Pro nezasvěceného čtenáře, který se začal hlouběji věnovat ruské zahraniční politice až se současnou fází války na Ukrajině, by se tvrzení, že se Rusko "jen brání", mohlo zdát jako další z projevů ruské propagandy. Ruští představitelé, jmenovitě zmocněnec Vladimira Putina pro jednání s Ukrajinou a jeho poradce v oblasti kultury Vladimir Medinskij mluví o existenčním ohrožení země, Sergej Lavrov zauvažoval, že Rusko do války dokonce někdo vtáhl. Výroky vzbudily opravdu ze všeho nejvíc posměch, ale stojí přitom na reálně existujícím strachu. A je přitom jedno, nakolik je tento strach oprávněný.
To, že ruské vedení žije dlouhodobě v jakési panice z celosvětového spiknutí s cílem zničit Rusko, bylo už probíráno mnohokrát. Pro pochopení takového stylu myšlení si je nutné uvědomit, že pro současné ruské představitele není směrodatný rok 1991, tedy vznik novodobého Ruska v jeho mezinárodně uznávaných hranicích, ale spíše rok 1985, kdy nastoupil Michail Gorbačov a začaly všechny změny vedoucí až k rozpadu SSSR a východního bloku. Postup pak byl docela jasný, rozšiřování NATO, stále aktivnější role EU ve Východním partnerství, jednání Ukrajiny a Gruzie o vstupu do NATO, Euromajdan atd.
V tomto nastavení fungují lidé kolem Vladimira Putina i v posledních letech. Protesty po zfalšovaných volbách v Bělorusku v srpnu 2020 či demonstrace v Kazachstánu na začátku roku 2022 jen podtrhly toto vidění světa. Útok na Ukrajinu je v takovém nastavení logickým krokem obrany proti rozpadu toho, co vnímá Vladimir Putin za ruské. Bělorusko a Kazachstán se podařilo jako součást ruského světa ubránit, nebezpečí, že z něj odplyne Ukrajina, měla zažehnat právě vojenská invaze.
Invaze měla být podle všeho krátká, rychlá, efektivní, podobně jako anexe Krymu v roce 2014. Problémem ale je, že rozhodně nebyla. Ruské vojáky nikdo květinami nevítá, Ukrajina se efektivně brání a působí ruské armádě citelné ztráty. Projevuje se tak hluboká propast mezi ruskými tvrzeními o Ukrajině jako „failed state“, který je prolezlý korupcí a celkově nefunkční. Ruští představitelé buď uvěřili vlastní propagandě, nebo prostě spoléhali na operace svých agentů (podle současných zpráv měly ruské tajné služby verbovat spolupracovníky, kteří by v moment útoku vytvořili rozkol v ukrajinských řadách). Ať tak či onak, válka se táhne už přes měsíc a ujišťování, že vše jde podle plánu, nevzbuzují mnoho důvěry.
Rusko nemá svému okolí dlouhodobě moc co nabídnout. Výhody levného plynu plus nějaké dotace se stírají s tím, jak se ekonomiky spoléhající na ruské peníze stávají stále méně efektivními. Sociální smlouva, která umožňuje lidem, jako je běloruský Alexandr Lukašenko, vládnout, je stále ohroženější. Není ani divu, že si právě běloruský diktátor přišel za Putinem pro finanční pomoc. Rusko nenabízí nějakou prosperitu a světlé zítřky, ale spíše zachování sice mizerné, ale aspoň nějaké jistoty. Ze samotné země odcházejí právě ti, kdo věří, že se díky svému vzdělání či schopnostem mohou prosadit.
