby nějaké ústřední téma?

Ty volby mají dva hlavní příběhy. Prvním je bezpečnost, tedy to, co říká Právo a spravedlnost. Zjednodušeně to lze vyjádřit takto:

Hraje se o naši široce pojatou bezpečnost, o bezpečnost nás Poláků. A mezinárodně to stojí tak, že na východ od nás jsou barbaři, tam je Rusko, které nás chce pohltit. A proti tomu musíme bojovat. Musíme být silní, mít silnou armádu a suverénní diplomacii. Musíme určovat podmínky a tak podobně. Na západě, tam je zase jiný problém: je to zelené šílenství, LGBT, individualisti, vegetariáni a cyklisti. A to není slučitelné s našimi tradičními hodnotami, které jsou o komunitě, o tradici a víře.

Ale to není všechno, podle PiS jsou i uvnitř státu různé síly, které Poláky ohrožují, protože nahrávají buď jedné, nebo druhé straně. Tvrdí, že Donald Tusk uzavřel dohody s Putinem, pustil by do Polska migranty z Blízkého východu a celkově dělá všechno pro to, aby posílil údajné vnitřní a vnější nepřátele Polska.

PiS navíc obviňuje Občanskou koalici vedenou Tuskem z toho, že chce posunout věk odchodu do důchodu, což ohrozí pocit bezpečí těchto lidí, anebo že chtějí Polákům sebrat sociální transfery, které PiS zavedla, typicky jde o 500 zlotých za každé dítě měsíčně, nebo že chtějí zrušit třinácté a čtrnácté důchody. A PiS k tomuto všemu dodává, že pouze oni jsou zárukou stability, blahobytu a zkvalitňování životní úrovně lidí bez ohledu na to, jestli jsou z Varšavy, nebo nějaké zapadlé vesničky.

Takže součástí programové identity Práva a spravedlnosti, tedy lídra pravice v Polsku, je silný sociální akcent…

Velmi výrazně. Dokonce lze říct, že díky němu má PiS podporu tak velkého množství lidí. Už když se dostali v roce 2015 do vlády, tak tu podporu získali právě díky tomuto silnému sociálnímu akcentu. Už tehdy, v roce 2015, kdy v Polsku vládla Občanská koalice, kterou liberální Česko zbožňovalo, protože byla „krásná, voňavá a proevropská“, Právo a spravedlnost postavilo svoji kampaň na tom, že dají 500 zlotých za každé dítě měsíčně a že budou bojovat za sociální záruky zaměstnanců.

A zatímco Občanská koalice tehdy říkala, podívejte se, Polsko ekonomicky roste, zvládlo hospodářskou krizi, jsme na tom skvěle, mnoho lidí opáčilo, že jde o statistiky, ale oni se z toho nenají: „Když říkáte, že se máme tak dobře, tak proč to tak sami nepociťujeme?“

Zejména v prvním volebním období PiS zavedla sociální transfery, a nejen těch zmíněných 500 zlotých za dítě, ale vrátili taky třeba odchod do důchodu na původní věkovou hranici. A přestože je Občanská koalice varovala, že se zhroutí veřejné rozpočty, nic takového se nestalo. Státní rozpočet má sice svoje problémy, ale nezkolaboval. Polsko se nestalo druhým Řeckem. Poláci mají navíc v ústavě dluhovou brzdu.

A navazuje PiS v nějakém ohledu na tradice přítomné v polské politice ve 20. století?

Do určité míry ano. V jejich politické ideologii se musí aspoň občas nějakým způsobem objevovat Józef Piłsudski, Roman Dmowski, nebo oba. A byť by se Jaroslaw Kaczyński označil spíše za „piłsudčika“, prvky národní demokracie se v programu PiS také odrážejí. Ono to ale platí o všech lídrech polské politiky – i Tusk se k tomu v některých rozhovorech přihlásil. Dmowski je pro něj inspirací.

Pokud se podíváme na zahraniční politiku Polska, co se týče východní Evropy, je tam patrný odkaz nejen Józefa Piłsudského, ale i celého souboru politických myšlenek, které vznikly mezi politickými emigranty kolem časopisu Kultura. Tam se říkalo, pojďme akceptovat ztráty Polska na východě, současně ale podpořme boj za samostatnost Běloruska, Ukrajiny a Litvy.

Říkali to už v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, protože to byl způsob, jak oslabit Sovětský svaz a imperiální Rusko. Podstatné bylo pak to, že polská domácí opozice a Solidarita následně tyto myšlenky přijala za své a po roce 1989 je také začala realizovat v zahraniční politice státu.