KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Za pár týdnů bude veta po šestnáctileté éře kancléřky Angely Merkelové v čele největší a ekonomicky nejsilnější evropské země. Za tuto dobu se Německo emancipovalo nejen ekonomicky a psychologicky, ale také si vydobylo jistou pozici na mezinárodním kolbišti. Zatímco ještě na počátku století platilo, že Německo je ekonomický motor Evropské unie, zatímco Francie má rozhodující vliv na její institucionální podobu, ale také na její mezinárodní postavení a chování vůči zbytku světa, dnes už to zdaleka tak jednoznačně neplatí.
Německo sílilo ekonomicky a získávalo stále více sebevědomí. Z nejvyšších míst odcházela generace politiků, kteří na vlastní kůži zažili trauma viny po druhé světové válce a smiřovali se s druhořadou rolí v geopolitických otázkách. Němečtí vojáci se postupně zapojili do několika mírových misí, což bylo dříve nemyslitelné. A protože je mezinárodní politika hluboce propojena s mezinárodním obchodem, odehrál se nástup Němců do globální zahraniční politiky jaksi logicky a přirozeně. A protože se Němci naučili si spíše hledět byznysu než diplomacie, byly jejich diplomatické kroky často ovlivňovány zájmy německého průmyslu a byznysu.
Kontroverzní vztah k Rusku i Číně
Typickým příkladem je vztah k Rusku. Merkelová si zajisté zaslouží uznání za to, že prosadila tvrdé sankce EU proti Putinovu režimu za nezákonnou anexi ukrajinského Krymu a za vyvolání konfliktu na východní Ukrajině v roce 2014, i za to, že tyto sankce od té doby neustále držela. Jako mocná země, která měla v západní Evropě nejblíž jak k Rusku, tak k Ukrajině, nedokázala ovšem předvídat vývoj událostí a zabránit tomu, co Rusko Ukrajině provedlo. Možná právě proto, že se ještě neodvažovala použít silové argumenty.
Od té doby Merkelová celkem konzistentně kritizovala vedle útoku na Ukrajinu také Putinovu represi lidskoprávních aktivistů a opozičních politiků. Tato podpora vyvrcholila loni, když Německo poskytlo léčení a azyl výraznému kritikovi Kremlu Alexeji Navalnému poté, co se ho ruské tajné služby pokusily otrávit. Navalnyj byl pak po návratu z Německa okamžitě zatčen a od té doby sedí ve vězení. Podle německých Zelených měl toto být podnět pro zavedení dalších sankcí proti Rusku a k ukončení výstavby plynovodu Nord Stream 2; to se však nestalo. Naopak, Merkelová ustála tlak kolegů v EU i spojenců v USA, stejně jako tvrdou kritiku Ukrajiny a Polska, a dostavbu prosadila.
Důvody této záhadné dvojakosti, k níž patří i nedávný návrh obnovit přímý dialog EU na nejvyšší úrovni s Vladimirem Putinem, hledejme uvnitř Německa. Rozhodnutí Merkelové z roku 2011 uzavřít německé jaderné elektrárny znásobilo německou závislost na jiných energetických zdrojích. Ukázalo se, že větrníky a sluneční elektrárny jako řešení zdaleka nestačí. Rostoucí tlak na útlum těžby a využití uhlí, k němuž se Německo verbálně hlásí, ale nemůže ho naplnit, protože potřebuje uhelné elektrárny, vedl k prosazování zemního plynu jako méně škodlivé dočasné alternativy k uhlí. Odtud zájem o zvýšení přímého dovozu ruského plynu, i za cenu vyšší závislosti Německa na ruských zdrojích a dodatečných zisků obří ruské státní společnosti Gazprom. Navzdory Navalnému, stále surovějšímu potlačování lidských práv, pokračující válce na východě Ukrajiny a ruské podpoře běloruskému diktátorovi Lukašenkovi.
