Aby po nás něco zůstalo. Proč čeští miliardáři nestaví nemocnice a školy?

Vypracoval se z ničeho a žil opravdový americký sen. Andrew Carnegie se řadí mezi nejbohatší lidi všech dob. Majitel největšího průmyslového podniku své doby na světě nechal postavit newyorskou Carnegie Hall, stál u založení několika škol, univerzit, muzeí a tisíců knihoven a 90 % svého majetku rozdal na dobročinné účely. 

„Je to hanba pro muže zemřít bohatý,“ říkával. Nadbytek bohatství byl pro něj „nedotknutelný úvěr, ke kterému je vlastník nadosmrti upoután, aby jej spravoval pro dobro společnosti.“

Čeští miliardáři se sice filantropie, mecenášství a nejčastěji charity také nezříkají, ale peníze, jimiž chtějí pomoct „dobrým věcem“, nejčastěji převádějí na konta vlastních či spřízněných nadací podporujících „to či ono“.

Ve své rodné vsi, městě či kraji, kde podnikají, ovšem nestavějí knihovny, školy, nemocnice ani tělocvičny. Na objekty trvalé hodnoty existující ve veřejném prostoru, kde by plnily obecně prospěšné funkce, jako by v jejich fantazii zatím nedošla řada. Není to přitom rozhodně otázka peněz.

Jejich monumentální ega, která už všechno v životě dosáhla, by přitom jistě hebce hladily nadčasové instituce jako Tykačovy koleje, Hornické domovy Zdeňka Bakaly nebo Vítkova nemocnice.

Je prostě škoda, aby nejslavnějším pomníkem úspěšných posledních třiceti let zůstalo pro budoucnost jen Čapí hnízdo Andreje Babiše. Ano, i v tomto zajímavém areálu se věnují dobročinnosti, když chovají hendikepovaná divoká zvířata ze záchranné stanice v nedalekých Voticích.

Dostoupí-li byznysová úspěšnost jednotlivce či firmy určité meze, po jejímž překonání nemůže daný selfmade nebo neselfmademan/woman ani jeho rodina zemřít chudý, je z psychologického hlediska vcelku přirozené, že se po sobě snaží zanechat něco hmatatelného – „aby lidi nezapomněli“.

Toto úsloví přitom nemusí mít vždy negativní konotace typu nedozírných hromad mrtvých, otravných samožerných knižních blábolů nebo vytunelovaných podniků či národních ekonomik.

Naši finanční „špičkaři“ přitom mají v tomto ohledu rozhodně na co navazovat. Zůstaneme-li v pozdním novověku – už za rakouského mocnářství se zbohatnuvší Češi na základě různých motivací obrovským způsobem zasadili o národní sebeuvědomění a hodnotové základy moderní české společnosti.

Za prvé Josef Hlávka – protože jestli bychom mohli někoho zváti „českým Carnegiem“, pak určitě jeho. Ačkoli česky uměl špatně (ale to ostatně svého času i Masaryk), z peněz získaných ze zakázek na 142 převážně veřejných budov po celém Rakousku-Uhersku včetně Vídeňské opery postavil Zemskou porodnici v Praze (U Apolináře, dodnes se tu čile rodí), zásadním finančním i myšlenkovým příspěvkem se podílel na založení České akademie věd a pod odbornou kuratelou měl i stavbu Národního muzea. 

Vedle toho podporoval „nemajetné“ studenty UK a ČVUT a poskytoval jim bezplatné ubytování s veškerým zaopatřením v areálu Hlávkovy koleje. Sám děti nemaje, odkázal Hlávka před svou smrtí v roce 1908 veškerý svůj movitý i nemovitý majetek „Nadaci Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“, která funguje dodnes.

Není snad ani třeba šířeji popisovat nedozírné dílo Tomáše Bati a jeho potomků, a svým podnikatelským nadáním (a z něj plynoucích hmotných statků) přispěl obecnému kulturnímu blahu třeba i Miloš Havel, strýc prvního polistopadového prezidenta.

Své mecenáše měl ale za první republiky snad skoro každý okres, mezi nimiž zvláště vynikaly ty sudetoněmecké. Tak například vnuk zakladatele libereckého textilního impéria Theodor Liebieg vybudoval v Reichenbergu (Liberci) vlastní městečko a dělnický dům. 

Svitavský patriot Valentin Oswald Ottendorfer daroval „svému“ městu hned několik veřejně prospěšných institucionálních staveb – sirotčinec, chudobinec, nemocnici a výstavnou knihovnu, kde je dnes muzeum esperanta. 

