Kde slaví vzkříšení Ježíše Krista jinak: Irské Velikonoce ve stínu krveprolití před sto lety

Irské Velikonoce jsou logicky v řadě ohledů podobné jako v dalších evropských zemích, ale vzhledem k velkému počtu hluboce věřících lidí mají svá specifika. Začínají tradičně – čtyřicet dnů před svátky samotnými, od Popeleční středy až po Velký pátek, dodržuje nemálo irských rodin (více a přísněji než v kterékoli jiné evropské zemi) půst, během něhož je zcela vyloučena (minimálně) konzumace masa; Velký pátek je vyvrcholením tohoto půstu, najít toho dne v některých částech Irska otevřenou restauraci se rovná zázraku. 

V následujících dvou dnech, zejména v neděli, už je tomu ovšem jinak: Irové slaví vzkříšení Ježíše Krista mimo jiné hodokvasem, jenž ostře kontrastuje s předchozím půstem, účast na bohoslužbách je bez přehánění samozřejmostí (či, viděno a řečeno jinak, povinností).

V sobotu a v neděli dojde v Irsku i na konzumaci velikonočních vajíček (což je v době půstu zapovězeno), která se do té doby „pouze“ zdobí; mimochodem, podle staré tradice byla zdobena především vejce, která slepice snesly během Velkého pátku, dnes už se ale od tohoto zvyku ve většinové irské společnosti upustilo. 

Specifikem irských Velikonoc jsou – více než kde jinde, snad s výjimkou Anglie – čokoládová vajíčka. První se sice v Evropě objevila již na počátku 19. století ve Francii a v Německu, ale bez většího „komerčního úspěchu“. Nakonec to byl až anglický obchodník John Cadbury (1801–1889), který v Birminghamu otevřel ve dvacátých letech 19. století obchod s „francouzskou čokoládou“, a později, ve čtyřicátých letech, s bratrem Benjaminem i firmu Cadbury Brothers včetně továrny na čokoládu.

V roce 1875, kdy firmě „vládli“ Johnovi synové Richard (1835–1899) a George, spatřila světlo světa i čokoládová velikonoční vajíčka plněná dobrotami, na povrchu s marcipánem a dalšími „jedlými ozdobami“. Úspěch, nejen v Anglii a v Irsku, měla i Cadburyho mléčná čokoláda, jež se objevila na trhu roku 1905. Pokud byste se náhodou o Velikonocích ocitli v Irsku a měli čas, zkuste si zajet do lázeňského resortu Parknasilla v hrabství Kerry, kde se každoročně pořádá „hon na velikonoční vajíčka“, užijete si po všech ohledech hezký den.

Pokud jde o jídlo, k tradičním irským velikonočním pokrmům patří již po staletí pórková polévka, pečené jehněčí (zejména vyhlášená jehněčí kýta nesmí na svátečním stole chybět) a hovězí maso; z ryb Irové preferují (nejen o Velikonocích) lososy, to vše s pomalu pečenými bramborami, případně s najemno osmaženou kapustou. Dalším irským velikonočním specifikem je pokrm zvaný Hot Cross Buns, sladké, jemně kořeněné „housky s křížem“; v Irsku je sice koupíte takřka po celý rok, neodmyslitelně ale patří právě k velikonočním svátkům.

Jak jsem již naznačil – irské Velikonoce, to je také tzv. Velikonoční povstání (Easter Rising). Revolta, k níž došlo v Dublinu ve dnech 24.–29. dubna 1916, byla přímým důsledkem marných pokusů o získání ne snad národní nezávislosti na Velké Británii, na vládě v Londýně (na to bylo ještě brzy), nýbrž alespoň o dosažení samosprávy v některých méně důležitých záležitostech. 

Když na počátku druhého desetiletí 20. století britský parlament po mnoha odkladech konečně chválil tzv. Home Rule Act (návrh zákona o irské samosprávě), zdálo se, že úsilí Irů o „získání národní důstojnosti“ dospěje ke šťastnému, pro Iry samotné i pro Brity, akceptovatelnému, kompromisnímu konci.

Rozhodnutí londýnského kabinetu oddálit uvedení zákona do praxe vzhledem k propuknutí Velké (první světové) války ale vyvolalo v Irsku nejen veliké zklamání a stěží představitelnou frustraci, ale i radikalizaci. Dokonce i té části tamní společnosti, která ji doposud jednoznačně odmítala.

Výše zmíněné zklamání a pocity marnosti se navíc opíraly o dlouhodobou animozitu, místy až nenávist vůči Angličanům, kteří byli v Irsku již od časů krále Jindřicha VIII. Tudora v první polovině 16. století vnímáni jako nemilosrdní kolonizátoři a „národní nepřátelé číslo jedna“.

Cílem organizátorů Velikonočního povstání bylo ustavit nezávislou republiku, což mělo být – viděno jejich očima – „snazší než kdykoli dříve“, přirozeně s ohledem na ve všech ohledech vyčerpávající angažmá Londýna v již zmíněné první světové válce. Revolta proti Britům navíc navazovala na myšlenku „aktu krvavé oběti“ a „(protibritského) povstání v každé generaci“, a to bez ohledu na tragické následky, které to přinášelo.

Povstání organizovali především příslušníci Irského republikánského bratrstva (Irish Republican Brotherhood), kteří nalezli podporu v řadách tzv. Irských dobrovolníků (Irish Volunteers), v jednotkách Irské občanské armády (Irish Citizen Army) i mezi členkami paramilitaristické organizace Cumann na mBan a u řady dalších „bezejmenných“ stoupenců. 

Revolta vypukla na Velikonoční pondělí 24. dubna 1916, kdy rebelové obsadili několik strategických budov v Dublinu. V následujících šesti dnech povstalci čelili obrovské britské přesile, měli ale výhodu, protože se bojovalo v ulicích města.

Po necelém týdnu, v sobotu 29. dubna, již byla převaha Britů zcela zřejmá a posléze bylo povstání za cenu velkých obětí potlačeno. O život tehdy přišlo téměř pět set lidí, včetně mnoha civilistů, zraněno bylo na dva a půl tisíce dalších.

V květnu bylo k smrti odsouzeno devadesát povstalců. U patnácti z nich (včetně signatářů Prohlášení o nezávislosti z 24. dubna) byl rozsudek potvrzen a u čtrnácti i vykonán (mezi těmi, kteří popravě „o vlásek“ unikli, byl i budoucí prezident země Éamon de Valera; 1882–1975).

V zemi následně propukla nevyhlášená občanská válka mezi Iry a Brity, byť ji Britové takto odmítali nazývat a volili místo toho slovo „Nepokoje“ (Troubles; 1916–1922). 

Do té doby stěží představitelné násilí včetně vražd, k nimž v následujících šesti letech docházelo a jichž se dopouštěly obě strany (včetně tzv. Krvavé neděle; Bloody Sunday; 21. listopadu 1920), vyvolalo ještě větší nenávist a posléze skončilo kompromisní dohodou, podepsanou v prosinci 1921 v Londýně. Ta znamenala rozdělení Irského ostrova na dvě části: severní Ulster, který zůstal i nadále součástí Velké Británie, a na jižní část ostrova, z níž se v průběhu následujících let stala nezávislá Irská republika.

Zatímco postoj Irů k této dohodě byl komplikovaný a vedl dokonce k další „domácí válce“ mezi jejími stoupenci a odpůrci (což se promítá i do jejího současného hodnocení), Velikonoční povstání zůstává dodnes „heroickou událostí“, která v Irsku neoddělitelně patří k největším křesťanským svátkům.

Na závěr už jen tradiční „kovářovský“ dodatek. O tom, co Velikonoční povstání pro Iry znamená, svědčí řada literárních, filmových a televizních zpracování této události. 

Jako příklad lze uvést třeba slavnou báseň Velikonoce 1916 (Easter, 1916) Williama Butlera Yeatse (1921), v řadě ohledů pozoruhodný film Michael Collins režiséra Neila Jordana (1996), třebaže poněkud manipuluje s historickými fakty i s emocemi.  Nebo televizní miniseriál Povstání (Rebellion; 2016).

Ani jedno z doporučených děl vás nezklame, divácky nejpřístupnější a pokud jde o zachycení specifické „atmosféry irského jara 1916“ umělecky nejpřesvědčivější je docela určitě Jordanův film. Tak si ho, neznáte-li jej, na svátky pusťte.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.