Nejbohatším Polákem je aktuálně Michał Sołowow. Jeho jmění je ale jen třetinové ve srovnání s majetkem nejbohatšího Čecha, resp. Češky, Renáty Kellnerové. Majetnější je i Andrej Babiš a o pár miliard víc nastřádal i šestý Čech v pořadí časopisu Forbes, Radovan Vítek. Kde se taková disproporce vzala, když teoretická východiska obou zemí by měla svědčit spíš o opaku?
Výsledek nadcházejících polských voleb může naznačit leccos. Na tom, že by v Polsku přibylo dolarových milionářů a ti nejúspěšnější by se alespoň mírně přiblížili nejbohatším Čechům, ale vítězství ani porážka PiS nic nezmění. Přitom rozloha našeho severního souseda (312 679 km²) a počet jeho obyvatel (38 179 800) by logicky měly znamenat také více obchodních příležitostí pro subjekty podnikající na tamním trhu.
Jenže nejvíce movití Češi (v zemi o rozloze 78 870 km² s 10 873 000 obyvateli) si vedou o poznání lépe. Jmění Renáty Kellnerové a její rodiny dosahuje podle údajů časopisu Forbes aktuálně 378 miliard korun, ale nejbohatší Polák Michał Sołowow se může honosit v přepočtu pouze 140 miliard korun. Co stojí za tímto zdánlivě nelogickým jevem?
Diametrálně rozdílná východiska
Pro lepší pochopení celé situace se musíme hlouběji pohroužit do dějinného kontextu. Konkrétně do poválečného období, které s nástupem komunistického režimu sovětského typu stejně jako u nás zásadním způsobem změnilo strukturu polské společnosti i hospodářské mechanismy.
Právě ve stalinském i poststalinském období 50. let lze vysledovat původ vzniku dnešních odlišností v postavení nejbohatších lidí v polské a české společnosti. Zatímco v tehdejším Československu se i přes jisté zakolísání po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1953 podařilo vládnoucí nomenklatuře dosáhnout takřka úplně „kolektivizace“ zemědělství, v lidově demokratickém Polsku tento záměr prakticky zkrachoval.
Hlavním důvodem bylo omezení dobrovolného vstupu do družstev, která měla být tvořena především malými zemědělci. Ti do nich však odmítali vstupovat mimo jiné proto, že stát od zemědělců vyžadoval povinné kvóty na dodávky zemědělských produktů. Jelikož tehdejší režim nebyl schopen zajistit dostatek výrobních prostředků, došlo záhy k tomu, že dosud soukromá hospodářství produkovala v přepočtu na hektar vyšší výnosy než hospodářství družstevní.
Logickým důsledkem byl silný úbytek družstev, především pak na západě Polska. A od roku 1957 zůstala už pouze družstva dobrovolná, ostatní se rozpustila. Vláda si po odstoupení Gomułky v roce 1970 „restart“ kolektivizace nedovolila, především kvůli obavám z nepokojů. A v 80. letech už jakákoli nová nucená kolektivizace nepřipadala v úvahu vůbec. V praxi tak většinu zemědělské produkce realizoval po celé období socialismu soukromý sektor.
S ještě většími obtížemi se polští komunisté potýkali v oblasti průmyslu. U nás se na počátku socialistické éry podařilo výrobu po sovětském vzoru úspěšně přeorientovat na těžký průmysl. Jenže v Polsku, které bylo válkou „fyzicky“ těžce poničeno, a navíc ani před ní nebylo industriálně příliš vyspělé, se průmysl nikdy zcela nezotavil. A pokud někde ano, tak pouze za cenu masivních půjček v 70. letech – ty se typicky odrazily např. ve výrobě automobilů.
Velké dělnické nepokoje z let 1970 a 1980 přivedly režim v obavě před jejich další eskalací k povolení privatizace podniků členy Polské sjednocené dělnické strany (obdoba naší KSČ), kteří využili možnosti a prodávali zboží vyrobené státními podniky na černém trhu. Tehdy vládnoucí polští komunisté se tak coby vlastníci státních podniků stali v podstatě „podnikatelskou šlechtou“, hledící především na vlastní zisk.
Hlavním důsledkem těchto změn byl podle knihy Jane Hardyové Poland's New Capitalism především nárůst počtu soukromě podnikajících právnických osob z 351 tisíc v roce 1981 na 572 tisíc v roce 1988.
Kupony vs. plynulý přechod
Z předcházejících řádek vyplývá, že rovněž přechod k plnohodnotné tržní ekonomice se na přelomu 90. let v Polsku odehrával pozvolněji a do jisté míry kontinuálněji – což je zásadní rozdíl oproti „šokové privatizaci“ státního sektoru prostřednictvím kuponové privatizace nejen u nás, ale třeba také v postsovětském Rusku. Zatímco však mafiánské rychlokvašky 90. let mizely nenávratně za zdmi kriminálů či pohřebních ústavů, manažeři někdejších socialistických podniků zahraničního obchodu nebo bystří studenti ekonomie mysleli víc dopředu.
Zkušený finančník Marek Hovorka, který několik let působil i v polském bankovním sektoru, potvrzuje, že mezi českými miliardáři vidíme – na rozdíl od těch polských – mnoho přímých a nepřímých účastníků privatizace. „Jako základ tohoto jevu vidím jednoznačně jiný průběh privatizace. Ta v ČR dala možnost koncentrovat velké množství aktiv od drobných ‚akcionářů‘ a poté je jejich transformací převést do přímého vlastnictví privatizačních investičních fondů.“
Je pravda, že ani ono masivní české odstátňování z 90. let nemuselo být vždy klíčovým momentem. Druhý nejbohatší Čech Daniel Křetínský (hodnota majetku 211 milard korun) na rozdíl od starších kolegů privatizací na první pohled žádným způsobem nezbohatl. Ani to nebylo nutné. I když… „Je sice pravda, že pan doktor Křetínský přímo neměl s privatizacemi nic společného, už od prvopočátků ale těžil ze silného zázemí skupiny J&T, která na nich naopak vyrostla,“ uvedl pro INFO.CZ známý český bankéř, který si nepřál být jmenován.
Více výrobců, méně investorů
Nejbohatší Polák Michał Sołowow (nar. 1962) díky jiným poměrům v Polsku už ve druhé polovině 80. let založil soukromou stavební společnost Mitex, která se po revolučních změnách na přelomu 90. let plynule transformovala v největší polský podnik svého druhu, a sám Sołowow byl jedním z prvních investorů na Varšavské burze obnovené v roce 1991.
Postupně své aktivity rozšířil do mnoha odvětví a dnes tento muž vládne mimo jiné i v Česku známým společnostem Cersanit (bílá keramika), Barlinek (podlahy) nebo Synthos (chemie). V poslední době se netají ani ambicemi na vybudování vlastní jaderné elektrárny ve spojení s dalším byznysmenem, Zygmuntem Solorzem-Żakem.
O generaci mladší druhý nejbohatší Polák Tomasz Biernacki (nar. 1973) založil v roce 1999 maloobchodní síť prodejen s potravinami Dino, která dnes čítá 2156 poboček v celém Polsku. Třetí nejbohatší muž Polska – Jerzy Starak (nar. 1948) – založil už v 70. letech chemickou společnost Comindex a v 90. letech přivedl na polský trh světové giganty jako Colgate-Palmolive a Nutricia, a začátkem milénia pak ovládl farmaceutický gigant Polpharma.
Rovněž někdejší nejbohatší Polák Jan Kulczyk, který zemřel v roce 2015, založil své podnikání už za hlubokého socialismu, kdy začal do Polska dovážet zahraniční automobily. Charakterem svého podnikání se právě tento muž nejvíce blížil českým miliardářům. V 90. letech hromadně skupoval aktiva někdejších státních firem a měl mimo jiné významný podíl v petrochemickém gigantu PKN Orlen. Jeho dědictví bylo „rozpuštěno“ mezi jeho dvě děti, které v současnosti rovněž figurují v žebříčku desítky nejbohatších Poláků.
Podle ekonoma Lukáše Kovandy nelze opomíjet ani další faktory: „Je potřeba si uvědomit, že velké množství polských podniků ovládá přímo či nepřímo stát nebo zahraniční investoři. Prostor pro domácí podnikatele se pak logicky citelně zužuje. Platí také, že Polsko je stále ještě obecně o dost chudší země než Česká Republika.“
Zatímco průměrná výše jmění českého občana činila v roce 2022 podle renomovaného Allianz Global WealthReport 661 663 Kč, průměrný Polák zvládl akumulovat finanční aktiva v přepočtu jen zhruba 275 000 korun.
Dědictví modré krve
Navíc jsou zde – kromě všech výše popsaných rozdílů polského a českého vztahu ke kapitálu – i historicky hlubší kořeny existujícího stavu, související s tradiční distribucí majetku ve společnosti v předchozích staletích.
Aristokracie obecně vždy představovala nejbohatší vrstvu společnosti, která měla ve svém držení nejen pozemkové majetky, ale v 19. století investovala i do průmyslového, lesního nebo stavebního podnikání. Ovšem zatímco v Polsku tvořila šlechta téměř deset procent populace (v 18. století byl podíl šlechty v Polsko-litevské unii dokonce 15 %), v Českých zemích (respektive v celém Rakouském císařství až do jeho zániku v roce 1918) to bylo hluboko pod jedním procentem.
Podle „sčítání lidu“ v roku 1840 podíl šlechty činil v rakouských zemích 350:1 a v Čechách dokonce jen 828:1. A to je zjevně onen zásadní rozdíl oproti situaci v polských zemích, které byly v záležitostech držby majetku mnohem více „rovnostářské“ – majetkové rozdíly zde nedosahovaly takové výše jako jinde, spojení „to je ale boháč“ mělo poněkud jiný význam a termín „pohádkově bohatý“ se ani v dnešní polštině téměř nepoužívá.
V Polsku sice bohatství možná „nesmrdí od hlavy“, celkový obrázek ale může být úplně jiný. „V Polsku se odehrává postkomunistický ekonomický zázrak. Země je kolébkou průmyslu budoucnosti, například výroby baterií do automobilů a vyspělé techniky. Pokud vše půjde dobře dál, má Polsko naději být do roku 2030 bohatší než Velká Británie,“ napsal nedávno komentátor Daniel Johnson v britském listu The Telegraph. Něco na tom možná bude.
