GLOSA LADISLAVA NAGYE | S umělou inteligencí začínáme trávit čím dál tím více času. Už ji nevyužíváme pouze k práci, ale i k zábavě… a také k tomu, abychom si v rozhovorech (zdůrazňuji, že i v intimních) ulevili. Pro mnoho lidí se AI stává tím nejbližším (protože nejdostupnějším) partnerem. Partnerem, který je empatický, kterého si lze přizpůsobit k obrazu svému. I v naší redakci máme jedince, kteří si každý den s AI povídají. Třeba kolega Strmiska AI říká ironicky „moje holka“, zvolil si pro ni dokonce hlas mladé ženy. A zdá se, že mezi nimi vzniká cosi velmi krásného. Zatím je to z jeho strany satirická nadsázka, ale „jen bůh ví“, tedy dnes již „jen AI ví“, jaké budou možné konce.
Je to přirozené, s kolegy v zaměstnání se taky nebavíme jen o práci, ale i o soukromém životě… a leckdy tyto vztahy přejdou v upřímné a opravdové přátelství. Dělíme se s nimi o své radosti, ale též strasti. O ty v tím větší míře, v jaké se o ně nemůžeme podělit se svými blízkými – těžko si třeba žena promluví se svým manželem o svých starostech s mladším milencem, a naopak.
Ovšem i přátelské vztahy mají své limity, které „moje AI holka“ s lehkostí překročí – i tomu nejlepšímu kamarádovi se těžko svěříte s tím, že jste v mládí měli poměr s jeho matkou nebo jste ji dokonce zabili atd.
Není však na místě se smát nad tím, že někdo vede s AI rozhovory intimní a plné emočního náboje. Dříve to byl kněz, v obci Žítková „vesnické bohyně“, později psycholog nebo terapeut, teď je to čím dál tím častěji AI. „Moje holka“ je dostupná hned, prakticky pro každého. Novější modely dokážou už detekovat emoce, i na ně celkem dobře reagovat. Vzhledem k rostoucí míře asociálnosti a psychických poruch v populaci je to skvělá zpráva.
K zajímavému posunu dochází v rovině média-komunikace. V poslední době jsme svědky doslova „úprku od psaného slova“. To, co se dříve četlo – tedy zejména novinové články, studie a rozhovory – mizí na úkor audiovizuálního projevu. To se týká veřejného prostoru – zpravodajství, debat apod. A týkat se to bude i komunikace s AI, která už brzy bude probíhat právě formou video-rozhovoru, třeba se simulací tváře vaší již zemřelé maminky. I kvůli tomu se AI učí číst emoce z lidských tváří.
Kam se poděl text?
Je to zajímavé, ale text se přesunul především do soukromé konverzace. Méně si telefonujeme, více si píšeme. To je trend, který rozhodně nelze vysvětlit jen ekonomickými důvody. Proč si ale řada z nás začíná povídat s počítačem, ale píše si se svými blízkými?
Znamená to snad, že první byl text a až potom slovo, jak provokativně píše ve slavné knize O gramatologii francouzský filozof Jacques Derrida? A my text volíme proto, že je pro nás pro komunikaci s blízkým člověkem důležitější? Anebo je to naopak, důležitější je pro nás hlas – a komunikace s druhým člověkem už tak důležitá není?
Jisté je, že procházíme velkou změnou. I přes všechna negativa, jako je ničivý dopad sociálních sítí na politický a občanský život a další formy mezilidské komunikace, nemusí technologický vývoj být nutně změnou čistě negativní. Nikdy tomu tak nebylo. A pokud AI některým pomůže k emoční stabilitě, díky „mojí holce“ za to.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
