Než lesníci vyřídí papíry, kůrovec už se šíří dál. Musí přijít změna zákonů, katastrofa je možná, říká Doležal | info.cz

Články odjinud

Než lesníci vyřídí papíry, kůrovec už se šíří dál. Musí přijít změna zákonů, katastrofa je možná, říká Doležal

„Kůrovec nečeká, až se otevřou obálky s nabídkami,“ říká Petr Doležal z Entomologického ústavu Akademie věd a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. V Česku platí za předního odborníka na kůrovce, kterého vzácně  uznávají jak lesníci, tak ekologičtí aktivisté. V rozhovoru s INFO.CZ mimo jiné popisuje, proč bychom se měli poučit z poválečné kůrovcové kalamity a v čem je naivní představa, že se v budoucnu v Česku obejdeme bez smrku. Co čeká tuzemské lesy?

Co právě dělá odborník na kůrovce v době celorepublikové kůrovcové kalamity?

Pracujeme na několika výzkumných projektech, které se týkají nejen kůrovce, ale třeba i klikoroha borového, který poškozuje sazenice jehličnanů. Kromě vědecké práce se ale snažíme pomáhat i vlastníkům lesů. V současné době například pracujeme na posouzení, zda v jejich lesích rojení kůrovce už skončilo nebo ještě může pokračovat. Na mnoha lokalitách tak pro letošní rok bude možno ukončit chemickou asanaci vytěženého kůrovcového dříví, což ušetří nejen finanční prostředky, ale také lidskou práci.

Jak se na kůrovci pozná, zda se ještě chystá vylétnout, nebo už bude zimovat?

Například tím, že samičky zredukují své pohlavní orgány a přestanou jim dozrávat vajíčka. Obě pohlaví pak dokáží velmi omezit hmotu svých obrovských létacích svalů. Šetří tak energii na zimu a pro nás je to signál, že už se nechystá nikam vyletět ani se rozmnožovat, ale hodlá přečkat zimu ve stromě. A pokud mají lesníci tuto informaci, mohou s ní pochopitelně pracovat.

Slova o tom, že brouk takzvaně zahodí svaly nebo vaječníky, aby přežil zimu, to zní tak trochu jako popis scény z nějakého vědeckofantastického filmu. Jsou v tomto ohledu kůrovci mezi brouky výjimeční?

Ne, dokáží to i někteří jiní brouci. Ovšem kůrovci jsou skutečnými mistři v šetření energií. Ukazují nám, proč se s nimi člověku tak těžko bojuje. Jejich schopnosti přizpůsobit se měnícím se podmínkám jsou skutečně impozantní.

Jak dlouho vlastně žijí kůrovci na zeměkouli?

Z nálezů brouků zalitých v jantaru vyplývá, že planetu obývali už někdy v druhohorách, tedy v období před 250 až 66 miliony lety. Jsou tedy každopádně mnohem starší než my lidé.

Kůrovcovou kalamitu v Česku mnozí odborníci zdůvodňují měnícím se klimatem a suchem, které oslabuje smrky, rostoucí u nás navíc v nevhodných nadmořských výškách, takže se kůrovcům nedokáží ubránit. Máte stejný názor?

Sucho a klimatické podmínky nepochybně přispívají k tomu, že jsou stromy, nikoliv jen smrky, celkově oslabené. Na druhou stranu nejsem úplně přesvědčen o tom, že by se šíření současné kůrovcové kalamity na místa, kde dosud není, nedalo nijak zabránit. Nejde o první událost tohoto druhu a s rozsáhlým přemnožením lýkožrouta smrkového se naši předkové potýkali například v poválečných letech, které byly také velmi teplé a suché. Rozšíření lýkožrouta navíc nahrával fakt, že během druhé světové války byla péče o lesy velmi omezená. Přesto se i za těchto podmínek podařilo kalamitu zvládnout, o čemž existují i filmové dokumenty.

Jakým způsobem?

Prostě tak, jako se to dělalo vždycky. Lesník šel po lese, vyhledával kůrovcem napadané stromy, a hned za ním šli dřevorubci, obvykle místní, kteří označené smrky ihned poráželi. S nimi byly v lese ženy, které z kmenů oloupaly kůru, spálily jí a muži pak oloupané kmeny odvezli z lesa. Všichni byli rádi, že mají práci. Tímto způsobem se víceméně podařilo na většině území gradaci brouka zastavit do roku 1952.

Proč to nejde dnes?

Lesníci musejí na veškeré práce vypisovat výběrová řízení, která často trvají tak dlouho, že brouk z napadeného stromu vyletí a šíří se dál. Kůrovec nečeká, až se otevřou obálky s nabídkami. Hajní mají také na starosti obecně mnohem více papírování a byrokracie, takže na pochůzky po lese už jim nezbývá tolik času. Navíc spravují mnohem větší plochu lesa než dřív. A pak je tu problém s některými soukromými lesy, jejichž vlastníci nejsou schopni nebo ochotni se o les náležitě starat.

Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?

