Braňme se Green Dealu se stejnou vervou jako koronaviru. EU rozklíží víc než migrační kvóty | info.cz

Články odjinud

Braňme se Green Dealu se stejnou vervou jako koronaviru. EU rozklíží víc než migrační kvóty

Braňme se Green Dealu se stejnou vervou jako koronaviru. EU rozklíží víc než migrační kvóty
 

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Pandemie srazí svět a tím i Evropskou unii do hluboké ekonomické krize. V zájmu jejího překonání musíme pustit z hlavy Green Deal, tedy návrh unijní zelené politiky, který byl ještě před pár týdny na stole jako ústřední téma. Pošetilé trvání na uhlíkové neutralitě za každou cenu by tvrdě dopadlo na pochroumanou evropskou solidaritu a mohlo by v evropských vztazích nadělat ještě větší paseku než migrační kvóty.

Řekněme rovnou, že věci se nevyvíjejí dobře. Do závěrů posledního unijního summitu, který měl v první řadě řešit ekonomickou obnovu, se dostala i zmínka, že hned, jak to bude možné, musíme se vrátit ke strategii „udržitelnosti“. Zatímco ve věci předsedkyní Komise propagovaného „Marshallova plánu“ pro EU se státníci ničeho konkrétního nedobrali, zjevně někdo považoval za nutné „pro sichr“ explicitně potvrdit „zelený závazek“. Aby si snad někdo nemyslel, že končí.

Jedna věta samozřejmě ještě neznamená, že je rozhodnuto, a upřímně řečeno, udržitelný rozvoj ve své podstatě je v zájmu nás všech. Ale v dnešní situaci platí dvojnásob, že musí vypadat o dost jinak než Green Deal s direktivním závazkem dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality. Ale víme, jak to v EU chodí – jde o klasické pomalé vaření žáby. Napřed obecné fráze, pak, když se nikdo neozve, něco trochu konkrétnějšího. Stupínek po stupínku. A když je na světě hotová politika, je pozdě protestovat.

Proti oné větě ze závěrů jednání se zřejmě nikdo neozval. Ani V4, ani český premiér, který proti Green Dealu často brojí a jeho obhájce označuje za ekoteroristy. Kdyby se někdo během debaty ohradil, byť by byl v menšině, ta věta by zmizela. Summity EU si zakládají na konsensu. Jenomže evidentně všichni mlčeli, a tak to příště bude s protestem o něco těžší, protože se každý může odkazovat právě na nedávno přijatý text.

Stejně jako v případě migračních kvót jsou tahounem Green Dealu Němci. Jejich tvrdohlavost při uskutečňování „energeticky zelené budoucnosti“ známé jako energiewende může být dalším monumentálním příkladem, jakých výkonů, soustředění a neoblomnosti jsou naši sousedé schopni, i když jdou za špatným cílem. Když se v EU projednávaly migrační kvóty, tak Německo, jehož „absorpční schopnost“ je vyšší, projevilo jen málo empatie k „novým“ zemím a žádalo „solidaritu“. I když jsme měli přijmout jen naprostý zlomek uprchlíků a kapacitně bychom to zvládli, politicky by to pro nás bylo fatální. 

S Green Dealem je to horší. Může vyvolat nejen srovnatelně silný odpor „k Bruselu“, ale skutečné ekonomické těžkosti, které tento postoj ještě umocní. Další nepříjemný rozdíl oproti migrační krizi je v tom, že tehdy Němci očekávali od ostatních již zmíněnou solidaritu. Fakticky to, že je ostatní budou následovat a udělají to samé. U Green Dealu se to ale má tak, že Němci (a někteří další aktéři) na něm budou schopní vydělat. Na úkor zemí, jako je Česko.  

Už když před zhruba patnácti lety tohle zelené úsilí začalo, tak si Němci spočítali, že přes počáteční krvavé náklady na všem nakonec vydělají, protože trh v objemu mnoha bilionů eur ovládnou jejich technologie. Takže už nikoli citoví „vyděrači“, ale cyničtí byznysmeni ve stylu evangelikálních kazatelů, kteří jednou rukou žehnají evropským ovečkám ve jménu karbonové víry a druhou berou peníze za rozhřešení, jímž pro uhlíkové hříšníky mají být německé technologie.

Lze čekat, že Němci budou klást zrušení Green Deal tuhý odpor. Ostatně už tak činí. Má to i psychologické důvody: do vlastní „energiewende“ investovali obrovské množství finančního a politického kapitálu. I disciplinovaný německý průmysl ovšem začíná brblat. Zejména automobilky, které jsou spolu s jadernými a uhelnými elektrárnami první na ráně a jež drtí absurdně přísné emisní normy. Na druhé straně, byť s investicemi do elektromobility zaspaly, mají ohromné zdroje a mohou tak doufat, že konkurence na tom bude hůř…

Pokud budou Němci trvat na sobecké tezi „my budeme krvácet, ale druzí víc, takže nakonec vyděláme“, bude to mít na solidaritu mezi členskými zeměmi fatálnější dopad než migrační krize. Snad si to uvědomují a jako ekonomicky nejsilnější země cítí i odpovědnost za celou Unii. Před ní je totiž post-pandemická doba a ekonomická krize, kterou dle řady prognóz eurozóna nerozdýchá tak snadno jako některé regiony. Je tohle správná chvíle, kdy podkopat vlastní konkurenceschopnost? 

Do boje proti Green Dealu bychom se měli zapojit společně se stejnou vervou, s jakou se bráníme proti koronaviru. Spolupráce ve V4 snad bude samozřejmá, ale měly by zafungovat i politické strany. Lidovci a sociální demokraté by měli působit ve svých frakcích, které jsou v Evropském parlamentu nejvlivnější, a ANO u třetích liberálů. S Piráty a Zelenými v tomto ohledu příliš nepočítejme. 

A to nejhorší nakonec. Krize nás varovala před nezdravě velkým vlivem importů Číny. Dotkl jsme se toho částečně už tady. Bohužel ti, kteří tuto hrozbu cítí nejsilněji, naopak vůbec nevidí, že z Green Dealu by měli radost jedině v Pekingu, který se ve snaze rozhýbat průmysl po epidemii rozhodně nebude zabývat emisemi oxidu uhličitého. K čemu nám bude, že se jako rytíři v zelené zbroji budeme jako jediní na světě hrdinně prát s uhlíkovou saní, když nás kvůli tomu zakousne čínský drak jak králíka? 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud