Von der Leyenová přežila další pokus o svržení. V sázce je ale daleko víc než její křeslo

Proti prvnímu návrhu hlasovalo 383, proti druhému 378 poslanců (z celkového počtu 720). Ovšem nynější již třetí hlasování o nedůvěře Komisi v rozmezí tří měsíců svědčí o změně taktiky krajních politických klubů, o nebývalém napětí v Evropském parlamentu a zejména pak o organizované erozi důvěryhodnosti evropské exekutivy.

Von der Leyenová, v doprovodu hned 22 z 27 komisařů, vyslechla v pondělí s kamennou tváří prudké útoky Jordana Bardelly za Patrioty pro Evropu (kam patří také ANO a Motoristé) a Manon Aubryové za Levici. 

Zprava šlo o migrační politiku, přebujelou byrokracii a celní dohodu s USA. Zleva o postoj k počínání Izraele v Pásmu Gazy, označený za „genocidu“. Obě strany se pak spojily v kritice obchodní dohody s latinskoamerickými státy sdruženými ve skupině Mercosur, která prý ničí evropské zemědělce.

Šéfka Komise neměla v úmyslu se o těchto tématech hádat. Obvinila útočníky z oslabování jednoty EU a nahrávání ruskému vládci Vladimiru Putinovi. „Jsme v období maximální nejistoty a výbušné nestálosti,“ prohlásila. „Putin neskrývá pohrdání naší Unií, netají se podporou svým poslušným kamarádům v Evropě a radostí nad tím, jakou práci pro něj odvádějí,“ obvinila víceméně přímo své kritiky.

V tomto kontextu bylo předem jasné, že se jí dostane rozhodné podpory ze strany Evropské lidové strany, nejsilnější v EP (také KDU-ČSL, TOP 09 a STAN), a také liberálů z frakce Renew. Postavila se za ni rovněž předsedkyně socialistů Iratxe García Pérezová, zároveň však varovala, že podpora její frakce „není bezpodmínečná“. 

Podobně mluvili také zástupci frakce Zelených. Nicola Procaccini za Evropské konzervativce a reformisty (také ODS) neřekl ani tak, ani tak, ale varoval Komisi, aby se přestala vměšovat do pravomocí členských států.

Debata dobře odrazila vzrůstající napětí v Evropském parlamentu. Po loňských volbách v něm významně posílila euroskeptická pravice ztělesňovaná nejen „Patrioty“, ale také až fašizující Evropa suverénních národů (za ČR SPD); mají až čtvrtinu křesel, dalšími disponují Evropští konzervativci a reformisté rozkročení někde mezi liberální a euroskeptickou pravicí. 

Za této situace předseda EPP Manfred Weber stále častěji kuje pikle právě s těmito skupinami, aby prosadil svou, čímž oslabuje klasickou většinu pravého středu lidovci-socialisté-liberálové, o kterou se Von der Leyenová od začátku formálně i fakticky opírá.

Takto rozdmýchávané napětí se přenáší do jednání o jednotlivých více či méně politicky citlivých legislativních aktech, při nichž ubývá dobré vůle ke kompromisům kolem středových postojů, a pozice jedněch i druhých se vyhrocují. 

Komise a sama von der Leyenová tomu nahrávají – třeba tím, že se pokoušejí europarlament obejít, například při schvalování obranného finančního nástroje SAFE. Nebo předkládáním radikálních a předem neprojednaných návrhů klíčové legislativy, jako byl první nástřel sedmiletého rozpočtu na období 2028–34, který vyvolal bouři nesouhlasu i v řadách EPP a socialistů.

Nejde o směšné šarvátky, které za stěnami štrasburského sídla EP nikoho nezajímají. Naopak, přímo souvisejí s počínáním vlád členských zemí, kde vládnou partaje nutně propojené s frakcemi v europarlamentu. Odtud pak vliv na jednání Rady EU a zejména Evropské rady, v níž zasedají premiéři a prezidenti členských států. 

Domácí situace v jednotlivých zemích se zase přenáší na půdu parlamentu – přední role francouzského krajně pravicového Národního sdružení a ultralevé Nepoddajné Francie v útoku na Von der Leyenovou je přímým odrazem domácí politické krize; terčem je nejen ona, ale zejména její „spojenec“ Emmanuel Macron.

Bylo by iluzorní si představovat, že europarlament existuje mimo evropský politický prostor – je jeho součástí a Von der Leyenová to dobře ví. Jinak by nevěnovala tolik péče rozpravě o návrzích, které byly předem odsouzeny k neúspěchu. 

V Bruselu nikdo nezapomněl na hanebný pád Komise v čele s lucemburským expremiérem Jacquesem Santerem v roce 1999, k němuž stačil pouhý aritmetický součet potenciálně nepřátelských europoslanců; na hlasování ani nedošlo. Taková krize by za dnešní mezinárodní situace Evropu mimořádně oslabila.

Von der Leyenovou podpořili podle očekávání čeští europoslanci za EPP, tedy za STAN, KDU-ČSL a TOP 09 a Piráty. Pro nedůvěru byli poslanci za ANO, Motoristy a SPD. Všichni tři politici za ODS se buď zdrželi hlasování (návrh „Patriotů“) nebo nehlasovali (návrh Levice), čímž vlastně nahráli iniciátorům svržení evropské exekutivy.