Těch je mnoho, typický příklad máme hned za humny na Borku u Českých Budějovic, kde vlastník nechal stovky hektarů smrkového lesa zcela zničit kůrovcem, který se následně rozšířil na porosty okolních vlastníků. Nechci se zastávat Lesů ČR, ale objektivně největší potíže s broukem mají tam, kde se šíří z neasanovaných ohnisek v lesích sousedních vlastníků. A celoplošné odumírání smrku pak už jde jen těžko zastavit.

Myslel jsem, že za porušení pravidel pro boj s kůrovcem jsou poměrně výrazné sankce…

Ano, ale inspekce je v tomto ohledu na vlastníky lesů velmi mírná a já se jí, upřímně řečeno, v mnoha ohledech ani nedivím. Někteří vlastníci totiž nemají ani tušení, jak by se měli o les starat. Přišli k němu třeba v restituci nebo ho koupili a třicet let vlastně žádnou péči nevyžadoval. Teď by ale měli kvůli kůrovci několikrát týdně jezdit třeba z Liberce někam do jižních Čech, domlouvat bez potřebných kontaktů kácení, odbyt dřeva, novou výsadbu. Oni to neumějí nebo na to nemají čas. A podle toho ta péče o les taky vypadá.

Dobře. Ale znovu se ptám, zda tedy neselhává při kontrole lesního hospodaření stát?

Třeba na Vysočině, kde je dnes opravdu velký problém s kůrovcem, patří roztříštěné ostrůvky lesů mnoha majitelům, mnohdy jde o starší lidi, kteří nemají potřebné znalosti, kontakty, či dokonce fyzické síly k tomu, aby les udržovali v dobrém stavu a chránili ho před škůdci. A stát si na nich přes hrozbu pokut nic nevezme. Přitom třeba pět hektarů lesa, který nechají zcela napospas kůrovci, může způsobit potíže všem v širokém okolí. Já jsem toho názoru, že když někdo ten les nechce, jinak by se o něj přece musel starat, ať ho raději nemá.

Co by ale tedy mělo změnit, aby se péče o lesy zlepšila?

Osobně si myslím, že nějaká změna legislativy prostě musí přijít. A to jak v případě vymáhání péče, tak třeba v tom ohledu, aby ubylo byrokracie a lesní správci mohli kůrovce okamžitě likvidovat. Jinak nás opravdu čeká katastrofa v podobě ztráty velké části hospodářských lesů.

Tím, že legislativa zůstává stejná, tedy politici podle vás brání likvidaci kalamity?

Ano. Třeba úplně nechápu, proč Jihočeský kraj organizuje a financuje kampaň proti rozšiřování divočiny v národním parku Šumava místo toho, aby peníze a invenci spíše věnoval právě na změnu legislativy.

Kraj tvrdí, že chce jen zabránit tomu, aby se po plánovaném rozšíření bezzásahových zón v parku ze Šumavy nestalo znovu ohnisko šíření kůrovce. To není po tom, co jste řekl o ohniscích brouka v soukromých lesích, logická úvaha?

Národní park je něco zcela jiného než hospodářský les. Bezzásahovost k němu patří. Pokud jsme se jednou rozhodli, že ten park chceme, pak bychom se měli držet jedné, stanové linie ochrany přírody a neměnit jí s každým novým ředitelem. To je můj názor. Samozřejmě, že i bezzásahové zóny NP Šumava mohou být zdrojem kůrovce pro okolní lesy. Ovšem v tomto případě se na to můžeme připravit. Tedy například pomoci právě vlastníkům sousedních lesů legislativně i finančně tak, aby mohli rychle a účinně proti kůrovci zasahovat.

Politici i odborníci se neustále dohadují o tom, na jakou vzdálenost se lýkožrout vlastně může šířit. Někteří kritici šumavského parku dokonce tvrdí, že šumavský lýkožrout smrkový se může pomocí vzdušných proudů dostat až do stokilometrových vzdáleností. Je to možné?

Aby lýkožrout letěl sto kilometrů, osobně považuji za nesmysl. Nebo se to alespoň ještě nikomu nepodařilo prokázat. Podle našich výzkumů, prováděných s pomocí fluorescenční barvy na kůrovcích, a relevantní literatury, dolétne brouk za potravou zhruba do vzdálenosti tří kilometrů. To ale pouze v případě, že v okolí stromu, ze kterého vyletěl, žádná potrava není. Jestliže lýkožrouti mají kolem výletu další stromy, které mohou napadnout, drží se naprostá většina z nich ve vzdálenosti maximálně do 500 metrů.

Pokud má tedy lýkožrout možnost napadnout okolní stromy, sám o sebe se do větší vzdálenosti nepustí…

Ano, je to tak. Platí to však především při jeho přemnožení. Dokud kůrovci nevyzobou úplně všechny stromy, které mohou napadnout v okolním lese, dál nelétají. Teprve když les v okruhu 500 metrů úplně zničí, hledají potravu v delší vzdálenosti.

Vraťme se k současné kalamitě. Existuje několik odborných prognóz vývoje, z nichž ten nejčernější předpokládá, že do tří let nezbude v nižších polohách v Česku jediný zdravý smrk. Vy této katastrofické předpovědi nevěříte?

Ale ano, může se to stát. A to za předpokladu, že politici neumožní legislativou rychlejší a účinnější zásahy proti kůrovci a k tomu se zároveň přidá pro brouka příznivé počasí, tedy teplo a sucho. Pokud ale naopak legislativu změníme a počasí nám vyjde vstříc, můžeme ještě gradaci brouka zastavit a řadu smrkových lesů zachránit.

Jaké počasí by to mělo být?

Stačilo by podobné jako letos. I když bylo teplo, poměrně často také vydatně sprchlo, a kůrovec deštivé počasí nesnáší. A pokud se splní předpověď a ještě se výrazně ochladí a začne pršet, s velkou pravděpodobností už další rojení nebude a lýkožrout letos zůstane jen u dvou generací. V loňském roce to byly přitom na některých místech až čtyři generace. Kdyby podobné počasí jako letos bylo i v příštím roce, mohla by se kalamita s pomocí účinnější legislativy do tří let zastavit nebo alespoň výrazně utlumit.

Ekologičtí aktivisté i mnozí lesníci každopádně mluví o konci doby smrkové, tedy o tom, že smrkové monokultury, sázené v Česku kvůli potřebě levného a kvalitního dřeva, budou tak jako tak minulostí. A budou je muset v nižších polohách nahradit přirozenější listnaté nebo smíšené lesy. Jak vidíte budoucnost českých lesů vy?

Problém je v tom, že kůrovec zdaleka neohrožuje jen smrky. Tam jde o lýkožrouta smrkového. Existuje ale mnoho dalších druhů kůrovců, specializovaných na jiné stromy. A není vyloučeno, že se kvůli změně klimatických podmínek změní chování dalších druhů kůrovců. Už dnes na některých místech hromadně umírají jasany, rozsáhlejší napadení evidujeme i u jedlí, borovic či modřínů. Všechno v přírodě se mění a přizpůsobuje klimatu a my se prostě budeme muset přizpůsobit taky.

Jaká skladba dřevin v hospodářských lesích bude podle vás v Česku ideální?

K tomu existují dva možné přístupy. Jedním z nich možná snaha sázet pro nás dnes exotické a nepůvodní dřeviny jako cedry či jihoevropské duby. Druhá, konzervativní prognóza, jejímž zastáncem jsem i já, počítá s tím, že lesy se budou měnit do rozmanitější druhové skladby, tedy, že na pár hektarech poroste mnoho druhů stromů. A pokud nějaký druh v určité době začne podléhat kůrovci či nemocem, nebude to vzhledem k druhové rozmanitosti porostu tak velká katastrofa. To ale neznamená, že se zcela vzdáme hospodářských smrčin, třeba i v nižších než horských polohách.

Proč? Dnes už přece i lesníci přiznávají, že smrk je dnes kromě horských oblastí v Česku nepřirozenou dřevinou, jejíž výsadba vždycky skončí nějakou katastrofou…

Ano. Ovšem představa, že se bez smrku ve větší míře zcela obejdeme, mi nepřipadá reálná. Smrk je v našich podmínkách jako hospodářská dřevina prakticky nenahraditelný. Vůbec si nedovedu představit, jak bychom se bez třeba ve stavebnictví a mnoha dalších oborech obešli. A dovoz to nevyřeší.

Jak tedy zajistit smrkové dřevo v podmínkách, které smrku evidentně nesvědčí?

Jsem přesvědčen, že vzhledem k důležitosti smrku pro české hospodářství se prostě smrky musejí i nadále sázet i v nižších polohách například kolem 500 metrů nad mořem. A to i za cenu toho, že budou tyto ohroženy přemnožením kůrovců.

Když mluvím se zastánci bezzásahového režimu v NP Šumava stejně jako s jeho odpůrci, překvapuje mě, že vás jako odborníka na kůrovce uznávají obě strany. A to je ve vyhroceném sporu o Šumavu skutečná vzácnost. Čím jste si tuhle pozici zasloužil?

Šumava je zvláštní fenomén. Někde jsem nedávno četl, že v Krkonoších už kůrovcová kalamita zasáhla jednu třetinu území národního parku. Přitom tahle zpráva nevzbudila v médiích ani u veřejnosti nějakou zásadní pozornost. Na Šumavě je podle některých údajů zasažena podobná plocha a přitom se o ni v souvislosti s kůrovcem hlasitě mluví pořád. A to včetně vyostřených politických debat.

Za ta desetiletí sporu o Šumavu mi někdy připadá, že už nejde ani tak o věc, ale o roky pěstované osobní antipatie. Ty vedou k tomu, že se na obou stranách někteří lidé dopouštějí zkreslování nebo dokonce falšování informací. Přitom se v mnoha ohledech ve věcné rovině se svými protivníky shodují. Pokud chceme zabránit devastaci hospodářských lesů v Česku, měli bychom spíše hledat nějaká smysluplná řešení všichni společně. A taky do nich investovat. Místo toho mám pocit, že jediným cílem některých kampaní je spíše zdiskreditovat protistranu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud