Evropský parlament schválil nařízení, které usnadňuje společné nákupy zbraní a munice subjekty v několika členských státech. Je to poprvé, co se EU pouští do něčeho takového; jistou obdobu lze hledat ve společných nákupech vakcín za covidové pandemie. Unie vyčlení na tuto iniciativu 300 milionů eur, které budou vládám a podnikům k dispozici do konce roku 2025.
Evropský zbrojní průmysl dlouho vzdoroval pokusům a snahám o „integraci“. Změna přišla až s ruskou agresí proti Ukrajině. Sedmadvacítka se rozhodla Ukrajinu vojensky podporovat, což mimoděk urychlilo zjištění, že jednotlivé státy nemají dostatek zbraní ani munice pro vedení „obyčejné“ konvenční války. Potvrdilo se také to, na co se dávno poukazovalo – že každá země vyrábí či nakupuje vojenský materiál na vlastní pěst, bez koordinace s ostatními, což omezuje efektivitu a vyvolává ve vojenských skladech nedostatky, jejichž náprava je obtížná.
Na základě politického rozhodnutí Evropské rady ve Versailles v loni v květnu přišla Evropská komise o tři měsíce později s návrhem podpořit společné zakázky na zbraně a munici. Nazvala ho EDIRPA, což je anglická zkratka pro Posílení evropského obranného průmyslu společnými zakázkami.
Členské státy posléze návrh poněkud osekaly (zejména snížily objem dotací z 500 na 300 milionů eur) a dospěly ke shodě loni v prosinci. Následovalo jednání ve výborech EP, trialog a dnes poslední dějství. Návrh podpořilo 530 europoslanců, 66 bylo proti a 32 se zdrželo.
Od ledna příštího roku se mohou o evropské peníze ucházet konsorcia firem z nejméně tří účastnických zemí (státy EU plus Island, Norsko a Lichtenštejnsko). Dotace z rozpočtu EU nesmí překročit 15 procent nákladů daného obchodu, případně 20 procent v případech, kdy jsou zapojeny aspoň dvě země hraničící s Ukrajinou či s Moldavskem, nebo když se na něm podílejí malé nebo střední podniky.
Cílem je zajišťovat dodávky munice a zbraní pro ukrajinskou armádu nebo naopak doplnit zásoby armád členských zemí, které byly vyčerpány pomocí Ukrajině. Evropské finance nebudou sloužit přímo k nákupu vojenského materiálu, ale k pokrytí souvisejících administrativních či dopravních a dalších nákladů. Smyslem je zejména podpořit dosud velmi nedostatečnou spolupráci evropských zbrojařů – podíl munice a zbraní zakoupených u třetích zemí pro účely daného obchodu je omezen na 30 procent celkového objemu.
Jeden z nástrojů, jak podnítit vojenskou spolupráci
V politické rovině je to premiéra, po níž by mela následovat další legislativa s významnějším dosahem. „Tváří v tvář historické krizi může být EDIRPA pouze výchozím podnětem pro mnohem ambicióznější obrannou agendu,“ uvedl po hlasování zpravodaj Michael Gahler, německý lidovecký europoslanec.
EU se o vojenské věci nikdy moc nestarala, dokonce si v základní smlouvě zapověděla používat společný rozpočet na tyto účely. Byla zažitá představa, že od obrany je tady Severoatlantická aliance, do níž dnes patří 22 z 27 členských států EU. Její členové se sice zavázali, že budou na obranu vydávat dvě procenta HDP, ale většina z nich tento závazek neplnila a dodnes neplní, včetně Česka.
Spolupráce při vývoji a výrobě nových zbraní vázla, stejně jako koordinace při zjišťování stavu uložené techniky. Každá země buduje své ozbrojené síly na vlastní pěst, takže dochází k překryvům, dublování a naopak mezerám ve výzbroji, které se naplno objeví až v okamžiku válečného ohrožení.
„Brutální ruská válka proti Ukrajině nám ukázala, že nejsme připraveni se bránit. Už si nemůžeme dovolit to ignorovat; musíme to společně napravit a měli jsme to udělat mnohem dřív,“ řekl Gahler. Měl na mysli celou řadu nedostatků a znepokojivých statistických dat. Například to, že kdyby země NATO opravdu investovaly do obrany dvě procenta HDP mezi lety 2006 a 2020, přineslo by to jejich armádám 1,1 bilionu eur navíc oproti skutečnosti. Nebo to, že zatímco členské země unie zvýšily za poslední dekádu zbrojní výdaje o 20 procent, Rusko zvedlo ty své o 300 procent a Čína dokonce o 600 procent.
V posledním vydání Koordinované výroční zprávy o obraně (CARD) z listopadu 2022 se například píše, že spolupráce v této oblasti je v EU „nadále spíše výjimkou než pravidlem“ a součinnost při investicích do obrany dokonce upadá. Zajisté, ruská agrese zapůsobila jako budíček, a pokud vlády provedou navýšení obranných výdajů, ke kterým se v této souvislosti zavázaly – 290 miliard eur do roku 2025 oproti 214 miliardám v roce 2021 –, bude teoreticky možné zpoždění dohnat. Hrozí však, že peníze budou, ale nebude za ně co okamžitě nakoupit, takže vlády budou shánět zbraně mimo EU a mimo NATO, jak už to předvedly Polsko nebo Německo, a prohloubí tak nežádoucí závislost na třetích zemích.
EU nyní hlasitě prosazuje co nejtěsnější spolupráci. Evropská obranná agentura (EDA) v roce 2020 hořekovala, že země EU spolupracovaly pouze při 11 procentech svých vojenských nákupů. Pak se to začalo zlepšovat, ale dosažení cíle 35 procent je v nedohlednu. Státy nakupují zbraně, munici a vojenskou techniku podle velmi odlišných národních předpisů o veřejných zakázkách; žádný „jednotný trh“ s tímto zbožím nevzniká.
Evropská komise se sice snaží takový trh uspořádat, ale nejde jí to, protože článek 346 Lisabonské smlouvy umožňuje členským státům pro tyto výrobky ignorovat evropské předpisy a postupovat podle svého. Komise tedy lamentuje nad něčím, co je legálně posvěceno. „Už léta se snaží regulovat veřejné zakázky v oblasti obrany, ale žádný evropský obranný trh tu zatím není,“ píše think-tank Centre for European Reform. Změnu zmíněného článku smlouvy, například pozastavení jeho platnosti rozhodnutím Rady EU, nikdo zatím – pozoruhodně – nenavrhuje.
Od vypuknutí války na Ukrajině vyvinula EU značné úsilí, aby situaci napravila, a to při stále těsnější spolupráci s NATO. Na nejvyšší úrovni bylo rozhodnuto budovat Evropskou obrannou průmyslovou a technologickou základnu (EDTIB), k čemuž bude sloužit nově zřízený Evropský obranný fond (EDF). Evropský mírový nástroj, zvláštní fond mimo rozpočet EU, je bezprecedentně využíván přímo na vojenské účely – vlády z něj dostávají kompenzace za zbraně poskytnuté Ukrajině. Za současného stavu věcí je nicméně zřejmé, že pokud bude demokratická Evropa dál odhodlána vojensky podporovat Ukrajinu, a to tak, aby jí to umožnilo vytlačit okupanty ze svého území, nebude ani toto zvýšené dosavadní úsilí stačit.
