KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | V Česku rezonuje návrh důchodové reformy, kterou připravuje Fialova vláda. Největší kontroverze budí otázka zvýšení hranice pro odchod do důchodu a zaručená výše penzí. Přitom se prakticky vůbec nemluví o dalších aspektech, na kterých záleží důstojné stáří a které zůstávají úplně stranou vyhrocené veřejné debaty. Peníze od státu totiž v tomto případě opravdu nejsou všechno. Kvalita života ve stáří záleží především na lidských vztazích a až potom na penězích.
Nejprve si řekněme, jaké faktory rozhodují (samozřejmě kromě zdraví) o důstojném stáří dnes. Mnozí politici i zástupci odborů mají tendenci dělat právě z důchodců chudobou nejohroženější skupinu obyvatel, o jejímž bytí a nebytí rozhoduje přidaná stokoruna k důchodu.
Jak řekl svého času během covidové pandemie tehdejší premiér Andrej Babiš: „Já bych chtěl jenom říct, že samozřejmě naši důchodci nemají lehký život.“
Ano, je to tak. Mnozí z dnešních starobních důchodců skutečně počítají každou korunu a žijí na hranici chudoby nebo dokonce pod ní. Stejně tak se ale najdou, a právě osmašedesátiletý důchodce Babiš je toho příkladem, i velmi bohatí důchodci.
Starobním důchodcem je vedle Babiše například i odcházející prezident Miloš Zeman (78), stejně jako nastupující pražský primátor Bohuslav Svoboda (79) a mnozí další politici, kteří určitě nemají a ani nebudou mít hluboko do kapsy. Stejně jako řada dalších lidí v důchodovém věku, která disponuje na stáří majetkem a příjmem ve vysoce nadstandardní podobě.
Cílem tohoto textu ale není v žádném případě vyvolávat závist vůči těm, kdo jsou bohatí a ještě berou důchod. Uvedené příklady (je jich mnoho) jen ukazují, že mluvit o důchodcích 33 let po pádu totality jako o nějaké homogenní skupině chudých nebo chudobou zvlášť ohrožených lidí je nesmysl. Důchodci jsou bohatí, stejně jako méně bohatí, průměrně zabezpečení (z hlediska majetku a příjmu), chudší či vysloveně chudí.
