Druhá šance pro laboratorní psy: V zájmových chovech učí bígly znovu vesele vrtět ocasem

Přes veškeré snahy o zmírnění nepříznivých následků jsou laboratorní psi a další zvířata stále vystavováni nejrůznějším trýznivým útrapám. Díky snaze neziskových organizací se v poslední době daří psy z laboratoří vracet zpět do normálního života.

Češi jsou národem pejskařů. Kdo snad náhodou nemá sám doma psa, zaručeně nějakého vídá u svých rodičů, sourozenců, kamarádů či známých. Pro emociálnější a ne tak přísně racionální část naší populace, která „to“ nikdy nemůže pochopit, je domestikovaný, s lidmi ochotně interagující tvor součástí rodiny s podobnými, často i většími právy než ostatní, méně „zasloužilí“ členové domácnosti. 

Pes má málokdy blbou náladu a „méně komplikovaná“ (tzv. zlobivá) plemena jsou tohoto břemene prosta zcela. Ale i vrtošivějším chlupáčům – byť smrdí jak dikobrazí klec, pouštějí chlupy jak prokopnutá duchna, zdrhají na vycházkách, když se to nejméně hodí, a neustále by něco požírali nebo se v něčem rochnili (v obojím případě čím víc to smrdí, tím lépe) – přizpůsobujeme bez větších výhrad život celé rodiny. 

„Řidičák na psa není špatný nápad,“ říká psí psycholog Tomáš Nushart. V čem Češi chybují a jak svým psům škodí?

Nelétáme na dovolenou, protože představa pejska v zavazadlovém prostoru letounu je prostě nesnesitelná stejně jako jeho umístění do smutného kotce psího hotelu. Jezdí se tedy autem a ne moc daleko – nebo pro jistotu vůbec nikam. 

V dobách velké citlivosti na jakákoliv omezování osobní svobody zvnějšku jde o naprosto bezprecedentní dobrovolné omezování zevnitř. Jenomže oni se na nás přece pořád tak dojemně koukají…

Bígl je staré anglické plemeno. Pro svou přátelskou povahu je pro lékařské experimenty využíván na celém světě.

Ideální plemeno

Mezi psími kukadly představuje zvláštní kategorii tzv. pohled bígla. Bígl je veselé psisko s dávnými britskými kořeny – ano, jsou to ti rozpustilí strakáči, kteří na vyobrazení šlechtických honů na lišku doprovázejí ve velkých smečkách urozené honce na koních.

Z rozverného štěněte, běžně i s deseti sourozenci, vyrůstá bytelně stavěné, zhruba patnáctikilové psisko (fenky jsou drobnější), které člověku díky své houževnatosti a vitalitě bez vrozených zdravotních defektů zaplní život běžně až na patnáct let – tedy pokud vám ho při některém z četných úprků netrefí „na komoru“ auto nebo myslivec. To už je pořádná doba i v životě lidském, rovnající se běžné době trvání odnětí svobody za úkladnou vraždu. 

Všechna výše popsaná pozitiva jsou ale i hlavním důvodem, proč se stal bígl nejčastěji používaným plemenem pro pokusy na psech.

Legislativa nechybí

V České republice jsou aktuálně schválena celkem tři zařízení, kde se provádějí pokusy na psech. Testují se při nich veterinární léčiva, jedno ze zařízení nadto zkouší i léčiva pro humánní účely. Testování pro kosmetické účely je od roku 2013 nezákonné. Ale v minulosti se na psech testovaly například i cigarety – byly jim nasazovány masky s otvorem, kudy vedla hadička s kouřem.

Pokusy v České republice se řídí platnou legislativou: Zákon č. 246/1992 Sb. Na ochranu zvířat proti týrání a Směrnice Evropského pralamentu a rady 2010/63/EU o ochraně zvířat používaných pro vědecké účely. Pokusy musí nejdříve projít schvalovacím procesem u Ministerstva zemědělství, konkrétně pokusy schvaluje Ústřední komise pro ochranu zvířat

V loňském roce bylo na pokusy použito dle oficiálních statistik Ministerstva zemědělství 348 psů plemene bígl (někteří psi byli použiti opakovaně).

