Boj o obranný rozpočet je bojem o podstatu státu

 FOTO: Václav Šlauf / MAFRA / Profimedia

Daniel Koštoval

24. 10. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ DANIELA KOŠTOVALA | Komunisté po debaklu v krajských volbách procitli a jako by došli k pochopení, že skrze toleranci vlády, v jejímž čele stojí miliardář, nemohou dojít k volebnímu úspěchu. Jsme proto po čase znovu svědky jejich požadavků a podmínek předkládaných koalici. KSČM se opět vymezila vůči návrhu státního rozpočtu na příští rok a navrhla zásadní změny, především snížení obranného rozpočtu o 10 miliard korun. Oproti celkově navrženým 85 miliardám by to tedy byl více než desetiprocentní pokles. Vzhledem k plánům rozvoje armády a naplnění koncepce její výstavby by se jednalo v podstatě o likvidační zásah.

V duchu české politické tradice posledních 15 let (minimálně pokud jde o bezpečnostní a obranné záležitosti) ministryně financí Alena Schillerová odpověděla, že je připravena o komunistických návrzích jednat. I premiér v první reakci uvedl, že je to věc k diskuzi s koaličním partnerem – ČSSD. Poté, co se důrazně ozvali bezpečnostní experti a náčelník generálního štábu, premiér komunisty odmítl.

Boj o obranný rozpočet tím ale zcela jistě neskončil. Komunisté nepochybně přijdou s pozměňovacím návrhem, jak předložený zákon o státním rozpočtu upravit. Budeme svědky populistických závodům o to, jak přesunout peníze z obranného rozpočtu na sociální záležitosti, důchody, kompenzace pro firmy a živnostníky či na boj s covid-19.

Komunisté přitom mají jednu otevřeně deklarovanou prioritu, na kterou se však z nějakého záhadného důvodu jakoby zapomíná – mají zájem na slabém NATO, ideálně na jeho rozpadu. Logicky – v souladu se světonázorem Moskvy – tak nemají zájem ani na moderní, funkční a bojeschopné české armádě.

Co se z celé debaty o obranném rozpočtu v Česku vytrácí, a to už od počátku 21. století, je samotná podstata: proč a na co armádu potřebujeme. Diskuze se místo toho vede z pozice, zda si to můžeme ekonomicky dovolit (nesmysl), nebo kolik potřebujeme místo toho dosypat v jiných rozpočtových kapitolách (opět nesmysl). V posledních letech se k tomu přidal tlak amerického prezidenta Trumpa na plnění aliančních závazků ze strany evropských států. Takže opět neřešíme podstatu, ale především to, že po nás někdo něco chce, zatímco nám samotným se moc nechce. Raději bychom dávali na obranu a bezpečnost, co zbylo, když jsme uspokojili všechny ostatní rozpočtové požadavky.

Nemáme kybernetickou obranu, nemáme v podstatě ani protiletadlovou obranu. Nemáme mnoho dalšího. V případě bojové činnosti by za armádu bylo okamžitě připravených všehovšudy osm tisíc vojáků. Poměr mezi jedním bojovníkem a podporou je 1:3–4. To je směšné jak z hlediska bojové síly, tak z hlediska logistického a podpůrného zajištění vojáků-bojovníků. V moderní válce na jednoho vojáka-bojovníka připadá sedm a více osob v podpoře a logistice. Navíc dvě třetiny armády stále používají sovětskou 40 let starou techniku. Současný stav je směšný a trestuhodný i v okamžiku, kdy máme díky NATO levnější alianční pojetí obrany. Je to prostě zoufale málo, abychom mohli mluvit o efektivní obranyschopnosti.

Vzhledem k tomu, že bezpečnost a obrana jsou jednou ze základních funkcí každého státu, je zřejmé, že máme problém s chápáním samotné podstaty existence českého státu.

Tento stav není způsoben ani nepřítelem, ani pátou kolonou, ani neschopnými nákupčími (žádné peníze na investice za posledních osm let rezort obrany nevracel, protože je všechny utratil), ale politickou nevůlí obtisknutou do chaotického přístupu a nízkých obranných rozpočtů po skoro dvě dekády.

Z debat o bezpečnosti a obraně je zřejmá jedna věc. Česká politická reprezentace až na výjimky vůbec nezná základní souvislosti týkající se obrany státu, natož souvislosti obranné ekonomiky. Vzhledem k tomu, že bezpečnost a obrana jsou jednou ze základních funkcí každého státu, je zřejmé, že máme problém s chápáním samotné podstaty existence českého státu. 

Zdá se, že pro většinu je armáda jen čímsi, co po nás chce NATO, a proto by se, zcela odtrženě od českých zájmů, měla minimalisticky budovat a udržovat jen tak, jak se po nás chce z bruselské alianční centrály. České zájmy jsou přitom podstatně širší pojem než alianční závazky plynoucí z potřeby zajistit kolektivní obranu. NATO je nejmenší společný jmenovatel.

T. G. Masaryk dobře věděl, že Československo potřebuje silnou armádu, a přes všechny poválečné těžkosti podíl obranného rozpočtu na celkovém státním rozpočtu neklesl pod 12 % a držel si průměr 15 %. Vlády v České republice nechaly tento poměr klesnout na 4 % a dnes jsme stále jen na cca 7 %. A současný kabinet slovem i činem signalizuje, že alianční rozpočtové závazky nehodlá dodržet – návrh rozpočtu je totiž stále nedostačující, stejně jako rozpočtový výhled na období 2022–23.

Masaryk věděl, proč mluví o České otázce a nutnosti každodenní poctivé práce. A dobře věděl, že Československo v roce 1918 vzniklo, protože jeho armáda předtím již několik let bojovala po boku vítězných mocností na třech frontách první světové války.

Proč a nač armádu potřebujeme dnes, zjevně moc nevíme, protože politicky tuto debatu nevedeme. Diskuze o obranném rozpočtu je pak jen handl o měšec peněz a neřeší, co potřebujeme pro bezpečnost a obranu naší země pořídit. Nikdo neříká, co to prakticky znamená, pokud příslušné peníze na obranu nepůjdou, a co s tím budeme dělat.

Boj o obranný rozpočet je bojem o podstatu státu. Buď nám jde o stát, který má smysl a cíl. Je tu pro zajištění základních veřejných potřeb lidí, které soukromý sektor nemůže poskytnout. Nebo jde o pouhé přerozdělování peněz zájmovým skupinám podle toho, kdo je zrovna ve vládě, a vše ostatní je prostě jedno.

Můžeme si stále ještě vybrat – Masarykovské pojetí státu, nebo zhroucený stát?

SDÍLET