Zlatá éra partnerství s USA skončila, „transatlantisty“ čeká zklamání i s Bidenem

Matěj Jungwirth

27. 10. 2020 • 11:56
ANALÝZA | Pokud někdo ve světě sleduje nadcházející prezidentské volby v USA obzvlášť napjatě, je to Evropa. Čtyři roky vlády Donalda Trumpa zásadně rozkolísaly a zpochybnily transatlantické vztahy v rámci NATO – sedmdesát let starého úhelného kamene bezpečnostní a politické spolupráce.

Mnozí vrcholní představitelé Německa, Francie, Velké Británie a dalších evropských států doufají ve vítězství Trumpova protivníka Joea Bidena a v restart spolupráce. I kdyby ale Biden příští týden zvítězil, což je dle průzkumů docela dobře možné, čeká evropské „transatlantisty“ pravděpodobně zklamání. Biden jistě nebude pokračovat v Trumpově strategii bezskrupulózního, nepředvídatelného a siláckého jednání s evropskými partnery, ale faktem je, že zlatá éra transatlantického partnerství skončila a výsledek nadcházejících amerických voleb na tom mnoho nezmění.

Je proto na místě si připomenout historii a milníky aliance, konkrétní slova, kroky a činy prezidenta Trumpa za poslední čtyři roky a vizi, kterou pro vztahy mezi USA s Evropou předkládá jeho protivník. Jen tak je možné plně uchopit proměnu, kterou dnes euroamerické vztahy prochází.

Sedmdesát let s NATO

Severoatlantickou smlouvu, zakládající dokument NATO, podepsaly USA, Kanada a deset západoevropských států v roce 1949. Cílem tehdy bylo především vytvoření vojenské koalice proti moci Sovětského svazu. Byl to kritický moment nejen pro zajištění bezpečnosti a míru v poválečné západní Evropě, ale i pro realizaci Marshallova plánu – masivního amerického ekonomické stimulu pro válkou zdevastované evropské ekonomiky. Už s ohledem na tento původní účel je zřejmé, že NATO nelze vnímat jen jako vojenskou alianci – ekonomicko-politická dimenze transatlantické spolupráce byla od samého začátku neméně důležitá, byť méně akcentovaná.

Kombinace americké vojenské a ekonomické moci Spojeným státům v NATO zaručila roli „velkého bratra“ – nejmocnějšího a nejvlivnějšího člena, jehož prostředky a odhodlání tvořily páteř aliance. Dalším pilířem NATO je princip kolektivní obrany, definovaný v článku 5 Severoatlantické smlouvy. Ten v dumasovském duchu konstatuje, že útok na území jednoho člena NATO je považován za útok na všechny členy a že aliance přistoupí ke všem krokům, včetně použití síly, za účelem „obnovení a udržení bezpečnosti v severoatlantickém prostoru.“ Za celou historii NATO byl článek 5 aktivován pouze jednou a to po útocích 11. září 2001, kdy letové síly aliance pomáhaly se střežením severoamerického vzdušného prostoru.

Nové tisíciletí se také vyznačovalo výrazně menší ochotou Spojených států nekriticky nést zdaleka největší finanční a vojenské břímě v NATO. I proto se členské státy severoatlantické aliance v roce 2006 zavázaly k vyčlenění alespoň 2 % ročního HDP jednotlivých států na obranné výdaje. Tato dohoda byla vnímána jako kompromis, který sníží alianční závislost na americké armádě a zvýší obranyschopnost a akceschopnost neamerických členů aliance. Ve skutečnosti k navýšení vojenských výdajů ve většině případů nedošlo. Když Donald Trump vyhrál prezidentské volby v roce 2016, dvouprocentní závazek mimo Spojené státy ctilo pouze Estonsko, Polsko, Řecko a Velká Británie.

Ještě drtivější lekcí pro evropské partnery NATO byla vojenská intervence v Libyi. Formálně vedena Velkou Británií a Francií, tato letecká operace v plné síle ukázala nepostradatelnost USA pro vojenskou akceschopnost aliance – ať už šlo o použitou vojenskou technologii či nepostradatelné informace od amerických zpravodajských zdrojů v Libyi. 

K tomu prezident Barack Obama oznámil zásadní americký zahraničněpolitický „obrat“ k regionu jihovýchodní Asie, kde on a jeho tým viděli budoucí centrum globální politiky. Tento krok v kombinaci s postupným stahováním amerických jednotek z Iráku a Afghánistánu vyvolal v řadě evropských státníků pochyby nad nepostradatelností a pevností pouta mezi starým a novým kontinentem.

Trumpova éra – oheň a hněv?

Po Trumpově vítězství ve volbách v roce 2016 tak do již poměrně křehkého vztahu mezi USA a evropskými partnery vstoupil zcela nový a nepředvídatelný element v podobě tohoto realitního magnáta a někdejší hvězdy americké televizní scény. Trump neváhal NATO veřejně označit za „zastaralou“ organizaci a tvrdě kritizoval evropské členy aliance za domnělou neschopnost vypořádat se s teroristickými útoky na jejich půdě.

Trumpův vztah k NATO je výrazně ovlivněn prezidentovou image „tvrdého vyjednavače“ a „úspěšného businessmana“. A zatímco řada předchozích amerických prezidentů evropské členy NATO na jejich nedostatečné výdaje upozorňovala diskrétně, Trump opakovaně veřejně a velmi rázně deklaroval, že americká ochota bránit evropské členy severoatlantické aliance je podmíněna zásadním navýšením jejich obranných výdajů.

Z doposud nezpochybnitelného principu kolektivní bezpečnosti článku 5 se tak najednou stal předmět obchodního vyjednávání (nebo spíš vydírání, jak by někteří podotkli). Trump v roce 2018 členské státy dokonce vyzval k navýšení výdajů na obranu na 4 % ročního HDP, což je podíl kterého samotné Spojené státy dosáhly naposledy v roce 2013. Nutno podotknout, že Trumpova bezskrupulóznost minimálně přispěla k tomu, že v roce 2020 onen dvouprocentní závazek splní devět aliančních partnerů mimo USA, většina z nich v Pobaltí a východní Evropě, kde je ruská hrozba nejcitelnější. Česko nikoli.

Trump navíc neměl daleko od slov k činům. Nejpatrnější to bylo na jeho rozhodnutí stáhnout téměř 12 000 amerických vojáků z Německa. Prezident sám tento krok označil za přímou odvetu za dlouhodobě nízké obranné výdaje Německa.

Ještě větší šok způsobila zpráva, že Donald Trump se svými bezpečnostními poradci diskutoval úplný americký odchod ze severoatlantické aliance. Tato možnost natolik vyděsila americké zákonodárce, že ve velmi vzácné shodě republikáni a demokraté drtivou většinou schválili zákon, který Kongresu umožní případný odchod USA z NATO zablokovat.

Trumpovy nepředvídatelné a korozivní výroky značně podkopaly důvěru, kterou evropští spojenci ve Spojené státy mají. Dle průzkumů Pew vnímají dva ze tří Evropanů Spojené státy v nepříznivém světle a například v Německu je téměř stejný podíl těch, kdo si přejí obzvláště blízké vztahy s USA a s Čínou.

Bidenova „zahraniční politika pro střední třídu“

„My se vrátíme“ zahřímal Joe Biden v roce 2019 na Mnichovské bezpečnostní konferenci, což muselo na přítomné vrcholné evropské politiky působit jako balzám. Co konkrétně ale demokratický prezidentský kandidát evropským partnerům nabízí ve svém volebním programu? 

Předně je třeba mít na paměti, že Biden strávil celých osm let jako viceprezident Baracka Obamy. V této roli se přímo účastnil výše zmíněné změny kurzu americké zahraniční politiky k jihovýchodní Asii. Nadto si, stejně jako Obama, velmi dobře uvědomoval dopad, který nepříliš úspěšné americké angažmá v Iráku a Afghánistánu mělo na americké voliče. Ti si dnes, unavení značnou lidskou a finanční cenou těchto konfliktů, nepřejí další vyčerpávající intervence Spojených států v zahraničí.

Biden evropské partnery také opakovaně varoval (byť značně zdvořileji než Trump), že Amerika si nemůže dovolit pokračovat ve financování NATO v dosavadní míře. Ve svém projevu v Mnichově také vyjádřil přesvědčení, že evropští partneři musí převzít větší zodpovědnost za konflikty na Blízkém východě a v Africe, kde Spojené státy plánují zásadně snížit počet svých vojenských jednotek. 

Pro Bidena (podobně jako pro Trumpa) je v zahraniční politice centrální otázka politických a obchodních vztahů mezi USA a Čínou. I proto demokratický kandidát chce výrazně podpořit soběstačnost a produktivitu amerických průmyslových podniků. To by umožnilo přenést část výroby ze zahraničí (z Číny především) zpět do Spojených států a dát tak vzniknout řadě nových pracovních míst pro americkou střední třídu – proto ona Bidenem deklarovaná „zahraniční politika pro střední třídu“. Ta v mnoha ohledech navazuje na tezi bývalého prezidenta Billa Clintona, že hlavní cesta k srdcím amerických voličů vede skrze prosperující ekonomiku a dostatek pracovních míst. 

Biden tak bude nepochybně očekávat podporu od evropských partnerů v tomto geopolitickém soupeření s Čínou. Jak podotýká řada komentátorů, způsob jakým se evropské státy postaví k americko-čínskému obchodnímu sváru, bude mít zásadní dopad na budoucí podobu transatlantických vztahů. 

V Evropě jsou i politici, kteří si plně uvědomují, že ani případná výhra Joea Bidena nebude pro NATO návratem do starých časů. Například německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauer v červnu prohlásila, že Evropa musí pokračovat ve formování vlastní bezpečnostní politiky bez ohledu na to, kdo v USA zvítězí.

Z výše uvedeného srovnání obou kandidátů, je patrné, že jejich transatlantické priority se až tak neliší. Jak Trump, tak Biden chtějí, aby evropští členové NATO dostáli svým deklarovaným závazkům v podobě výdajů na obranu, zvýšili vlastní akceschopnost v evropském sousedství (především na Blízkém východě a v Africe) a jasně se přidali na americkou stranu v obchodní válce s Čínou. 

Jistě, Bidenovo vítězství by ukončilo nepředvídatelnost, impulzivnost a bezskrupulóznost, které definovaly Trumpovo jednání s evropskými aliančními partnery. Bylo by ale chybou směšovat obnovení korektních diplomatických styků s velkým návratem Ameriky, na jejíž bezpečnostní záruky se Evropa mohla bezpodmínečně spolehnout. I proto je ve vlastním bytostném zájmu evropských členů NATO prohloubit vojenskou a bezpečnostní spolupráci, jak mezi státy EU, tak mezi těmi, které v EU nejsou, skrze program PESCO. Jen tak se může evropská strana transatlantické aliance stát Spojeným státům rovnocenným partnerem. 

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky

SDÍLET