České laboratoře testující léky pro veterinární i humánní účely chovají stovky psů

Pokusy prováděné na psech se podle zákona dělí do čtyř základních kategorií. V prvé řadě jde o pokusy, které se provádějí v celkové anestezii, po nichž již zvíře nenabude vědomí. Následují závažné pokusy, při nichž „pokusná zvířata pravděpodobně pocítí značnou bolest, utrpení či strach, nebo dlouhodobou středně intenzivní bolest, utrpení či strach, jakož i pokus, který pravděpodobně způsobí značné zhoršení dobrých životních podmínek nebo celkového stavu pokusných zvířat.“ U středních pokusů jsou popsané příznaky o něco mírnější, a relativně bez úhon by pokusné zvíře mělo přečkat pokus klasifikovaný podle zákona jako „mírný“.

Závažné a často i středně závažné pokusy končí vzhledem ke své povaze a nevratnému poškození zdraví smrtí zvířete. Jako jeden příklad za všechny uveďme testování preparátů pro léčbu Parkinsonovy choroby. 

V protokolu k jednomu takovému projektu z loňského roku se mimo jiné uvádí: „Vzhledem k principu studie nelze vyloučit závažné zhoršení životních podmínek zvířat ve vyšších dávkách nebo jejich úhyn. Kvůli nutnosti provést histopatologické vyšetření ke zjištění možných toxických účinků testované látky budou zvířata usmrcena osobou odborně způsobilou.“ Předmětem tohoto pokusu bylo stanovení tolerance organismu na množství podané léčivé látky.

Bezpečnější těhotenství a pohodlnější porod. Chování vlků nebo včel pomáhá vědcům k novým objevům

V tomto případě byl test prováděn na osmi psech, běžně se ale používá i násobně více zvířat. Látka je podávána nitrožilně a psu je následně (maximálně sedmkrát za den) odebírána krev. Právě podávání různých farmak a sledování jejich účinků tvoří – zjednodušeně řečeno – „gro“ většiny pokusů.

Laboratorní množírny

Laboratoře mají své vlastní chovy bíglů, mezi nimiž je zpravidla 4 až 5 fen sloužících čistě k reprodukci. K pokusům jsou využíváni psi v rozmezí věku odrostlých štěňat až dvou- či tříletých psů. Je běžné, že tito bíglové stráví celý svůj život v prostorách laboratoře. Jsou umístěni v chovných kotcích, jejichž minimální plocha pro psa do 20 kg musí být 4 m² a musí mít pokud možno venkovní výběhy; zákon je však nepředepisuje.

Právní úprava umožňuje předat psy, kteří doslova přežijí pokusy (po kladném posouzení zvířete veterinářem je možné provádět pokusy opakovaně) do tzv. zájmových chovů; žádná taková povinnost ale výslovně stanovena není.

První, co bígl po přijetí do zájmového chovu dostane, je jméno

Z iniciativy některých občanských iniciativ se v posledních pěti letech daří ve spolupráci s tuzemskými laboratořemi „použité“ bígly odebírat a po nezbytné adaptaci jim hledat nový domov. Prim v těchto aktivitách hraje útulek U Františka, z.s. v Plzeňském kraji.

Štěňata v dospělém těle

Jeho zakladatelka Andrea Kolmanová popisuje stav psů, kteří se do útulku dostávají: „Najednou se k nám dostane třeba i třicet psů. Většinou jde o dvou- až tříletá zvířata, kvůli prodělanému stresu však vizuálně působí starší. Vzhledem k podávání různých preparátů nemívají psi v dobrém stavu zuby, uši a někdy ani oči. Mívají také zbytnělé cévy, což je známka častých odběrů krve. Naopak vnitřní orgány bývají obvykle v kondici srovnatelné se psy žijícími odmalička v běžném prostředí.“

Mnohem závažnější bývá psychický stav psů, situace se podle Kolmanové ale zvolna zlepšuje: „Když se k nám před pěti lety dostali první psi, byli v hrozném stavu – prakticky jako z množíren. Když jste k nim natáhli ruku, počurávali se i pokakávali, ocasy měli stažené mezi nohy.“

Psi, kteří prodělali pokusy, se lidí bojí...