Nebo proslulý ústecký mydlář Johann Schicht a jeho syn Heinrich, kteří pro město Aussig (dnes Ústí nad Labem) vybudovali elektrárnu, vodárnu, doly, mateřské školky, lázně na Klíši, a k tomu ještě zavedli systém nemocenského pojištění. 

Objevovaly se i zcela dílčí, svým způsobem ojedinělé, zato ale dodnes velmi významné projekty. Ředitel vršovické záložny Zdeněk Danner nechal například vystavět stadion pražským fotbalovým Bohemians – pověstný vršovický Ďolíček. A světoznámý František Křižík zase na vlastní náklad postavil v Praze první elektrifikovanou tramvajovou dráhu.

Ve velkém stavěly i úspěšné firmy. Věděli jste například, že vybudování pražského Rudolfina financovala u příležitosti 50. výročí své existence Česká spořitelna? Letos tomu bylo už 138 let. A ano, bylo to ještě v té době, kdy „čeští národové“ úpěli pod dusivým rakouským jhem.

Prosperující podniky stavěly v hojném množství také ubytování pro své zaměstnance. Ovšem ne levné ubytovny, nýbrž velkorysé činžovní domy knihtiskařů, zaměstnanců či plynáren. Byl to chytrý tah – zaměstnance si tak zavazovali nejen k loajalitě, ale i vysokým pracovním výkonům. Dělníci věděli, že když přijdou o práci, přijdou i o střechu nad hlavou.

Pověstné „baťovské domky“ nestály jen ve Zlíně, ale také ve Zruči nad Sázavou, kde v předvečer druhé světové války otevřel zlínský koncern novou obuvnickou továrnu. „Postarat se o svoje lidi“ bylo prostě za první republiky samozřejmé, a tento chvályhodný zvyk v pozměněné formě přežil i komunistický puč.

Dnes v této politice, ovšem ve výrazně menší míře, pokračují firmy jako Škoda Auto, česká odnož Robert Bosch, STV Group či Agrofert a Hořovická nemocnice. Obecně ale strategie směřuje spíše k finančním příspěvkům na bydlení než ke stavbě činžovních bloků.

Přeneseme-li se do období „prvobytně pospolného“ tržního hospodářství po roce 1989, je jasně patrné, že bolševická státostrana kromě mnoha jiných pekelných skutků naprosto zpřetrhala historickou kontinuitu v hlavách lidí. Mimo jiné se to týká vztahu ke svému okolí, elementární solidarity a potřeby vracet společnosti něco za to, že mi umožnila úspěch.

Kromě ojedinělých soukromých projektů přesahujících svým uměleckým významem hranice Česka, jako jsou pražské Sovovy mlýny, Centrum moderního umění DOX nebo nejnověji klárovská Kunsthalle, neexistují v celočeském měřítku počiny, které by na někdejší dobromyslné průmyslníky navázaly. 

Petr Kellner se svojí paní za sebou zatím zanechali areál gymnázia a základní školy Open Gate ve středočeských Babicích, jehož vybudování stálo 250 mil. korun. Vzhledem k celkovému jmění rodiny relativně zanedbatelná částka, zvláště když uvážíme, že základní školné zde podle webových stránek školy činí 215 tisíc Kč ročně. Což zjevně není nic pro „sociální případy“.

Nadace Karel Komárek Family Foundation zase v poslední době zaplatila obnovu dětského městečka kompletně zničeného tornádem na jižní Moravě v roce 2021, což zahrnuje výstavbu nového areálu 13 kluboven typu dřevěných chatek a velké hlavní budovy s verandou se společenským sálem. Ano, pěkné, ale…

Více než finančníci „z velkého světa“ se o hmatatelné obecní blaho zasazují úspěšní lidé z regionů. V oblastech mimo kosmopolitní centra k sobě mají lidé blíže a sepětí s krajem je tam i pro bohaté zásadní. 

Jako například někdejší šéf Vítkovických železáren Jan Světlík, který vložil značné jmění do rekultivace fantastického areálu Dolní oblasti Vítkovice, jako připomínku slávy zdejších hutí dalším generacím, což je bez diskuze impozantní počin. Nebo Dalibor Dědek, šéf jabloneckého Jablotronu, který nechal v domovském Jablonci nad Nisou postavit dům pro seniory a v Praze halu pro bezdomovce.

