Průměrný věk a délka dožití se stále prodlužují, ale existují i zvláštní místa, kde jsou již tradičně lidé šťastnější, zdravější a dožívají se daleko vyššího věku než kdekoli jinde na světě. Říká se jim „modré zóny“. A třebaže jsou tato místa od sebe geograficky i životním stylem dosti vzdálená, mají pár věcí společných.
Termín „modrá zóna dlouhého života“ je poměrně mladý, poprvé jej použil v listopadu 2005 časopis National Geographic. Podobnost s termínem „modrý život“, který se poprvé objevil již v roce 1934 ve Foglarově románu „Přístav volá“ pro dospívající mládež, je sice čistě náhodná, ale s podstatou věci má překvapivě mnoho společného. V obou případech jde totiž o jednoduchá pravidla, která prokazatelně vedou ke šťastnějšímu, plnějšímu a delšímu životu.
Jaroslav Foglar svůj koncept odvodil od „modré“ šlechtické krve. Šlechtici upadli již za první republiky v nemilost, ale možná právě proto mu šlechetnost/ušlechtilost jako součást životního stylu připadala životně důležitá jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost. Jeho pravidla „modrého života“ zahrnovala mimo jiné ranní cvičení, mytí studenou vodou (otužování), čestné chování a dobré skutky ve prospěch ostatních.
O sedmdesát let později přichází americký cestovatel, spisovatel, pedagog a novinář Dan Buettner s termínem „modré zóny dlouhověkosti“, jejichž barevné pojmenování vzniklo zjevně (úsměvnou) náhodou. Začalo to tím, že se mu do ruky dostala stať publikovaná ve vědeckém věstníku Journal of Experimental Gerontology, v níž demografové zkoumali populaci na Sardinii, kde se hned v několika místech vyskytuje nápadně vysoká koncentrace stoletých mužů. Na mapě to ilustrovali kruhy nakreslenými kolem několika vesnic poblíž města Nuoro. A ty kruhy měly různé odstíny modré barvy.
