Barták: Brexit není o vítězích, ale jen o poražených | info.cz

Články odjinud

Barták: Brexit není o vítězích, ale jen o poražených

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Velká Británie formálně odejde z Evropské unie v pátek v 11 hodin greenwichského času. Datum 31. ledna vstoupí do dějin. Postupně budou zapomenuty okolnosti referenda, od kterého se odvíjelo více než tříleté psychodrama bolestného rozchodu. Bude zapomenuto, že tento rozchod nebyl žádnou historickou nezbytností, ale do značné míry výsledkem souhry okolností: počínaje nepovinným referendem, přes nepochopení britské odlišnosti na kontinentu až po neblahou konstelaci na britské politické scéně, která ke konečnému odchodu spíše docouvala než sebevědomě dokráčela. Zůstane datum 31. ledna, jako symbol neschopnosti politiků na obou stranách Lamanšského průlivu uspokojivě vyřešit problém vnímání spolupráce a sdílené svrchovanosti veřejným míněním, a to jak na anglickém venkově, tak i v obecnější rovině.

Končí sedmačtyřicetileté členství Velké Británie v organizaci, která měla při jejím vstupu v roce 1973 pouze šest členů a dnes sdružuje naprostou většinu evropských zemí. O to nesmyslněji odchod vypadá. Bylo to ovšem za tu dobu bouřlivé soužití. Británie měla často odlišný názor na evropskou integraci než její tahouni na kontinentu, Německo a Francie. Její neustálé výhrady často rozčilovaly zakládající členy organizace, a oživovaly vzpomínku na francouzského prezidenta Charlese De Gaulla, který v 60. letech přijetí Británie do klubu dlouho blokoval. Výrok premiérky Margaret Thatcherové „I want my money back“, chci zpět své peníze, na summitu ve Fontainebleau v roce 1984 se stal již legendární ukázkou britského kverulantství, ve kterém její následovníci více či méně náruživě pokračovali.

Byly ovšem i opačné případy.  Právě britský komisař Lord Arthur Cockfield v roce 1985 předložil Bílou knihu, která se stala podnětem k třem stovkám legislativních aktů tvořících dnes páteř jednotného vnitřního evropského trhu. Dodnes se spekuluje, že ho inspirovala právě Margaret Thatcherová, v touze rozhýbat evropskou ekonomiku. A právě dokončení volného pohybu kapitálu v rámci jednotného trhu vedlo ke specializaci Británie na finanční služby a významně posílilo postavení londýnského City. Existovaly chvíle, kdy se Britové toužili zapojit přímo do srdce evropského dění. Premiéři John Major a po něm Tony Blair o to upřímně usilovali. Británie byla dlouhodobě v mnoha ohledech nejlepší při převádění a aplikaci společné legislativy. Na přelomu tisíciletí se v Bruselu i v britském tisku vážně spekulovalo o tom, že by přijala i euro.

To se nakonec nestalo a fakt, že Spojené království zůstalo jak mimo eurozónu, tak mimo Schengenský prostor umožňující cestování bez hraničních kontrol, dlouhodobě posílily euroskeptické nálady v zemi. Ty rezonovaly zejména ve vlivném bulvárním tisku, který byl v Anglii odjakživa horlivě naladěn proti evropské integraci. Londýn velmi podporoval rozšíření Evropské unie o země ze střední a východní Evropy, protože mu připadalo, že noví členové umocní rozmanitost klubu a rozmělní federalistické tendence těch politiků na kontinentu, kteří chtěli, aby rozšíření unie přecházelo prohloubení její integrace. Je proto paradox, že jedním z nejpádnějších argumentů, které vedly k negativnímu výsledku referenda o setrvání země v EU v roce 2016, byl právě odpor vůči ekonomickým migrantům z těchto nových zemí a příslib, že si jejich počty „svobodná“ Británie bude sama regulovat.

Šok pro obě strany

Za tři a půl roku, co trvá sága zvaná brexit, byly popsány stohy papíru o politických kotrmelcích ve Spojeném království, jehož politická scéna se není schopna s Evropou ani rozloučit, ani srovnat. Podstatně méně se vedly úvahy o tom, jaké důsledky bude mít pro unii, tedy pro zbývajících 27 členských států a jejich společné instituce. A jaká ponaučení lze už dnes z brexitu vyvodit.

Nedělejme si iluze – odchod Spojeného království je pro Evropskou unii šokem, havárií prvního řádu. Odchází země, jež představuje pětinu unijní ekonomiky. Britský hospodářský výkon se rovná součtu devatenácti nejmenších zemí EU. Výrazně utrpí unijní rozpočet, protože Británie do něj víc dává, než z něj bere. Ačkoli byli Britové v Bruselu považováni za věčné kverulanty a potížisty, v mnoha sektorech hráli prvořadou, konstruktivní úlohu a budou citelně chybět. A nezapomínejme, že britská armáda je v EU největší, spolu s francouzskou, a také nejvíce akceschopná. I to znamená, že celá Evropská unie ztratí po brexitu na síle, na váze a na prestiži.

