Svoboda: Mocenský tah, který zaskočil Rusko i svět. Putin rozehrál partii o svoji budoucnost

HalfPageAd-1

Karel Svoboda

17. 01. 2020 • 12:54

Mělo to být další z nudných poselství o stavu Ruské federace, kdy Vladimir Putin oznámí, že se Rusové mají zase o něco lépe, všem všechno slíbí a nezapomene vychválit ruskou armádu. Zkraje to tak skutečně bylo. Prodloužení doby pobírání rodičovské dávky na sedm let pro nejchudší či bezplatné obědy pro žáky prvního stupně základních škol plně odpovídaly tradicím. Zazněla i standardní chvála ruských zbraní, čili vše bylo vlastně v pořádku.

Mobile-rectangle-3

To samé se nedá ale říci o druhé části projevu, která se už tradici vymkla. Putin avizoval změny v ruské ústavě, přičemž zdaleka ne kosmetické. Sáhl k nim vlastně poprvé, co se stal prezidentem, protože zatím největší změnu, tedy prodloužení volebních období prezidenta i premiéra, oznámil z prezidentského úřadu Dmitrij Medveděv, zatímco orgány jako prezidentští představitelé v regionech (polpredi) či Ruská garda (Rosgvardija) prostě v ústavě nefigurují.

Pozornost vzbudila už idea nadřazenosti ruské ústavy mezinárodním smlouvám či zákaz pro některé nejvyšší představitele státu vlastnit občanství nebo trvalý pobyt jakékoli jiné země, a to i v minulosti. Popřípadě podmínka souvislého pobytu na území Ruska v posledních 25 letech či nemožnost být zvolen prezidentem více než dvakrát.

Zásadní část sdělení, alespoň podle ohlasů, byla ale někde jinde. Přesun pravomoci jmenovat premiéra z prezidenta na státní Dumu a výrazné posílení role tzv. státní rady, tedy orgánu, který sice existoval, ale prakticky byl nefunkční. Všechny změny, jak Putin zdůraznil, by měly být schváleny všelidovým hlasováním (záměrně, jak i potvrdil jeho mluvčí Dmitrij Peskov, se vyhnul slovu referendum). Vzhledem k tomu, že se už delší dobu spekuluje o tom, jaká bude další Putinova budoucnost, komentátoři se vesměs shodovali v tom, že si tak ruský prezident chystá svoji pozici pro rok 2024, kdy skončí jako hlava státu.

Druhé překvapení přišlo hned po projevu. Ruská vláda v čele s Dmitrijem Medveděvem rezignovala s tím, že chce nechat prostor pro implementaci prezidentem navrhovaných změn. Aby toho nebylo málo, vzápětí byl jmenován nový premiér, respektive kandidát na premiéra, Michail Mišustin. Člověk ne sice úplně neznámý, ale přeci jen málo zapletený do mocenských bojů klanů kolem Kremlu. Mišustin je považován za efektivního manažera, který dokázal významně digitalizovat oblast výběru daní a zefektivnit celý proces, což je pravděpodobně důvod, proč byl vybrán.

Volba nového premiéra ukazuje primárně na Putinovu nespokojenost se stavem ekonomiky a sociální oblasti, hlavně ale z pomalého tempa implementace jeho milovaných národních projektů. Ostatně, i sám Putin, když Medveděvovi děkoval za jeho práci, se zmínil o tom, že ne všechno se podařilo.

Putin byl nepříjemně překvapený z toho, jak jsou národní projekty, tedy rozsáhlá kampaň rozvoje téměř všeho, od zdravotnictví přes školství, ekologii či infrastrukturu, pozadu za plánem. Nedávno mu jeden z jeho nejbližších důvěrníků a šéf obdoby našeho Nejvyššího kontrolního úřadu Alexej Kudrin oznámil, že oproti plánu nebylo investováno z národních projektů zhruba kolem 200 miliard rublů, a to kvůli velké byrokracii a dalším nedostatkům.

Otázkou tak zůstává, co volba schopného premiéra bez politických ambicí v kombinaci se změnami ústavy bude pro Rusko znamenat. Nebylo překvapením, že byl Michail Mišustin Dumou schválen. Ostatně současná dolní komora parlamentu je vším, jen ne opozicí vůči prezidentovi a vlastní názor se v ní příliš nepožaduje. Podobně není příliš pochyb o tom, že Putinem navrhované změny budou lidovým hlasováním potvrzeny.

Otázkou je, jak bude s posílenými pravomocemi nový premiér fungovat. Má pověst tvrdého šéfa, navíc velmi efektivního, což se jen stěží bude shodovat se zájmy Putinova okolí, které si zvyklo na různé desátky ze státních projektů. Rýsuje se zde možný konflikt mezi těmito lidmi a novým premiérem. Druhou možností nicméně je, že se Mišustin prostě přizpůsobí realitě fungování ekonomických elit a bude se věnovat jiným oblastem. Ostatně tak působil i Dmitrij Medveděv, byť ne zrovna vždy úspěšně.

Pochopitelně, největší spekulace vzbuzuje osud Vladimira Putina po roce 2024, respektive to, jakou roli mají navrhované změny v scénáři transferu moci. Ačkoli se neví, jak ve skutečnosti vypadat (Putin teprve jmenoval komisi, která se změnami ústavy bude zabývat, přičemž v ní figuruje jen minimum právníků), protože ani není jasné, jestli hlasování o nich budou doprovázet také předčasné volby (prezidentské, parlamentní), podle návrhů se dá říci, že Rusko by mělo i nadále zůstat prezidentskou republikou, ale s posílenými rolemi jak premiéra, tak státní Dumy či Rady federace.

Reanimace Státní rady pak přidává do systému další orgán, jehož předsedou by se, s drobnými úpravami (například zavedením volby předsedy namísto automatického předsednictví pro prezidenta), mohl následně Putin stát.

Změny ohlášené Vladimirem Putinem jsou rozsáhlého rázu. O tom není sporu. Předkládaný článek se tak ani nemohl věnovat jednotlivostem, jako je nadřazenost ruské ústavy mezinárodním dohodám (Putin sám zmínil svoji nespokojenost s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva) či praktickému podřízení místních samospráv státu. 

Zatím se však zdá, že spíše než definitivní uspořádání Ruska pro rok 2024 a místa Vladimira Putina v něm, jde o přípravu co nejširší palety možností. Putina prozatím nic netlačí ke konečnému výběru, pragmaticky si tak zřejmě nechává co nejvíce otevřených východisek pro následné rozhodnutí.        

SDÍLET

Billboard-bottom-1