Jak na rezignaci: manuál pro ministry ve třech krocích

 FOTO: Profimedia

Vojtěch Kristen

20. 07. 2020 • 20:00
KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | Když se žába vaří dost pomalu, ani si nevšimne, že voda kolem ní najednou vře. S naší společností je to podobné. Jako bychom si tu zvykli, že se za obří průšvihy, například předražené nákupy nebo totální chaos na železnici, neodstupuje. Přitom v zahraničí, alespoň na Západě, dávají šéfové rezortů funkci k dispozici za mnohem menší prohřešky. Tuzemští ministři – průšviháři však těží ze dvou věcí. Za prvé, že nad sebou mají premiéra Babiše, který má sám takové máslo na hlavě, že všechny jejich průšvihy vypadají zcela malicherně. A za druhé, že vlastně ani moc není, kdo by je nahradil, protože hnutí ANO je personálně vybrakované.

Z toho, jak ministři současné vlády reagují, když „shit hits the fan“, si lze za poslední měsíce udělat celkem věrný obrázek. Sečteno, podtrženo, jde o proces sestávající ze tří kroků. Nejdřív ministr řeší, jestli je možné průšvih hodit na někoho jiného a zachránit si tím kůži. Aktuálně to ilustruje například ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, pro kterého je obětním beránkem šéfka moravskoslezských hygieniků. Problém: vyřešeno.

Ve druhém kroku už je třeba zapojit matematiku. Pravděpodobnost, zda jde ministr od válu, si ministerský předseda určí pomocí jednoduché rovnice: skrze násobek počtu vhodnějších kandidátů na danou funkci a potenciál poklesu preferencí hnutí ANO v důsledku daného průšvihu. Tady to tedy ministr Havlíček se současnými tragédiemi na železnici ještě udržel, ovšem hlavně proto, že post ministra dopravy už Babiš potřetí za volební období zjevně měnit nehodlá – ostatně, ani nemá kým. A co se násobí nulou...

K samotné rezignaci dochází až ve třetím kroku. Tento stupeň je vyhrazený pro ministry, kteří se kompletně zdiskreditovali: neustálým lpěním na své opsané – neopsané diplomce jako Taťána Malá, anebo (což se však nevylučuje) pro nedostatek politické a marketingové soudnosti. To se zase povedlo Martě Novákové úvahami o tom, proč že v Česku máme předražená mobilní data, nebo Vladimíru Kremlíkovi a jeho předražené zakázce k dálničním známkám.

Přitom na Západě, kam bychom se jistě chtěli politickou kulturou jednou řadit, se odstupuje za mnohem menší minely. Příklady tu jsou, i z doby koronavirové. Ve Finsku před měsícem rezignovala ministryně financí Katri Kulmuni proto, že absolvovala mediální trénink z veřejných peněz. Odstoupila elegantně: složila funkci, omluvila se a slíbila peníze vrátit. Novozélandský ministr zdravotnictví David Clark se zase dopustil faux pas, protože navzdory nařízené celostátní karanténě vyvedl během jara rodinu na pláž. Když to vyšlo najevo, dal funkci k dispozici.

Personální pustina

Vysvětlovat neochotu ministrů součané vlády k rezignacím horší politickou kulturou Česka je jenom část odpovědi, která se ve skutečnosti skládá z více rovin. Jedna z nich je ryze pragmatická – ministerský plat je zkrátka motivační faktor; vidět to bylo třeba na Vladimíru Kremlíkovi, kterého nakonec z rezortu dostávali až buldozerem. Velkou roli hraje i vzor v osobě premiéra Babiše, který je ve funkci ve flagrantním střetu zájmů a jenž by podle vlastních slov nerezignoval, ani kdyby seděl na lavici obžalovaných. Ve chvíli, kdy šéf ukazuje takovouto morálku, se ministrům zůstává ve funkci o dost jednodušeji.

Podstatnou rovinou je i to, že Babišovi zkrátka chybějí lidi, kvůli personální pustině v jeho hnutí už nemá nové ministry kde brát. To je důvod, proč vicepremiér Karel Havlíček na vládě sedí na dvou ministerských židlích. Proč má zkompromitovanou brněnskou buňku ANO resuscitovat – sama zkompromitovaná – Táňa Malá. A proč povede Středočeský kraj do podzimních voleb Jaroslava Pokorná Jermanová navzdory tomu, že do ní Babiš v posledních měsících veřejně tepal – mimo jiné kvůli jejímu trestnímu oznámení na záchranářku, která vedení kraje veřejně zkritizovala za nedostatek ochranných prostředků proti koronaviru.

Za touto personální recyklací znouzectnosti stojí ideový úkrok stranou, který si hnutí od svého vzniku v roce 2012 prožilo. Před osmi lety ANO vznikalo jako pravicově zaměřená, propodnikatelská strana, jejímiž ústředními tématy bylo efektivní řízení státu či transparentní politika. Přinášelo hesla a program, jež dokázaly oslovit úspěšné vzdělané lidi, kterým záleží na budoucnosti země. A tito lidé se proto také stávali prvními členy a voliči. Až čas tyto ideály zkompromitoval. Za doby vlády Andreje Babiše udělila politická realita tehdejším slibům několik knockoutů a ANO a jeho politický program se plíživě proměnil: z odbourávání překážek pro podnikatele se staly slevy na jízdné pro seniory, kteří se také stali Babišovým hlavním voličským tahounem. 

Původní členy a příznivce strany ale taková politika zajímá čím dál méně. Mnoho osobností z počátků hnutí ANO nyní Babiše opouští, jde přitom o lidi, kteří do strany vstupovali jako kritici starých pořádků. S půlbilionovými deficity, válkou s Bruselem a masivními protivládními demonstracemi jejich vůle spojovat se s touto stranou rapidně střízliví. V poslední době přestali věřit, že „bude líp“ namátkou brněnský primátor Petr Vokřál nebo jedna z prvních členů hnutí a současná europoslankyně Radka Maxová, tedy přesně ten typ lidí vyššího politického managementu, které Babiš nyní zoufale potřebuje. K výměně ministrů, resuscitaci krajských buněk či jako lídra kandidátky v krajských volbách. 

SDÍLET