V posledních třech týdnech jsme, v přímé souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině, svědky zrození nečekaného, avšak skutečného, autentického hrdiny – politického vůdce, jehož obdivuje celý demokratický svět, ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Až do 24. února byl přitom pro většinu lidí jenom mužem, stojícím v čele jedné z nejchudších a nejzkorumpovanějších zemí v Evropě; „komediantem“, který s pomocí vlivných přátel vyhrál volby, a dostal se tak do čela státu. Jak mi nicméně v minulém týdnu řekla jedna ukrajinská lékařka působící v Praze: „Dvacátý čtvrtý únor a hlavně to, jak se zachoval poté, všechno změnily; teď je to prezident nás všech.“ Ano, právě takto, náhle a překvapivě, se často rodí hrdinové a legendy. Zelenskyj není zdaleka jediný. Pojďme se proto podívat i na některé další, přinejmenším jeden z nich nám ostatně bude důvěrně známý.
Začněme, jak jsem už naznačil, u nás doma, v Česku, přesněji řečeno v habsburském Rakousku-Uhersku, v podunajské duální monarchii, v polovině druhé dekády minulého století. V Evropě již tehdy zuřila, od léta 1914, tzv. Velká válka („naše“ první světová válka), když čtyřiašedesátiletý profesor Tomáš Garrigue Masaryk (*1850) opustil svoji původní představu o tom, že Rakousko-Uhersko bude možné proměnit v moderní federaci či konfederaci rovnoprávných národů a rozhodl se místo toho usilovat o vznik suverénního československého státu. Zpráva, kterou obdržel na cestě po Švýcarsku, tj. že je na něj „doma“ vypsán kvůli politickým názorům zatykač, jej v rozhodnutí utvrdila a v červenci 1915 už u příležitosti pětisetletého výročí upálení mistra Jana Husa pronesl v Ženevě legendární projev, v němž „vykročil na cestu, ze které nebylo návratu“, leda do svobodné republiky.
V tomto textu přirozeně nejde o „popis“ toho, co všechno museli Masaryk a spol. učinit pro to, aby svůj sen o samostatném státu naplnili. Ve skutečnosti chci říct něco jiného. Jen si to představte: Je vám čtyřiašedesát let, váš život, naplněný mnoha úspěchy i nezdary, spory, jež se zapsaly do dějin (rukopisy, hilsneriáda, střety s politickými elitami atd.) se blíží (jak se alespoň zdá) do finále, když se rozhodnete, že byste se měl místo klidu na penzi vydat do ciziny, doma zanechat ve vážném ohrožení rodinu a začít bojovat za chiméru (v letech 1914–1915 to nebylo nic jiného) v podobě nezávislého státu! Kolik víry v sebe samotného, kolik odhodlání, nezdolnosti a síly v sobě musel mít, když se do tohoto olbřímího úkolu pustil! Nikoli v okamžiku, kdy se stal prezidentem republiky, ani v letech, kdy tento úřad zastával, nýbrž v roce 1915, kdy se dal do boje za svůj sen, proti mocné mnohonárodnostní říši, téměř proti všem, se stal (budoucí) legendou a mýtem, který žije dodnes.
V řadě ohledů podobný, třebaže posunutý v reáliích i v čase, je i příběh největšího francouzského politika a státníka 20. století – Charlese de Gaullea (*1890). Zlomové dny tohoto muže přišly v červnu 1940, kdy se hroutila francouzská obrana v boji proti německému blitzkriegu, a kdy jej předseda vlády Paul Reynaud povolal (krátce poté, co byl povýšen na brigádního generála) do Paříže a jmenoval jej státním podtajemníkem na ministerstvu obrany. Z profesionálního vojáka se stal ze dne na den politik, který měl na rozdíl od většiny defétistů jasno: Francie se vzdát nesmí a pokud ano, musí v boji proti nacistickému Německu bojovat z ciziny. Když zjistil, že vládu nepřesvědčí a když Reynauda nahradil maršál Pétain, jenž se stal v následujících letech symbolem francouzské kolaborace, odletěl de Gaulle v poslední možný okamžik na Britské ostrovy, zatímco doma na něj byl vydán, podobně jak za první světové války na Masaryka, zatykač. Cesta zpátky už ani pro něj neexistovala.
