Česko je země velkostatkářů Babišova střihu. Sklízíme dědictví komunismu | info.cz

Články odjinud

Česko je země velkostatkářů Babišova střihu. Sklízíme dědictví komunismu

Ke kauze premiéra Andreje Babiše, který je podezřelý ze střetu zájmů, přispěl i evropsky unikátní stav českého zemědělství. Zejména komunisté totiž v minulosti způsobili, že z Česka prakticky zmizeli malí sedláci a jejich roli převzaly mamutí firmy.

Dnes osmdesátiletý Wilhelm Sitter, rodák ze šumavského Vimperka, je zdaleka největším statkářem v okolí Lipna. Na pravém břehu lipenské přehrady vlastní 1200 hektarů zemědělských pozemků, chová tisíce krav a telat a zaměstnává takřka 50 lidí. Kdo by ale čekal, že se bývalý sudetský Němec vrátil do své rodné země z nějaké nostalgie, hluboce by se mýlil. Jak sám přiznává, za jeho návratem stojí úplně jiné důvody.

„Když jsem se ještě za socialismu několikrát dostal do Čech, vždycky mě fascinovaly ty vaše lány, ta obrovská plocha nerozdělené zemědělské půdy,“ vyprávěl už před lety Sitter autorovi tohoto textu. V Bavorsku, kam Sitterova rodina uprchla těsně před koncem války k příbuzným, byla a je půda mezemi rozdělená mezi tisíce malých sedláků, z nichž nikdo neprodá nikomu ani decimetr. Půda se prostě neprodává. „Jenže já od malička snil o tom, že budu hospodařit ve velkém, že prostě budu rančer jako někde v Americe,“ říkal Sitter.

Pád totality v Česku mu dal nečekanou příležitost, aby si svůj sen splnil. Spolu s několika českými známými založil společnost, která začala dělala něco, co v Bavorsku nebylo možné, tedy skupovala na Lipně zemědělské pozemky. Od restituentů i od spekulantů, kteří v divokých devadesátých letech přes systém takzvaných náhradních restitucí přišli k pozemkům a chtěli na nich místo dlouhodobého hospodaření okamžitě zbohatnout.

„Někteří měli velké oči. Já ale dával jen tolik peněz, kolik opravdu v Česku stojí zemědělská půda,“ uvedl Sitter. Sám místo spekulací na pozemcích ekologicky hospodaří, maso z krav prodává do sousedního Německa, zaměstnává místní lidi. A vzhledem ke snu, který ho do Čech přivedl, asi nikoho nepřekvapí, že na hlavě nosí nezbytný širák jako pravý americký rančer. Na rozdíl od Bavorska se totiž může cítit opravdu velkostatkářem.

Letmý pohled na náhodné místo česko-rakouského pohraničí věrně ilustruje odlišné přístupy k zemědělstvíLetmý pohled na náhodné místo česko-rakouského pohraničí věrně ilustruje odlišné přístupy k zemědělstvíautor: Google Earth

Příběh Wilhelma Sittera jen dokresluje fenomén, kterým je Česká republika výjimečná v celé EU. Zatímco na naprosté většině území unie hospodaří především malí sedláci, Česko je doslova a do písmena nikoliv zemí sedláků, ale velkostatkářů, mezi kterými je i Sitter jen chudým příbuzným.

V žádné jiné zemi EU by nebylo možné, aby se politik dostal do situace, kdy by na jednu stranu byl vlastníkem tak velkého zemědělského a potravinářského podniku jako Agrofert (byť předaného do správy svěřenského fondu) a zároveň politikem, spolurozhodujícím o přerozdělení dotací do zemědělství a celkové zemědělské politice. A to zkrátka z toho důvodu, že šanci stát se tak významným velkostatkářem měl Babiš jenom v Česku. Nikde jinde.

Pole nebo lán

Čísla to ukazují jasně. Zatímco v Česku hospodaří v průměru jeden zemědělský podnik na rozloze 133 hektarů, v průměru EU připadá na jednoho zemědělce jen 16 ha. A podobné je to s dotacemi. Protože v České republice je na rozdíl od zahraničí zemědělská výroba záležitostí velkých podniků, připadá na jednu zemědělskou firmu roční dotace ve výši 851 tisíc korun. V průměru EU je to však kvůli většímu počtu zemědělců na obdělávanou plochu jen 99 tisíc korun.

Otázkou však zůstává, proč je Česko „zemí velkostatkářů“. „Hlavním důvodem je fakt, že komunisté zlikvidovali selský stav v bývalém Československu mnohem dokonaleji než v dalších socialistických zemích,“ řekl INFO.CZ tajemník Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek. Na rozdíl od Polska či Maďarska sedláci prakticky zmizeli. Po sametové revoluci pak bylo a je mezi potomky sedláků jen velmi málo těch, kteří by na vrácených pozemcích chtěli jako jejich předci sami hospodařit. Půdu buď prodali nebo pronajali. Struktura českého zemědělství se tak výrazně liší od naprosté většiny zemí EU, včetně dalších postkomunistických zemí.

Pronajaté zemědělství

Naprostou většinu zemědělské výroby zajišťují na obrovských lánech velké zemědělské podniky. Ty navíc na rozdíl od zahraničí nejsou vlastníky, ale jen nájemci půdy. To je i příklad Agrofertu. Podle mluvčího Karla Hanzelky firma hospodaří v Česku na celkem 116 tisících hektarech zemědělské půdy, z toho 95 tisíc má v pronájmu a zbylých 21 tisíc ha vlastní. Podobně si pronajímají pozemky, na něž pak pobírají dotace, i další zemědělští giganti jako například Spojené farmy dalšího českého miliardáře Radovana Vítka.

Celková rozloha zemědělské půdy v Česku je zhruba 4,2 milionu hektarů. Agrofert tak obhospodařuje zhruba 2,76 % zemědělského půdního fondu. 

Tahle koncentrace české zemědělské výroby do rukou několika málo velkých firem však nemusí nutně znamenat nevýhodu. Intenzivní zemědělství „ve velkém“ by mělo teoreticky znamenat třeba levnější potraviny. „Jenže o tom, že by cena potravin byla u nás výrazně menší než třeba v Rakousku, se určitě mluvit nedá. A pak se tedy nabízí otázka, proč stát tenhle způsob zemědělského hospodaření, zděděný z komunismu, od sametové revoluce tak vehementně podporuje a považuje ho za nejlepší možný,“ říká Jaroslav Šebek.

Ten tvrdí, že by si stát i ve světle kauzy premiéra Babiše měl dobře rozmyslet, zda dotace do mamutích zemědělských podniků nesnížit a raději finančně přispět ke vzniku či podpoře menších rodinných firem na vesnicích. O tomto opatření uvažuje i Evropská komise, česká vláda je ale zatím proti.

Wilhelm Sitter, který si v Česku splnil svůj sen stát se velkostatkářem, by však zřejmě s přechodem Česka k rakouskému a německému modelu „rodinného zemědělství“ úplně nesouhlasil. Vzpomíná, jak po roce 1990 jezdili do německého Pasova na školení potomci českých sedláků, kteří se chtěli vrátit na „dědův“ statek a místo na nekonečných lánech znovu hospodařit na menších polích rozdělených mezemi. „Já na ně koukal a přitom si myslel: co bych za to dal, kdybych měl takový lán,“ zavzpomínal se smíchem Sitter.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud