Istanbulský starosta İmamoğlu má smůlu: Proč nechce Evropa udělit Erdoğanovi pořádnou lekci?

„Jak se Evropa snaží obrnit proti narůstajícím výzvám, bude pro ni existence demokratického Turecka nezbytná. Režim, který umlčuje svou mládež, drtí odpůrce a vládne pomocí strachu, může jen prohloubit vratkou situaci regionu,“ napsal střízlivě a bez emocí İmamoğlu ze své cely ve vězení Silivri. Adresátem byli především evropští politikové, národní i ti unijní. Naprostá většina z nich s ním nepochybně vnitřně souhlasí. Jenže – navenek nedělají nic!

A to navzdory nebývalé mobilizaci turecké občanské společnosti, která si zjevně nechce nechat líbit další Erdoğanův posun směrem k autoritářské vládě. A navzdory tomu, že do vězení od té doby putovaly desítky aktivistů a novinářů. 

Oportunistické kvazimlčení se může demokratickým zemím EU přitom jednoho dne nepěkně vymstít – významná část turecké mládeže, zejména ta vzdělanější, spatřovala dosud v Evropské unii vzor, ba světlo na konci tunelu. Pokud pro ni pohasne, může se poohlížet po jiných vzorech.

Zajisté, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová vyjádřila „hluboké znepokojení“. Její mluvčí připomněl, že jako země usilující o členství v EU by Turecko mělo „dodržovat demokratické hodnoty“. Šéfka diplomacie Kaja Kallasová a komisařka pro rozšíření Marta Kosová připomněly, že se „od Turecka očekává provádění těch nejvyšších demokratických standardů a praktik“.

Jako obvykle se poněkud razantněji vyslovil Evropský parlament. Turecko se ocitlo v debatě na posledním plénu začátkem dubna na pranýři většiny řečníků. Delegace vedená první místopředsedkyní EP Katarinou Barleyovou se vydala do Istanbulu a İmamoğlua navštívila ve vězení, což bylo významné symbolické gesto podpory.

Zahraniční výbor EP schválil (48:21) návrh zprávy, podle níž nelze za těchto okolností s Tureckem obnovit jednání o přistoupení k EU a vnitřní Erdoğanovu politiku rozhodně odsoudil jako směřující k autoritářství a k odklonu od demokracie. Europoslanci však zároveň uznali strategický a geopolitický význam Turecka, jeho rostoucí vliv na řešení otázek mezinárodní bezpečnosti, jeho klíčové postavení jako spojence v Severoatlantické alianci.

Do protikladu k Erdoğanově neoliberalismu postavili význam Turecka pro migrační toky do EU a také jako obchodního partnera, s nímž Unie praktikuje oboustranně výhodnou bezcelní výměnu. Nakonec se vyslovili pro to, aby přístupový proces zůstal sice u ledu, ale jinak aby obě strany pracovaly na těsnějším, dynamičtějším strategickém partnerství s důrazem na bezpečnost, energetiku, klimatická opatření, boj proti terorismu a regionální stabilitu.

V době, kdy Evropu děsí ruská válka za humny a kdy na ni nový pán v Bílém domě pouští střídavě ledovou a horkou sprchu, je naprosto racionální a pragmatické si to nerozházet s mocností regionálního významu, jakou Turecko nepochybně je. 

Tím spíš, že Erdoğan sebevědomě a bezostyšně spolupracuje s „koalicí ochotných“, tedy se zeměmi, které se pod vedením Francie a Británie pokoušejí dát dohromady strategii podpory Ukrajině pro případ, že by nedošlo k míru a USA by se od napadené země odvrátily.

Turecko disponuje druhou největší armádou v NATO a má značné zkušenosti s mírovými misemi a operacemi mimo své území. Udržuje skvělé vztahy s Ukrajinou, ale nezavřelo si nikdy dveře do Moskvy. Je klíčovým partnerem pro jakékoli dohody o námořním příměří v Černém moři, ale také pro případné vojenské mise na Ukrajině, ať už jako jejich účastník či poskytovatel týlového zabezpečení.

Turecko hraje také zásadní roli při obnově syrského státu – podílí se na rekonstrukci jeho infrastruktury i vojenského potenciálu. Zajistit stabilní Sýrii, vytvořit podmínky pro návrat syrských uprchlíků – nebo aspoň pro to, aby další neodcházeli – je jednoznačně v zájmu EU. 

Stejně tak i oslabení íránského vlivu v regionu Blízkého východu a vliv na jednání o budoucím uspořádání v Gaze, s nímž si evidentně neví rady ani Izrael, ani Spojené státy, ani okolní arabské země...

Z téhož důvodu se Evropané příliš nezajímají o osudy syrských Kurdů, ačkoli hráli rozhodující roli při porážce Islámského státu a EU i USA jim fandily a podporovaly je. Spíše jim jde o to nepopudit Erdoğana, který drží mimo jiné nyní nepřímo i klíče od syrských věznic, kde skončily stovky džihádistů Islámského státu, jejichž vypuštění „do podrostu“ by pro EU nemuselo být dobrou zprávou. Už proto, že mnozí z nich jsou jejich vlastními občany, budou se tedy chtít vracet „domů“.

Přes všechny tyto velmi pádné důvody by se EU neměla vůči Turecku nechat úplně unést lákáním „reálpolitiky“. Kvalitní, nebo aspoň nějaká demokracie, je koneckonců také důležitá v zemi, která sousedí s Řeckem a Bulharskem, která je tradičně mostem mezi Evropou a Asií, mezi křesťanstvím a islámem. 

Turecká přihláška do EU ležící na stole v Bruselu už 38 let se může po takové době jevit jako vtip, ale na jedné straně dává pořád ještě části turecké společnosti sílu a naději a na druhé Evropské unii dodatečnou munici, jak dění v této zemi ovlivňovat směrem k dodržování demokratických hodnot.

Na příkladu maďarského Viktora Orbána uvnitř samotné EU dnes vidíme, že pokud není shoda ohledně základních hodnot demokracie a právního státu, nemusí ani soustavné působení většiny vést ke sbližování strategických zájmů, ba naopak. 

Turecký režim je sebevědomý a asertivní, nebude si brát servítky, pokud mu bude vyhovovat jiná než evropská cesta. Takže by Evropské unii nemělo nic bránit mu pěkně od plic vyložit, že odklon od pravidel, které se jako kandidát členství v EU zavázalo dodržovat, nebude tolerovat. Zatím se k tomu však neodhodlala.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.