Mnohem více ale prospěšné věci stavějí či budují ti, jejichž majetek se vůbec nepočítá v miliardách; a pokud ano, tak v jejich nižších řádech. Neznámý mecenáš na Slovácku vybudoval nad obcí Salaš architektonicky skvostnou rozhlednu ve tvaru „hasáku“, na zatravněném vrchu kopce Větrov v nadmořské výšce 918 m n. m. v Jeseníku nechal místní patriot Dalimil Míka postavit intaktní repliku monumentální kamenné rozhledny, která stávala na nedalekém Kralickém Sněžníku, jako vzpomínku na bývalý symbol regionu. Zajímavé je, že rozhledna nese jméno právě po svém obnoviteli. 

Také „lesopodnikatel“ Jan Mičánek z Bohdanče nedaleko Ledče nad Sázavou postavil za „své“ nad obcí obrovskou dřevěnou rozhlednu, ale hlavně vytvořil unikátní muzeum lidových krojů. 

Jan Školník z Broumova pečuje o tamní historické a kulturní dědictví, kde je největším projektem správa národní kulturní památky kláštera v Broumově.

Poměrně častým jevem je spojování příjemného s užitečným. Podnikatelé a nadšenci do automobilové historie Tomáš Hervert a Pavel Zima vybudovali takto nedaleko středočeských Čerčan nejcennější sbírku automobilů Škoda na světě.

Nejzáslužněji samozřejmě působí skutečně charitativní projekty jako výstavby domů pro seniory apod. Oceňovaný pasivní dům s pečovatelskou službou postavili z vlastních peněz v Týnci nad Labem manželé Motlovi, krásný Domov Borová nedaleko Prahy zase nechala po špatných zkušenostech s péčí o svoji maminku ve státním domově důchodců postavit Barbora Kovačková, z podobných motivací vznikl i domov seniorů Dřevčický park.

Velmi záslužná je třeba také činnost Soni a Miloše Krejníkových, kteří prostřednictvím své nadace Benetheo stojí za budováním či obnovou skautských kluboven a tábořišť v celé zemi a rozvoji paliativní péče či vysazováním vzácných kopytníků (zubrů, praturů a divokých koní) do krajiny v bývalém vojenském prostoru v Milovicích.

Melancholické lužní krajině Podyjí se rozhodl navrátit její původní ráz zničený komunistickým zúrodňováním František Fabičovic. V jeho „Oboře Obelisk“ vzniklo čtrnáct nových tůní a jezera s rozlohou dvaačtyřiceti hektarů. Osmadvacet hektarů navíc připadlo i na mokřady. Majitel nechal vysadit na patnáct stovek solitérních stromů – zejména duby, staré ovocné odrůdy (ponejvíce jabloně a hrušně), ale i jeřáby, olše a vrby.

Takto bychom mohli ještě chvíli pokračovat a zmínit třeba i gigantický projekt německé automobilky BMW, která na 600 ha (!) plochy výsypky bývalého hnědouhelného dolu u Sokolova vybudovala unikátní zkušební centrum mobility budoucnosti, které se v budoucnu otevře i jiným výrobcům, čímž přispěje k další ekologizaci dopravy.

Jestli jste dočetli až sem, zasloužíte si kromě obdivu také jakési resumé. Jeho hlavní sdělení nechť tkví v tom, že čeští miliardáři si rádi hladí ego a říkají si, jak jsou v tom kterém směru pro společnost mimořádní. Ve velké většině jsou ale zcela odtržení od reálného světa lidí, kterým se po materiální či zdravotní stránce daří z nějakého důvodu méně, ale i od krajiny, neřku-li země, kde většinu času žijí. 

Příklad za všechny – jedno z českých „sídel“ zesnulého Petra Kellnera se nachází v katastru obce s vtipným názvem Podkozí v malebné části údolí Loděnického potoka, kousek za Prahou. V roce 2017 nechal majitel oplotit 130 hektarů přilehlých lesních pozemků, čítaje v to turistické stezky a oblíbenou místní vyhlídku. To vše bylo zdůvodněno vybudováním obory pro dančí zvěř. 

Soukromé vlastnictví je svaté, ale přesto… Jako bezprostřední soused a návštěvník těchto míst si autor článku klade otázku, zda by podobný zábor obrovské přírodní plochy spojený s jejím znepřístupněním veřejnosti realizoval i některý z českorakouských/prvorepublikových podnikatelů? Nevím…