Lze vystopovat ještě řadu dalších ponaučení. Například to, že z Evropské unie se velmi těžko odchází. Společná legislativa i praxe vytvářejí složité předivo propojující ekonomiky a další sféry veřejného života; to se jen těžko rozplétá. Brexit připomněl tyto skutečnosti, na které se v každodenním životě zapomíná. Byl vlastně také jakousi lekcí dopadů a okolností členství v Evropské unii pro všechny, o kterých se od našeho vstupu do EU v roce 2004 nikdy tolik nemluvilo.

Kampaň stoupenců brexitu před referendem v roce 2016 používala lživé argumenty, ale také mnoho pravdivých. Evropská unie je stále více viděna, a to nejen v Británii, jako samoúčelná integrace odtržená od života lidí, ale i států, které ji tvoří. Sedmadvacítka bude muset zahájit zásadní reformy, aby přesvědčila občany o správnosti poslání této unie. Brexit se tak stal jed ním z klíčových podnětů pro svolání konference o budoucnosti EU, která začne za několik týdnů. A ačkoli byli zbývající členové EU v této věci zatím pozoruhodně jednotní, na dalším směřování společného projektu se budou obtížně shodovat.

V této souvislosti bude třeba opět nastolit pojetí národní svrchovanosti v podmínkách členství v Evropská unii. Oprášený tradiční náhled na suverenitu z pozice národního státu je dnes motorem politické rétoriky lidí jako Boris Johnson, Viktor Orbán, Marine Le Penová či Mateo Salvini. Je to koncepce vedoucí k izolaci, nacionalismu a vyvolávání starých nepřátelství. Pro jedny překonaná, pro druhé opět atraktivní. Jakákoli velká krize příštích let, ekonomická či společenská, na kterou nebude Evropská unie schopna účinně odpovědět, bude vodou na mlýn politickým silám, pro které dnes v Evropské unie hlasuje už čtvrtina voličů a pro které je brexit vítanou inspirací. Podobně laskavě na něj pohlížejí také rivalové EU v zahraničí. Takový Donald Trump nebo Vladimir Putin celkem pragmaticky vítají každé oslabení Evropské unie jako globálního hráče.

Další jednání

Symbolickým datem 31. ledna Spojené království tedy opouští EU, ale ne tak docela. Britští ministři nebudou jezdit na schůze do Bruselu a poslanci nebudou sedět v lavicích Europarlamentu. Jinak se ale bude jejich země nadále řídit společnými pravidly a účastnit společných politik, aniž by měla vliv na jejich utváření. Souběžně se bude jednat o dohodě o budoucích vztazích. Jak dlouho tento stav potrvá? Boris Johnson tvrdí, že do konce roku a ani o den déle. Podle evropských vyjednavačů je to velmi ambiciózní, až nereálné. Ačkoli tedy máme pětisetstránkovou dohodu o britském vystoupení, vstupujeme do období, kdy bude nadále hrozit „divoký brexit“. Protože budoucí uspořádání vzájemných vztahů bude buď detailně dohodnuto – anebo ne.

Bude se jednat o pravidlech hospodářské soutěže, o vzájemném přístupu na trhy pro služby a zboží, o pohybu osob, o spolupráci v dopravě, v energetice, o rybolovu. A také o součinnosti v oblasti bezpečnosti, o soudní a policejní spolupráci. O tom, jak bude v praxi probíhat pohyb zboží mezi Spojeným královstvím a Irskem. Každá z těchto oblastí obnáší obrovský balík problémů a bude vyžadovat dlouhé a intenzivní rozhovory. Podle Evropské komise bude jednání tím snazší, čím méně se budou Britové chtít odpoutat od evropské legislativy. Britská strana bude ovšem dbát na to, aby nemohla být obviněna, že se vydává norskou nebo švýcarskou cestou, tedy že z praktických důvodů přejímá celé bloky evropských pravidel, aniž by se mohla podílet na jejich vzniku a úpravách.

Dosavadní jednota „sedmadvacítky“ v otázce brexitu bude vystavena těžké zkoušce, protože zájmy jednotlivých zemí se budou zejména při jednání o budoucích obchodních vztazích nutně lišit. Hlavní vyjednavač Evropské komise Michel Barnier hodlá proto věnovat stejný čas rozhovorům s členskými státy jako jednání s Londýnem. Mandát by měl dostat během února. V Evropském parlamentu ve středu upozornil, že také tato etapa brexitu nebude pro nikoho ani příjemná, ani vítězná. „Chceme co nejužší partnerství,“ prohlásil. „Je však naprosto jasné, že budou negativní dopady.“

Nic nového pod sluncem. Brexit není o vítězích, ale jen o poražených.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud