Většina národů je na své slavné historické příběhy a na své hrdiny patřičně hrdá. Zatímco u nás doma je to maličko složitější, jak před několika dny připomněl kolega Martin Schmarcz, Irové patří naopak k těm, kteří své velikány doslova hýčkají, a navíc si příliš či spíše vůbec nelámou hlavu s tím, jak na ně nahlíží okolní svět. K doslova ikonickým okamžikům irských národních dějin patří i tzv. Velikonoční povstání (Easter Rising), k němuž došlo na jaře 1916, tedy před sto pěti lety. Pojďme si ho tedy připomenout.
Abychom události, k nimž v Dublinu ve dnech 24. až 29. dubna roku 1916 došlo, plně pochopili, musíme se ohlédnout do starší historie. Pokusy o podrobení Irska Angličany, jež začaly za vlády tudorovských panovníků v 16. století a vyvrcholily v době Cromwelova vojenského tažení na ostrov v polovině 17. století, vedly nejen k naprosté anglické/britské dominanci a naprostému podřízení Irů, ale i – později – k jejich opakovaným snahám o vymanění se z tohoto područí, jakým bylo například velké povstání, které vedl Wolfe Tone v roce 1798. V 19. století to Irové, poučeni předchozími nezdary a vysokou cenou, již za ně platili, zkoušeli nejprve v rámci existujícího britského politického systému, poté pasivní rezistencí, občanskou neposlušností a snahou nahradit britskou vládu vlastním parlamentem, ale i tentokrát bez většího úspěchu. Na přelomu 19. a 20. století se proto část z nich rozhodla pro ozbrojený boj.
Svým způsobem se jednalo o logickou reakci na dlouhodobou neschopnost Britů vyrovnat se racionálně se snahami Irů o národní emancipaci, primárně s těmi, jejichž cílem byla pokojná, mírová koexistence obou národů v rámci jednoho státu a impéria. Když na počátku druhého desetiletí 20. století britský parlament konečně schválil tzv. Home Rule Act, tj. návrh zákona o irské samosprávě, o nějž začal usilovat již premiér William Ewart Gladstone v osmdesátých letech 19. století, zdálo se, že příběh navzdory všem peripetiím, včetně těch krvavých (viz například zavraždění britského místokrále lorda Cavendishe v květnu 1882) dospěje ke šťastnému konci. Rozhodnutí britské vlády oddálit uvedení Home Rule do praxe vzhledem k propuknutí první světové války v Evropě však bylo osudovou chybou a také pomyslnou roznětkou, která radikalizovala velkou část irské společnosti, a to tím spíš, že v zemi bylo tradičně zakořeněno sektářské násilí (zahrnující útoky na vlastníky půdy a jejich majetek, únosy, žhářství, mrzačení dobytka atd.), jež mělo endemický charakter a rozsah, a to i přes mimořádné úsilí politiků i policejních jednotek.
Strůjci Velikonočního povstání v čele s irskými republikány si kladli za cíl ustavit v zemi nezávislou republiku, přičemž hodlali rafinovaně využít, mimo jiné, vyčerpávajícího angažmá Britů na bojištích první světové války, což jim později měli v Londýně a vůbec v Británii za zlé více než cokoli jiného. Myšlenka „celonárodního boje za svobodu“ v té době již navíc rezonovala, jak jsem naznačil, ve velké části irského národa, stejně jako sílící přitažlivost myšlenky symbolického aktu „krvavé oběti“ a „protibritského povstání v každé generaci“, byť i za cenu porážky a nemilosrdných represí. Irská společnost, nejen političtí radikálové, byla zkrátka po více než sto letech, jež uplynuly od poslední velké revolty proti Britům na konci 18. století, touhou po násilí doslova „těhotná“ a výsledek v podobě Velikonočního povstání byl toho odrazem.
Povstání samotné, organizované členy Irského republikánského bratrstva (Irish Republican Brotherhood) a podporované tzv. Irskými dobrovolníky (Irish Volunteers) v čele s Patrickem Pearsem, nepočetnými jednotkami Irské občanské armády (Irish Citizen Army) Jamese Connolyho, více než dvěma stovkami žen z paramilitaristické organizace Cumann na mBan a spoustou dalších „bezejmenných“ stoupenců, propuklo na Velikonoční pondělí 24. dubna 1916, kdy rebelové obsadili několik strategických budov v Dublinu. V následujících šesti dnech povstalci čelili obrovské britské přesile, kterou však do jisté míry eliminovala skutečnost, že se bojovalo v ulicích města doslova dům od domu a o každou ulici; v relativně klidnějších částech Dublinu navíc museli Britové čelit útokům irských ostřelovačů, jejichž likvidace vázala část jejich jednotek.
V sobotu 29. dubna nicméně převaha Britů, zejména zničující síla jejich dělostřelectva, vedla k tomu, že povstání skončilo porážkou. Jeho bilance byla bez přehánění děsivá: celkem přišlo o život téměř pět set lidí, z nichž více než polovinu tvořili civilisté. Zranění utrpělo přes dva a půl tisíce dalších Irů a Britů, Dublin se po necelém týdnu změnil v pochmurné město ruin a zkázy. V květnu 1916 bylo k smrti odsouzeno devadesát povstalců, u patnácti z nich (včetně signatářů Prohlášení o nezávislosti z 24. dubna) byl rozsudek potvrzen a u čtrnácti i vykonán, včetně vážně zraněného Jamese Connollyho; jiný z vůdců a budoucí hlava irské vlády a dlouholetý prezident země Éamon de Valera (1882–1975) naopak popravě unikl, mino jiné i díky svým kontaktům ve Spojených státech amerických.
Brutalita represí, za něž nesl odpovědnost především generál John Grenfell Maxwell (1859–1929), vojenský guvernér Irska, který předtím bojoval rovněž proti mahdistům a proti Búrům v Africe, stejně jako v první světové válce, obracela proti Britům i ty Iry, kteří až do té doby myšlenku na ozbrojený odpor odmítali. Totéž platilo o reakci britských vládních představitelů v čele s ministerským předsedou Herbertem Henrym Asquithem (premiér v letech 1908–1916), na prosby o shovívavost ze strany předsedy Irské parlamentní strany (Irish Parliamentary Party) Johna Redmonda a dokonce i šéfa Ulsterské unionistické strany (Ulster Unionist Party) Edwarda Carsona. Někteří Britové brali slova irských politiků, kteří otevřeně varovali před tím, že neprojeví-li Londýn elementární shovívavost, bude v nadcházejících letech prakticky nemožné udržet Irsko jako součást Spojeného království, velmi vážně, i oni však měli takřka bez výjimky za to, že odvetou za „bezprecedentní vražení nože do zad v době války“ musí být ten „nejpřísnější možný trest“.
Výsledek je velmi dobře znám. Ještě téhož roku se Irsko propadlo do „pekla“ faktické občanské války, třebaže tak Britové tamní boje odmítali nazývat a volili místo toho slovo „Nepokoje“ (Troubles; 1916–1922). Spousta vražd a násilí obecně, kterého se v těchto šesti letech dopouštěly víceméně rovnocenně obě strany, včetně nešťastné Krvavé neděle (Bloody Sunday) z 21. listopadu 1920, nakonec vedla k nevyhnutelnému příměří a ke kompromisní trpké dohodě. Podepsána byla 6. prosince 1921 v Londýně a znamenala rozdělení Irského ostrova na dvě části: na severní Ulster, který zůstal i nadále součástí Velké Británie, a na jižní část ostrova, ze které se v průběhu následujících let stala nezávislá Irská republika. Je vcelku příznačné, že takřka vzápětí propukla nová občanská, stejně nemilosrdná válka, tentokrát mezi těmi Iry, kteří byli ochotni akceptovat (alespoň dočasně) rozdělení ostrova (jako například Michael Collins, jeden z legendárních bojovníků za irskou nezávislost), a těmi, kteří to rozhodně odmítali (již zmíněný Éamon de Valera). Cena, již Irsko za svoji svobodu zaplatilo, byla bez přehánění strašlivá.
Vzhledem ke všemu, co bylo řečeno, není žádným překvapením, jak důležité místo hrají Velikonoční povstání a vše, co s ním souvisí, v irských národních dějinách, a jak citlivá je dodnes většina Irů na jakoukoli neuctivou či nekritickou poznámku na toto téma. Řada literárních, filmových a televizních děl, počínaje slavnou básní „Velikonoce 1916“ (Easter, 1916) Williama Butlera Yeatse z roku 1921, přes neméně proslulý snímek „Michael Collins“ (Michael Collins) režiséra Neila Jordana z roku 1996, až po televizní minisérii „Povstání“ (Rebellion) z roku 2016, je toho jasným dokladem. Kdybych měl doporučit alespoň jedno dílo, byl by to docela určitě výše zmíněný Jordanův film o Michaelu Collinsovi. Jednak zachycuje klíčová léta zřejmě největší ikony národního boje Irů za svobodu, navíc Liam Neeson, který ho ztvárnil, předvedl svoji životní roli. Kromě toho film podle mého soudu ukazuje, jak efektivně i efektně lze manipulovat s historií i bezmála sto let od té doby, co se odehrály události, které film připomíná. Dalším důvodem je i to, že právě tento snímek je, s nadsázkou řečeno, přímo esencí všeho irského, v dobrém i ve zlém.