Pro příští pravděpodobnou českou vládu může mít právě toto hlasování ošidné následky. Šéf ANO Andrej Babiš v roce 2019 hlasoval pro to, aby vedení Komise bylo opět svěřeno von der Leyenové. 

Měl s ní víceméně standardní vztahy a bylo by v zájmu Česka, aby to tak pokračovalo i nyní. Komise je velmi důležitý partner na evropské šachovnici pro jakoukoli vládu. Její předsedkyně bude moc dobře vědět, jak se k ní které partaje postavily v EP, a bude se k jejich šéfům podle toho chovat.

Babiš se přitom chvástá, že si na Komisi došlápne hned v prvních dnech svého vládnutí. Prý jí suše oznámí, že Česko odmítá evropský migrační pakt a také režim emisních povolenek ETS2. Obě normy byly přitom v EU již řádně schváleny, platí a začalo jejich převádění do českého práva. 

Bude tedy hodně záležet právě na „chemii“ mezi budoucím pravděpodobným premiérem a špičkami unijních institucí, zda se takovýmto absurdním požadavkům dostane shovívavého nebo naopak posměšného a příkrého přijetí.

Přitom požadavky, jimiž „Patrioti“ zdůvodnili svůj návrh, ani pořádně neodpovídají postojům hnutí ANO, potažmo Motoristů. Na zmírnění regulace, tedy byrokratických nároků na evropské podniky, se dnes v Unii shodují všichni a Komise ostatně v tomto směru skutečně koná. 

Také oslabení důrazu na „zelenou transformaci“ se rovná kopání do otevřených dveří – von der Leyenová dobře vycítila náladu a ustupuje od „zelené agendy“ na mnoha frontách.

Celní dohodu s USA by žádný členský stát EU nevyjednal lépe, jak ukazují zkušenosti mnoha třetích zemí. A volný obchod s uskupením Mercosur, pokud bude spuštěn, jednoznačně prospěje českému exportu a tudíž průmyslu, jak ostatně opakovaně potvrdil místopředseda ANO a pravděpodobný budoucí ekonomický superministr Karel Havlíček.

Tři návrhy na vyslovení nedůvěry Evropské komisi v rozmezí tří měsíců ukazují na nový trend. Populističtí národovci v lavicích „Patriotů“ si uvědomují svou moc a také snadnou dostupnost této zbraně, která sice nezabíjí, ale podkopává důvěru a vyvolává pochybnosti. 

Veřejnost, která se o evropské záležitosti obvykle málo zajímá, nabývá dojmu, že se v EU děje něco nekalého a že na té Komisi musí být něco špatně, když ji každou chvilku chtějí ve Štrasburku svrhnout.

Důvody, které „Patrioti“ uvádějí, nejsou zas tak důležité; zato Levici se dá „opravdové“ rozhořčení ohledně počínání izraelské armády v Gaze spíše věřit. 

Frakce, kterou založili Viktor Orbán, Herbert Kickl z rakouských Svobodných, Marine Le Penová či nizozemský Geert Wilders, tedy samí rozhodně antisystémoví politici, se snaží poškodit Komisi a tím i celou EU v očích veřejnosti, zdůraznit její nedostatky a destabilizovat její fungování.

Patří mezi ně i Andrej Babiš, který se ve svém novém postavení po volbách tak ocitá v nezáviděníhodné opozici vůči všem lídrům v EU kromě Orbána a slovenského Roberta Fica, což mu nedává velké šance na vyjednávací úspěchy v Evropské radě.

„Patrioti“ věděli, že neuspějí, ale šli do toho proto, aby potvrdili svou novou taktiku – už se nechtějí s EU rozloučit, vypisovat referenda o vystoupení té které země; vyhlašují naopak, že ji chtějí „měnit zevnitř“, přizpůsobovat svým politickým prioritám, aniž ovšem říkají, jak by to chtěli udělat.

Zatímco dříve se tyto strany omezovaly na zdůrazňování národní svrchovanosti v protikladu k evropské integraci, dnes Unii vyčítají, že Evropany nedostatečně chrání – proti migrantům, proti Trumpovi, proti dohodám o volném obchodu a tak dále. V jistém smyslu tak otočily o 180 stupňů – EU už podle nich nedělá moc, jak říkali dřív, ale naopak málo, a to „pro lidi“, jejichž podporou se ohánějí.

Cílem tohoto počínání je pomalá eroze – Evropský parlament zvolil v červenci 2024 Von der Leyenovou do čela Komise 401 hlasy. Její tým byl o čtyři měsíce později potvrzen 370 hlasy. Při minulém hlasování o nedůvěře ji podpořilo 360 poslanců a dnes 378.

Pořád dobré, ale kde je oněch 342 zbývajících europoslanců? 179 a 133 jich bylo pro „sejmutí“ Komise, ostatní se kamsi vytratili, což svědčí o bobtnající „šedé zóně“. 

Tyto půtky v EP nejsou jen bouří ve sklenici vody. Odrážejí postupný vývoj v Evropě, posilování nacionalistů, nechuť k hlubší integraci, nerozhodnost a řevnivost. A to v době, kdy by mezinárodní situace měla Evropu tlačit spíše opačným směrem.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.