Proč máme platit Italům, ptají se Němci. Jsou skutečně chudší?

 FOTO: Luca Bravo/Unsplash

Marek Kerles

21. 07. 2020 • 19:47
Evropa se dohodla na podobě finanční pomoci po úderu koronaviru a je to opět Německo, které by mělo nést největší část nákladů. Mnozí Němci už se ale začínají ptát, proč by právě oni měli tolik přispívat zemím, jako jsou Španělsko nebo Itálie. Jejich obyvatelé jsou prý v mnoha ohledech vlastně movitější než obyvatelé Německa.

I když se to může zdát jako nesmysl, stoupenci této úvahy mají následující seriozní argument: Kdo je vlastně bohatší? Ten, kdo vydělává třeba 50 tisíc korun měsíčně, ale žije v nájmu a nemá prakticky žádný majetek, nebo ten, kdo bere sotva polovinu, ale bydlí ve vlastním a k tomu ještě může každý týden například jezdit na chatu po rodičích? 

Spor ohledně „pravého bohatství“ lze vztáhnout i na celé státy a právě o to se kritici výše německého příspěvku na unijní pomoc opírají. Němci jsou sice „motorem“ evropské ekonomiky a z hlediska HDP jedním z nejbohatších států světa, ovšem týká se to „výdělku“ a nikoliv soukromého majetku. 

Podle široce používané statistiky banky Credit Suisse z loňského roku vlastní průměrný Němec v rámci mediánu čistý majetek bez dluhů v hodnotě 35 310 eur (918 000 korun), zatímco průměrný Ital se může pochlubit majetkem za 91 889 a Španěl dokonce za 95 360 eur (takřka 2,5 milionu korun).

„Mají větší majetek. Tak proč máme Italům a Španělům vlastně platit?“ napsal v titulku svého článku německý deník Focus. A v podobných úvahách není v poslední době v německých médiích ani zdaleka osamocen.

Bohatí lidé, chudý stát

Z částky 750 miliard eur, kterou se Evropská unie chystá napumpovat do koronavirem zasažené ekonomiky, mají necelou šestinu (130 miliard) zaplatit právě „bohatí“ Němci. A to zejména ve prospěch jižních nebo východoevropských států. Například Italové a Španělé, ke kterým směřuje velká část pomoci, přitom mají v přepočtu na hlavu nejen mnohem větší majetek než Němci, ale, což s tím souvisí, také mnohem větší podíl vlastního bydlení.

Zatímco v Německu žije ve vlastním domě či bytě 51 % obyvatel, v Itálii je to 71,4 a ve Španělsku 77,1 % populace. A opět se tedy dá s nadsázkou říci: zatímco velká část Němců bydlí v nájmu, ze „svého“ ještě přispívá na život těm, kteří se někde v Livornu nebo v Neapoli dívají každý den na moře z balkonu svého domu.

Teorii o „nespravedlivém“ přerozdělování peněz uvnitř EU podporuje i fakt, že Italové mají sice vysoký státní dluh, ovšem co se týká ryze privátní sféry, tedy soukromých dluhů občanů, jsou nejméně zadluženým národem v Evropě. Jinými slovy: Itálie je silně zadluženou zemí, v níž ale paradoxně žijí bohatí a nezadlužení obyvatelé. Zní to možná jako protimluv, ale statisticky je to tak.

Německý ekonom (ale nejen on) Daniel Stelter nyní přišel s „hříšnou“ myšlenkou, zda by si tedy neměla Itálie z potíží pomoci sama. A to jednoduše tím, že přesune část peněz od svých „bohatých“ občanů do státního rozpočtu a pokryje s nimi dluhy i veřejné výdaje. Podle ekonoma by to vlastně bylo čistší a spravedlivější řešení než neustálé volání Itálie po finanční pomoci od jiných států EU, zejména právě Německa.

Ať Italové pomohou Italům!

Na svém blogu Stelter představil konkrétní výpočet, jak by mohlo takové „zmrtvýchvstání“ italských veřejných financí vlastně vypadat. Pokud by Itálie zatížila soukromý majetek v zemi dvacetiprocentní daní, vybrala by tolik peněz, že by její státní dluh v poměru k HDP okamžitě spadl ze současných 134 % na 30 %. Při čtrnáctiprocentní majetkové dani by zadlužení údajně spadlo na 60 % HDP. A přitom – a to je podle Steltera důležité – průměrný Ital by stále vlastnil více majetku než průměrný Němec.

Stelterův výpočet (i další výpočty podobně smýšlejících ekonomů) ale vedly v Německu k poměrně širokému rozboru přerozdělování peněz v EU i z jiných pohledů. A některé analýzy dospěly k závěru, že to samozřejmě celé není vůbec tak jednoduché. Obecně se dá říci, že otázka, kdo a komu v unii přispívá a kdo bere, nezávisí jen na HDP, ale také na způsobu života v jednotlivých zemích. A nejde přitom vůbec o tom, že by některé národy (jak se často předsudečně opakuje) byly „línější“ než druhé.

Například v případě již zmíněné Itálie platí, že vysoký podíl soukromého bydlení (a obecně majetku) představuje určitou protiváhu nižších sociálních výdajů, než jaké má Německo. Zatímco Německo vydává ročně na sociálních výdajích (podpora v nezaměstnanosti, sociální podpora atd.) v průměru na hlavu 10 778 eur, ve Španělsku je to 7857 a v Itálii 6125 eur. Zatímco se stát zadlužuje (a tedy chudne), obyvatelé si drží majetek jako hlavní sociální jistotu. 

Také to, že Němci jsou v celé Evropě žádanými a štědře utrácejícími turisty je mimo jiné důsledkem „způsobu života“. Skutečnost, že mnozí z nich místo hypotéky raději utrácejí za cestování vyplývá z toho, že v zemi jen 20 % nájemníků dává na nájem více než 40 % svého příjmu. Ve Španělsku je to 42 % nájemníků a lidé tam proto jsou více motivováni k tomu, aby si pořizovali vlastní bydlení. Německo jako stát také mnohem více pomáhá lidem, kteří mají s tržním nájemným potíže. Takřka 20 % německých nájemníků bydlí v bytech se sníženým nebo regulovaným nájemným, v Itálii je to jen 10 % a podpora sociálně slabých nájemníků je minimální.

Italové i Španělé žijí v porovnání s Němci (ale i některými dalšími národy) zkrátka jinak. Více budují a drží soukromý majetek, budují rodinné vazby. Jejich způsob života i státní politika ale vedou k tomu, že se o to více zadlužuje stát. A ten pak žádá o pomoc EU. Opakem budiž vedle Německa třeba Nizozemsko, která má sice jeden z nejmenších státních dluhů v Evropě, ovšem také vysokou míru zadlužení obyvatel. 

Jedna EU, dva modely

Který způsob života je pro budoucnost EU jako celku lepší? Ten německý, nebo ten italský? A je vůbec do budoucna udržitelné, aby v rámci unie fungovaly takové modely vedle sebe? Pouze jedna věc je podle německých ekonomů zatím jistá: dokud se budou jako míra bohatství zohledňovat především HDP a výdělky a nikoliv majetek, bude Německo největším čistým plátcem. Průměrná německá domácnost si totiž přijde ročně na 53 100 eur, zatímco ta španělská na 34 500 a italská na 33 800 eur. 

„Německý daňový poplatník zvládne platit podporu pro obě země mnohem lépe, než by tomu bylo naopak. A to je jeden z hlavních důvodů, proč musíme platit za balíček pomoci v rámci EU,“ napsal Focus. Jenže ekonomové jako Stelter varují, že snaha řešit všechny finanční potíže představou o „nevyčerpatelném rozpočtu Německa“, se do budoucna může vymstít. I Německo čelí problémům spojeným například s demografickou změnou.

Stelter každopádně tvrdí, že v budoucnu budou muset mnohé státy EU nejprve hledat pomoc u svých nejbohatších občanů a teprve poté v Bruselu či u Němců. Německo by podle něj mělo Itálii i nadále pomáhat, ovšem především formou přímých investic, půjček a ucelenou podporou zdravotnického systému. „Na oplátku bychom měli ale více usilovat o účast italského privátního sektoru,“ uvedl ekonom. 

Debata o tom, nakolik by se mělo při transferech peněz v EU zohledňovat nejen deklarované bohatství konkrétního státu, ale i jeho obyvatel, se přitom může dotknout i Česka. I v případě České republiky totiž porovnání výše soukromého majetku v přepočtu na hlavu vyznívá pro Čechy mnohem lépe než rozdíly v platech. Podle Credit Suisse vlastní „mediánový“ Čech majetek v hodnotě 18 461 eur (480 000 korun), Němec již zmíněných 35 310 eur. Ve vlastním domě či bytu (i když v mnoha případech zatížených hypotékou) bydlí dnes 80 % Čechů.

SDÍLET