KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Novou irskou prezidentskou se stane krajně levicová právnička a nezávislá kandidátka Catherine Connollyová, která ve volbách se ziskem přes 63 % doslova deklasovala všechny protivníky. O čem vypovídá zvolení ženy, kterou server Politico označil za „často proti-západní“ a která brojí proti NATO, proti Evropské unii, proti evropské „militarizaci“ a proti její pomoci Ukrajiny napadené Ruskem, a která navíc stojí pevně za „palestinským lidem“ a proti Izraeli? A do jaké míry se v irské politice a v její mezinárodněpolitické orientaci projevují historické skutečné i domnělé křivdy a komplexy? Právě o tom je můj dnešní text.
Proč Irové volili Catherine Connollyovou…
Odpověď na otázku, proč Irové v prezidentských volbách masivně podpořili radikálně levicovou kandidátku Catherine Connollyovou (* 1957), jejíž politické názory a postoje jsem stručně shrnul v úvodu, vyplývá ze dvou, respektive z tří faktorů.
Za prvé proto, že navzdory solidnímu hospodářskému růstu přetrvává v Irsku řada „chronických problémů“. Například nedostatek bytů a jejich vysoké ceny, což dlouhodobě irituje především mladou generaci. Není náhodou, že Connollyová získala spoustu jejich hlasů, podobně to koneckonců zčásti dokázal i někdejší šéf britské Labour Party, rovněž „zastydlý levičák“ a přítel „soudruhů z Hamásu a z Hizballáhiu“ Jeremy Corbyn (* 1949), který stranu neúspěšně vedl v letech 2015–2020.
Za druhé, prezident(ka) Irska nemá nikterak silné exekutivní postavení (pravomoci), popravdě řečeno nemá skoro žádné – i český prezident je ve srovnání s tím silným politickým hráčem. Jde spíše o morální autoritu svého druhu, o „glosátora“ politického dění, o jeho „komentátora“, maximálně o prostředníka vnitropolitického dialogu v zemi.
I z tohoto důvodu volí Irové nezřídka za prezidenty nikoli politiky v „klasickém slova smyslu“, nýbrž výrazné, často polarizující osobnosti. U kterých ovšem vědí, že budou slyšet a že se nebudou bát vyjadřovat se k tématům, jež by mohla být pokládána klasickými politiky za kontroverzní.
… a jak je to v Irsku s tou Palestinou?
Třetím důvodem drtivého vítězství Catherine Connollyové bylo, jak se vyjadřuje k mezinárodněpolitickým otázkám. Nejde pouze o její protiamerické, respektive protievropské (ve smyslu protiunijní) projevy a o projevy proti vyzbrojování Ukrajiny. Ale také – v nemalé míře – i o její pro-palestinské a protiizraelské až antisemitské postoje.
Connollyová, jež se zdráhá zcela jednoznačně a nezpochybnitelně odsoudit teroristický útok Hamásu proti Izraeli ze 7. října 2023, v tradičně anti-semitském Irsku (nepřeháním, stačí se podívat na tamní politický diskurz, na vyjádření řady irských politických představitelů atd.) svými vystoupeními tak říkajíc „boduje“ a její zvolení je zcela logické. Taková už irská společnost zkrátka je, a je třeba vzít to na vědomí.
Irové si totiž do situace na Blízkém východě (a nejen tam) tradičně promítají své národní komplexy a svá národní traumata, v nichž – primárně ve střetech s Brity, o čemž bude řeč za okamžik – se vidí výhradně jako oběti. Jako „ten slabší“, jako „ten otloukánek“. A proto – ze svého úhlu pohledu logicky – sympatizují s každým, koho lze vnímat podobně či stejně.
V konfliktu mezi Izraelem a palestinskými teroristy jsou to tudíž ti druzí jmenovaní, jakkoli nám to může připadat bizarní a téměř neuvěřitelné, o morálním rozměru nemluvě.
Za vším hledej Anglii
Lidé, kteří se o Irsko a jeho dějiny podrobněji nezajímají (a ani o dějiny Spojeného království Velké Británie a Severního Irska), nicméně nemohou tušit, že – s nadsázkou řečeno – téměř za vším, co se v irské domácí i zahraniční politice děje, stojí Anglie, respektive Velká Británie... A proto si k tomu povězme alespoň pár slov.
