KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Itálie bude mít s nejvyšší pravděpodobností novou pravicovou vládu. Nezpochybnitelná vítězka tamních voleb Giorgia Meloniová (šéfka strany Bratři Itálie) si spolu se svými spojenci, Matteem Salvinim (Liga) a Silviem Berlusconim (Vzhůru, Itálie!), zajistila pohodlnou většinu v obou komorách parlamentu – a má nakročeno k tomu stát se první ženou v čele italského kabinetu v poválečné Itálii.
V progresivistickém Bruselu a Štrasburku, stejně jako v pražských kavárnách, by to mělo vyvolávat radost a nadšení, leč děje se opak: Meloniová totiž reprezentuje skutečnou pravici, navíc pravici, kterou nemalá část komentátorů z neznalosti či schválně označuje za fašistickou, v lepším případě za postfašistickou.
Dlouhá cesta Giorgie Meloniové k moci
Skutečnost je samozřejmě, jak už to bývá, mnohem složitější a pestrobarevnější. Giorgia Meloniová (* 1977) byla v mládí členkou Mladé fronty (Fronte della Gioventù; FdG), což nebylo nic jiného než mládežnická organizace konzervativně-nacionalistického Italského sociálního hnutí (Movimento Sociale Itaiano; MSI), jež se v roce 1972 přejmenovalo na Italské sociální hnutí – Národní pravice (Movimento Sociale Itaiano – Destra Nazionale; MSI-DN) a jež v některých ohledech opravdu navazovalo na Mussoliniho fašismus z meziválečných a válečných let.
Z mládí pravděpodobné budoucí premiérky také pochází několik výroků, v nichž se vstřícně až obdivně vyjádřila o Mussolinim, a právě to jí nyní její političtí odpůrci a levicoví komentátoři otloukají o hlavu. V očích těchto lidí Meloniové na kreditu samozřejmě nepřidalo ani to, že byla v letech 2008 až 2011 ministryní pro mládež ve čtvrté vládě již zmíněného Silvia Berlusconiho, jenž je pro italskou a evropskou levici něčím jako pomyslný červený hard pro býka.