Kdo měl někdy tu „čest“ s bíglem, dozajista ví, že jde o přirozeně přátelského psa, který nosí hrdě a vesele ocas nahoru prakticky neustále a vyloženě vyhledává (a užívá si) fyzický kontakt s člověkem. Bíglové z laboratoří ale v útulku v Borovně často poprvé v životě spatří zelenou trávu, vodní plochu nebo sníh. „Jsou to štěňata v dospělém těle,“ přidává trefnou charakteristiku chovatelka.

Do nového domova

Nutná „převýchova“ v útulku, nezbytná k začlenění psa do normálního života, trvá běžně čtvrt až půl roku, ve vážnějších případech ale i celý rok. Někdy je ovšem nezbytné přistoupit i k využití psích psychofarmak, která potlačují nahromaděný stres a panické reakce. „Když si bígl hraje a při tom vesele vrtí ocasem, je to neklamná známka, že jsme na dobré cestě.“ Veselí v chráněném areálu útulku, kde mají psi k dispozici velký pozemek s rybníkem, ale není nic ve srovnání s reálným životem.

„Laboratorní psi nikdy neprošli klasickou socializací, většinu situací z denního života tedy neznají a stresují je, což vede k panickým reakcím. Nejde jen o interakci s jinými lidmi a psy nebo jízdu autem. Někdy stačí, aby spadl kaštan ze stromu, a pes se dá na panický útěk, který nejde zastavit,“ popisuje chovatelka mnohé ze svízelných situací, kvůli kterým bígla zachráněného z laboratoře nepředají jen tak někomu. Pro zamezení takovýchto panických útěků šije útulek v Borovnu pro své chovance speciální bezpečnostní postroje pro použití dvou vodítek.

Počítat je potřeba také s nutnou adaptací v hygienických návycích. Psi odrostlí v laboratoři nerozlišují, kde zrovna vyměšují – protože je to předtím nikdo neučil. Velmi rychle se to ale naučí „sami od sebe“.

„Adopce a následná péče o traumatizovaného psa, který podstoupil testace (pokusy), vyžaduje od nových majitelů především dostatek času na péči i velkou dávku trpělivosti, empatie a zkušeností s chovem psů, ideálně plemene bígl,“ upozorňuje Andrea Kolmanová.

Před adopcí se psi učí především znovu získat důvěru k lidem. Jde však o dlouhodobý proces, jehož břemeno nese následně i nový majitel.

Laboratorní bíglové jsou chováni v „umělých smečkách“, proto pro ně odtržení a izolace od jiných psů představuje zlomovou stresovou událost. Velkou pomoc a psychickou oporu pro ně mnohdy představuje jiný, již socializovaný pes žijící v rodině příjemců – adaptace pak probíhá rychleji a s nižší hladinou stresu. 

Každopádně Útulek U Františka požaduje od nových majitelů stálou spolupráci, vzájemnou informovanost a zpětnou vazbu, jak společné soužití pokračuje.

Andrea Kolmanová s jedním ze svých zachráněných svěřenců.

Musí přijít noví lidé

Zlepšení situace laboratorních psů a zvířat obecně nevidí Andrea Kolmanová v zákazu pokusů, i když by si to velmi přála. 

„Zákaz by byl ideální stav. Jenomže situace je nyní taková, že pokud některá země zakáže celkově experimenty na zvířatech, bude testování léků probíhat v jiných zemích dál na východ, které jsou ochotny za peníze tyto zakázky realizovat. 

Cestou je hledání alternativních metod, které by testování na zvířatech plně nahradily. K prosazování a realizaci těchto nových metod a simulací nahrazující pokusy potřebujeme novou, osvícenější a humánnější generaci odborníků, vědců, majitelů laboratoří i úředníků, kteří se budou snažit nahradit kruté metody zneužívání zvířat pro potřeby lidstva vyspělejšími alternativami 21. století“, uzavírá chovatelka.

„Řidičák na psa není špatný nápad,“ říká psí psycholog Tomáš Nushart. V čem Češi chybují a jak svým psům škodí?

sinfin.digital