Anglická, od počátku 18. století britská kolonizace Irska, je příběh, který je pro Iry mimořádně hořký a extraordinérně citlivý. Pravda je taková, že Angličané a později Britové se s Iry od přelomu středověku a raného novověku po moderní dobu věru nemazlili.
Způsob, jakým potlačovali revolty porobeného irského národa, ať už v časech „panenské královny“ Alžběty I. na přelomu 16. a 17. století, během Cromwellova neobyčejně brutálního „irského tažení“ v polovině 17. století či během „velkého povstání“ Wolfea Tonea v roce 1798, o tzv. Velikonočním povstání z roku 1916 a o následných „nepokojích“ (1916–1922) nemluvě, by bylo možno napsat dlouho „krvavou historii“.
K tomu je třeba samozřejmě přidat rovněž tragické důsledky velkého irského hladomoru ze čtyřicátých let 19. století, tzv. krvavou neděli z ledna 1972 z Londonderry. A další národní tragédie a újmy, které Irové dříve i nyní většinou oprávněně připisovali již zmíněným Angličanům, respektive Britům.
Není proto žádnou náhodou, že když se stal šéf New Labour Tony Blair (* 1953; v čele vlády v letech 1997–2007) v květnu 1997 britským premiérem, jeden z jeho prvních projevů mířících mimo Spojené království byl faktickou omluvou za všechna „historická příkoří“, která Britové Irům v dějinách připravili, včetně velkého hladomoru a krvavé neděle.
Blair se omlouval nejen Irům, ale i příslušníkům mnoha národů a států z někdejších britských kolonií s takovou vehemencí, že to jeho faktického zástupce (a pozdějšího nástupce), ministra financí Gordona Browna (* 1951; premiérem v letech 2007–2010) přimělo k tomu, aby pronesl vlastenecky zaměřenou řeč s důrazem na to, co všechno udělali Angličané / Britové v dějinách dobrého...
Současně je třeba říci, že Irové nezůstávali Angličanům / Britům nic dlužni, jak o tom vypovídaly třeba neustávající teroristické útoky IRA proti britským policistům a vojákům, i proti civilistům (únosy, mučení atd.) a politikům.
Jako příklad lze uvést pokus o atentát na britskou premiérku Margaret Thatcherovou (1925–2013; v čele kabinetu v letech 1979–1990) na výroční stranické konferenci v Brightonu v říjnu 1984. Předsedkyně vlády sice unikla bez zranění, po výbuchu ale zemřelo pět hotelových hostů a země byla bezohledností teroristů z IRA silně otřesena.
Stejně tak je na místě připomenout, že severoirští protestanti z Ulsteru patří k vůbec nejloajálnějším občanům Spojeného království a že případný odchod Britů ze Severního Irska nepřipadá v úvahu i z tohoto důvodu.
Co si o Irsku přečíst, na co se podívat
Na závěr už jen jednu krátkou poznámku. Pokud byste si chtěli o „irském“ – přesněji řečeno irsko-anglickém (britském) tématu, o jejich sporech a střetech – něco přečíst, případně si pustit dobrý film, doporučil bych Vám alespoň román klasika moderní anglické literatury Jamese Gordona Farrella (1935–1979) Nepokoje (Troubles; 1970), který pojednává o výše zmíněných letech 1916–1922 v Irsku z pohledu britského důstojníka (součást tzv. imperiální trilogie, kterou tvoří ještě romány Obležení Krišnapuru [The Siege of Krishnapur; 1973] a Sevření Singapuru [The Singapore Grip; 1978]) a dva snímky, které natočil režisér Neil Jordan (* 1950).
První s českým názvem Hra na pláč (The Crying Game; 1992) je psychologické drama s časů války Britů s IRA (Irská republikánská armáda – The Irish Republican Army), druhý s názvem Michael Collins je pro změnu politické drama z doby Velikonočního povstání a z následujících let, jehož hlavním hrdinou je jeden ze zakladatelů IRA. Oba filmy, zejména druhý z nich, jsou natočené z irského úhlu pohledu; skvělé jsou ale oba, této skutečnosti a zjevné tendenčnosti navzdory; tak si je pusťte, a nebudete litovat.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
