Migrace do Evropy v čase koronaviru nezmizela. Některé státy mají víc žádostí o azyl než dříve

Pandemie covidu-19 mediálně zcela zastínila téma migrace do Evropy. To ale samo o sobě nezmizelo. I když uprchlíků meziročně ubylo, počet žádostí v některých zemích EU naopak vzrostl. Vyplývá to ze zpráv Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), Eurostatu a agentury Frontex.

Pokud by se dnes z migračních statistik dalo vyčíst nějaké základní sdělení, pak by to byly zřejmě následující informace: Počet migrantů, kteří nelegálně překročili vnější hranice EU, loni kvůli pandemii meziročně zhruba o 13 % klesl. Místo migrace z vnějšku se ale pro některé unijní státy stal větším problémem pohyb lidí uvnitř evropského společenství. Například Rakousko hlásí v loňském „covidovém“ roce dokonce ještě více žádostí o azyl než před vypuknutím pandemie.

Šíření nákazy a s ní spojená protiepidemická opatření zbrzdily migraci do Evropy, ovšem o jejím zastavení se mluvit nedá. Vnější hranici EU loni překročilo 124 000 nových migrantů, tedy o již zmíněných 13 % méně než v roce 2019, přičemž o azyl požádalo zhruba půl milionu lidí. Pro srovnání: v rekordním roce 2015 to bylo 1 395 000 žadatelů, předloni 762 685. Statistika kromě států EU zahrnuje i Velkou Británii, Norsko nebo Švýcarsko.

Vedle zhruba třetinového meziročního poklesu žádostí o azyl se začal projevovat jiný trend. Většina států není schopna deportovat odmítnuté azylanty a mnozí z nich se pohybují uvnitř EU, což má důsledky: zatímco v některých státech žádostí o azyl ubylo, v jiných naopak přibylo.

Týká se to zejména Rakouska, kde o nějakou formu azylu požádalo loni 13 700 lidí, tedy více než před pandemií (12 558). Dokonce i jinak velmi liberální rakouský deník Die Presse to přičítá tomu, že v zemi mají migranti nárok na vyšší sociální pomoc než v jinde v EU. „Lidé jdou za penězi,“ uvedly noviny. Důkazem je údajně i vnitřní migrace uvnitř Rakouska. Když spolková země Dolní Rakousy snížila výši sociální pomoci pro uprchlíky, přibylo uprchlíků ve „štědřejší“ Vídni.

Sekundární migrace

V Německu, které bylo na začátku takzvané migrační krize hlavním cílem migrantů, se sice počet žádostí o azyl na rozdíl od Rakouska snížil, i tak ale zůstává podle mnohých německých politiků neúměrně vysoký. Ačkoliv Německo v době pandemie kontroluje mnohem více pohyb na hranicích a mobilita se kvůli koronaviru obecně snížila, o „azylovou ochranu“ požádalo 102 000 uprchlíků. Z toho se podle aktuální statistiky německého ministerstva vnitra jednalo ve čtvrtině případů o žádosti pro děti do jednoho roku, narozené již v Německu. 

Pro srovnání: za celý rok 2019 požádalo v Německu o azyl 142 000 žadatelů. Kdo tedy čekal, že v době pandemie a protiepidemických opatření spadne počet azylových žádostí na minimum, mýlil se.

Němečtí politici přitom mluví o takzvané sekundární migraci, které se týká nejen přesunu mezi různými zeměmi EU, ale také toho, že někteří odmítnutí migranti žádají znovu o azyl jinde, případně se o něj pokoušejí ve stejné zemi opakovaně. A to i přesto, že to zákony nedovolují. 

Problém je v tom, že se zhruba jen 40 % odmítnutých žadatelů daří „deportovat“ zpět do jejich domovských zemí. Zbytek cestuje přes hranice a s novou identitou nebo i novým „příběhem“ se pokouší uspět znovu. „Máme případy lidí, kteří zahájili 18 azylových řízení v 18 zemích,“ řekl deníku Kurier Michael Spindelegger, vedoucí mezinárodního Centra pro migraci (ICMPD). Německé azylové organizace odhadují, že se do země vrací zhruba třetina uprchlíků, kterým Německo už jednou azyl zamítlo.

Proto řada politiků EU žádá takovou reformu unijní azylové politiky, která by zabránila jak opakovaných žádostem o azyl, tak cestování migrantů napříč kontinentem, i když už někde žádost podali. „Především sekundární migrace dnes představuje náš hlavní problém,“ řekl televizi ZDF Mathias Middelberg, mluvčí německé vládní koalice CDU/CSU. 

V Německu v žádostech o azyl stále vedou obyvatelé Sýrie, Iráku a Afghánistánu. V „covidovém“ roce 2020 se navíc objevila migrační trasa přes Kanárské ostrovy a následně Španělsko. Podle některých analýz přitom migranti, v tomto případě zejména Maročané a další Afričané, vůbec nežádají o azyl španělské úřady, ale okamžitě míří dál do Evropy.

Zdravotnictví by bez cizinců zkolabovalo

Vývoj migrace v roce pandemie každopádně ukázal, že nebezpečná nákaza migrační vlnu možná pouze dočasně zpomalila, ale rozhodně nezastavila. Jakmile nebezpečí pomine nebo se zmírní, počet uprchlíků se zřejmě znovu zvýší. K takovému závěru dospěla i německá Nadace Konrada Adenauera, které se v reprezentativním průzkumu ptala mladých obyvatel Tuniska a Libanonu na jejich ochotu emigrovat. Přibližně třetina respondentů projevila touhu domovskou zemi opustit, většina z nich uvedla ekonomické důvody. Cílem plánované migrace byl obecně „Západ“, zejména Evropa.

Jak ale upozorňuje například zpráva Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), o migraci během pandemie rozhodně nelze mluvit pouze v negativním duchu. Na jednu stranu mohou migranti v krizi ještě prohloubit deficit sociálního systému, na druhou by se bez řady z nich bohaté evropské země prostě neobešly. Migranti nejen zastávají řadu profesí, které ani v pandemii nechtějí „domácí“ vykonávat, ale navíc by bez nich mohlo v některých státech kolabovat zdravotnictví.

Příkladem může být (již mimounijní) Velká Británie, kde se třetina lékařů a pětina zdravotních sester narodila jinde než „na ostrovech“. Ve většině se jedná o občany států mimo EU, zejména Indie, Jihoafrické republiky a Pákistánu. Podle studie německé socioložky Petry Meyerové, který se zabývá migrací zdravotníků, zaměstnávají například nemocnice v půlmilionovém Manchesteru více malawiských lékařů, než kolik jich léčí pacienty v celém čtrnáctimilionovém africkém státě Malawi dohromady. 

Podobné je to ale i v dalších bohatých státech. Německo zaměstnává pětinu zahraničních lékařů a šestinu sester, v USA vystudoval v zahraničí každý čtvrtý lékař, ve Švédsku každý pátý. Opět se ve většině jedná o lékaře z mimoevropských zemí. V Česku se podle statistiky IOM narodilo mimo Česko 7,9 % lékařů a 2,7 % sester. Potřeba zajistit zdravotnickému systému dostatek personálu, byť zahraničního původu, se přitom projevila a i nadále projevuje zvlášť v době pandemie. Většina zemí EU si bez cizinců nedokáže své zdravotnictví představit.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital